I. ÚS 1215/11
I.ÚS 1215/11 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 23, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2011 č. j. 51 Co 450/2010-325, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Nemocnice Na Homolce, se sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že soudy neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhoval a jimiž chtěl prokázat, že příčinou smrti jeho manželky v nemocnici bylo zejména podávání léků Medrol a Cyklofosfamid, které nebyly včas vysazeny, a nedostatečná lékařská péče o jeho manželku.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyjádření účastníka a vedlejší účastnice a ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, manželka stěžovatele v březnu roku 2006 zemřela v Nemocnici Na Homolce. Stěžovatelova manželka měla 69 let, byla monstrozně obesní diabetička s chronickou antikoagulací a chronickou globální respirační insuficiencí. Byla léčena dlouhodobou domácí oxygenoterapií, byla účastna v chronickém dialyzačním programu a aktuálně léčena na oční imunosupresi Medrolem a Cyklofosfamidem.

3. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu, jíž se domáhal náhrady škody ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že vedlejší účastnice zavinila úmrtí jeho manželky podáváním nevhodných léků a zanedbáním povinností při léčbě, zejména nedostatečným lékařským dohledem na stav pacientky.

4. Soud si vyžádal vypracování znaleckého posudku o příčinách úmrtí stěžovatelovy manželky, který zpracovávala Třetí lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze, jmenovitě doc. MUDr. Ivan Rychlík, CSc. (nefrolog, