I. ÚS 123/05
I.ÚS 123/05 ze dne 25. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 123/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. B., zast. JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2004, č.j. 22 Cdo 2389/2004-224, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.6.2004, č.j. 24 Co 204/2004-207, 24 Nc 20/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, ze dne 24.10.2003, č.j. 9 C 1698/99-167, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a H. K., zast. JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 56, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včas a řádně podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Brně (dále jen "okresní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že jeho návrh na zřízení přístupu ke stavbě jímky na pozemku vedlejší účastnice se zamítá a bylo vyhověno vzájemnému návrhu vedlejší účastnice na odstranění stavby jímky stěžovatele z pozemku vedlejší účastnice. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem krajského soudu. Ve věci podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a článek č. 17 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Všeobecná deklarace"), článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 36 odst. 1 Listiny. Dále je přesvědčen, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s citovanými ustanoveními a svými rozhodnutími ho zbavily práva na ochranu jeho vlastnictví, jejich rozhodnutí vedla přímo ke ztrátě vlastnictví bez náhrady a přitom byl zbaven možnosti domoci se ochrany svého vlastnictví prostřednictvím nezávislých soudů, a to z následujících důvodů. Stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil vedlejší účastnici povinnost umožnit ve vymezenou dobu vstup na pozemky v jejím vlastnictví. Naproti tomu vedlejší účastnice se domáhala, aby mu byla uložena povinnosti odstranit stavbu žumpy z jejího pozemku. Obecné soudy opakovaně ve věci rozhodovaly až okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli na vlastní náklady odstranit stavbu žumpy - jímky, a to do 60-ti dnů od právní moci rozsudku. Vzal za prokázané, že jímka je v jeho vlastnictví a byla postavena zároveň se stavbou garáže, dílny a prádelny. Stěžovatel je též vlastníkem dvou pozemků, které obdržel darem od matky v r. 1985, jeden z nich vznikl rozdělením původního pozemku podle geometrického plánu z roku 1984 (v darovací smlouvě dárkyně prohlásila, že stavbu zbudoval sám stěžovatel). Toto rozdělení považuje za "nešťastné", protože dotčená jímka se ocitla na pozemku, který vlastní vedlejší účastnice. Porušení základních práv spatřuje v tom, že obecné soudy nerespektovaly jeho vlastnické právo k nemovitostem a jejich součástem. Podle jeho názoru je jímka součástí stavby prádelny, dílny a garáže a nemůže být od této stavby oddělena, aniž by tím zároveň nedošlo k podstatnému znehodnocení této stavby. Do situace, kdy je odlišný majitel jímky a majitel předmětného pozemku, a tedy stavba se nachází na cizím pozemku, se stěžovatel dostal nikoliv svým přičiněním, důvodem bylo již zmíněné nevhodné rozdělení původního pozemku. Rozsudek, který by ho nutil ke zničení a devastaci svého vlastnictví bez náhrady, není a nemůže být rozsudkem v souladu s ústavně zaručenými právy, dobrými mravy a právem jako celkem. Dále namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Tento nesoulad spatřuje v tom, že soudy vyvodily, že byl vlastníkem předmětné jímky, přičemž takový závěr je v rozporu s dalšími provedenými listinnými důkazy (podle kolaudačního rozhodnutí stěžovatel nebyl stavebníkem, nebyl respektován výpis z katastru nemovitostí), tudíž se nemohlo jednat o stavbu na cizím pozemku. Následně stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva zaručené v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve věci v prvém stupni rozhodoval vyloučený soudce, jehož podjatost opakovaně namítal. Podjatost spatřuje v tom, že soudce porušoval ústavní zákonný princip rovnosti účastníků, stěžovateli neumožnil dostatečné vyjádření ve věci, protokolace byla prováděna nepřesně, nebylo reagováno na snahu stěžovatele se k průběhu řízení a k prováděným důkazům náležitě vyjádřit; rovněž nebyla vzata v úvahu písemná podání stěžovatele. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.

V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel do spisu založil dvě listiny, a to výpis z evidence nemovitostí vyhotovený dne 22.8.1984, jímž dokládá vlastnictví garáže Z. B., a vlastní písemné vyjádření adresované krajskému soudu, z něhož plyne, že o existenci výpisu z evidence nemovitostí soudy byly informovány a byl jím proveden v soudním řízení důkaz.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, Dodatkového protokolu, Všeobecné deklarace a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá a konkretizuje, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod: Ochrana vlastnictví Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Čl. 17 Všeobecné deklarace: 1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval především posouzením přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadní. S odvoláním na dosavadní přístup Ústavního soudu k posuzování přípustnosti dovolání (např. nález sp.zn. I. ÚS 539/98) navrhl ústavní stížnost, pokud směřuje proti jeho usnesení, odmítnout. K věci poznamenal, že otázka, zda stěžovatel zasahuje do vlastnického práva vedlejší účastnice k pozemku samostatnou stavbou nebo částí stavby, je pro povinnost následky neoprávněného zásahu odstranit bezvýznamná; odstranit lze celou stavbu nebo její část.

Krajský soud považuje právní závěry, které byly v řízení učiněny, za správné, odpovídající učiněným skutkovým zjištěním. V rámci přezkumné činnosti neshledal, že by řízení bylo zatíženo tou vadou, že by v první instanci o věci rozhodoval vyloučení soudce.V podrobnostech krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Okresní soud toliko odkázal na písemné vyhotovení rozsudku a obsah spisu, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také nekonkretizoval.

Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a napadené rozsudky v celém rozsahu za věcně správné, vydané v souladu s obč. soudním řádem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Připomíná, že námitky stěžovatele jsou v podstatě totožné s jeho dovoláním, se kterými se rozsudek Nejvyššího soudu vypořádal, a polemizuje s jejich obsahem. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost i návrh na odklad vykonatelnosti byly odmítnuty.

S obsahem vyjádření účastníků a vedlejší účastnice se stěžovatel seznámil při nahlédnutí do spisu dne 7.2.2006, pořídil si jejich kopie a reagoval prostřednictvím právního zástupce přípisem ze dne 13.2.2006. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za nutné, aby mu kopie vyjádření zasílal k případné replice.

Z předložených písemných podkladů a ze spisu Okresního soudu v v Benešově, sp.zn. 9 C 1698/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u okresního soudu dne 10.12.1999 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil vedlejší účastnici povinnost umožnit mu přístup k jímce umístěné na jejím pozemku v kat. úz. Poříčí nad Sázavou. Tvrdil, že je vlastníkem jímky, jež je součástí garáže, dílny a prádelny, neboť byla vystavěna současně s touto stavbou, a ocitla se na pozemku vedlejší účastnice poté, kdy byl původní pozemek nevhodně rozdělen geometrickým plánem. Vedlejší účastnice stěžovateli brání v tom, aby vstoupil na její pozemek za účelem nezbytné údržby a obhospodařování jímky. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby a ve věci podala vzájemný návrh, aby stěžovateli byla uložena povinnost stavbu jímky na vlastní náklady odstranit, protože neexistuje žádný právní důvod umístění jímky na jejím pozemku. Okresní soud stěžovatelovu žalobu zamítl a návrhu žalované vyhověl. Na základě odvolání byl výrok o odstranění stavby změněn tak, že vzájemná žaloba vedlejší účastnice byla zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, měnící výrok krajského soudu zrušil. Následně byl krajským soudem ve výroku o odstranění stavby zrušen též prvostupňový rozsudek. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že stěžovatel zřídil stavbu garáže, prádelny a dílny na cizím pozemku, ke dni rozhodnutí soudu se součást stavby, a to jímka na odpadní vody nadále nachází na pozemku vedlejší účastnice, tedy na pozemku cizím a stěžovateli nesvědčí právo užívání uvedeného pozemku pro zřízení stavby jímky, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vedlejší účastnice. Soud dospěl k závěru, že jde o stavbu neoprávněnou, souhlas se zřízením stavby na pozemku byl dán právní předchůdkyní vedlejší účastnice stěžovateli bez bližšího časového určení, stěžovateli tak vzniklo právo pozemek pro zřízení stavby užívat jen dočasně, po dobu trvání ústního souhlasu a takový souhlas byl vedlejší účastnicí odepřen tím, že podala návrh na odstranění žumpy ze svého pozemku. Soud I. stupně napadeným rozsudkem návrhu vedlejší účastnice vyhověl a stěžovateli uložil povinnost stavbu odstranit do 60 dnů od právní moci rozsudku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že souhlas původní vlastnice byl dán na dobu neurčitou, že rozsudkem je zásadně porušeno jeho vlastnické právo a namítl i podjatost soudce. Odvolací soud námitku podjatosti vyhodnotil jako námitku založenou na okolnostech, které jsou pro vyloučení soudce nepřípustné (§ 14 odst. 4 obč. soudního řádu). V meritu považuje skutková zjištění soudu I. stupně za správná a odkázal na ně. Po právní stránce se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, vyjma závaznosti souhlasu s umístněním stavby pro nového vlastníka. Uzavřel, že poté, co se vedlejší účastnice stala vlastníkem pozemku, záleželo jen na tom, zda i ona bude souhlasit s umístěním stavby. Z obsahu žaloby dovodil, že takový souhlas stěžovateli nedala, případně jej žalobou odvolala, stěžovateli tudíž nesvědčí žádné občanskoprávní oprávnění mít stavbu jímky na jejím pozemku, proto je její žaloba na ochranu vlastnického práva důvodná. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (a to v otázce, zda jímka představuje samostatnou stavbu, či součást stavby garáže, dílny a prádelny). Dále znovu namítal podjatost soudce okresního soudu a nesouhlasil se závěrem soudu, že stavebníkem jímky byl on sám. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, protože není přípustné; napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelem námitky uplatňované již před obecnými soudy a koncentrované do dvou věcných okruhů: zásah do vlastnického práva ke stavbě umístěné na cizím pozemku a extrémní nesoulad právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními ohledně určení vlastníka jímky; doplňkem je opětovná námitka podjatosti soudce. Ani v jedné z těchto záležitostí nelze dát stěžovateli za pravdu. Využití zásady superficies solo non cedit (§ 120 odst. 2 obč. zákoníku) vede logicky k rozdílnému vlastnickému režimu stavby a pozemku. Je však nezbytné, aby existoval právní důvod umístění stavby na cizím pozemku, protože stavba jiného vlastníka omezuje vlastnické právo vlastníka pozemku. Pokud takový právní důvod není dán, může se vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnictví. Stěžovatel musí respektovat, že umístěním jímky na pozemku ve vlastnictví vedlejší účastnice zasahuje do jejího vlastnického práva, aniž k takovému zásahu existuje náležitý právní důvod. Ohledně určení vlastníka se stěžovatel zásadním způsobem mýlí v interpretaci údajů obsažených v evidenci nemovitostí. Především nutno zdůraznit, že jímka není takovou stavbou, která by byla předmětem evidence, nelze tudíž vyvozovat vlastnické právo k ní z výpisu z evidence nemovitostí, v níž byla evidována stavba garáže. Na druhé straně nelze ani vyloučit rozdílnost stavu zápisů a reálně existujících právních vztahů. Za vlastníka stavby nutno považovat stavebníka, tedy toho, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantním úmyslem mít ji pro sebe, přičemž stěžovatel na počátku sporu vystupoval jako její vlastník, teprve později došlo ke změně tvrzení, avšak soud I. stupně změněnému tvrzení důvodně nepřisvědčil (č.l. 170). Taktéž s námitkou podjatosti se obecné soudy (viz zejména rozsudek krajského soudu) vypořádaly.

Ústavní soud k posuzované věci s politováním dodává, že jde o zbytečně vyhrocený spor mezi vlastníky sousedících nemovitostí, jemuž bylo možno předejít již v době dělení pozemku, příp. posléze vhodnou úpravou (např. zřízením věcného břemene). Tyto možnosti byly plně v dispozici stěžovatele a jejich využitím nemuselo dojít k eskalaci vztahů mezi rodinnými příslušníky.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace nebyl dán ani důvod pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.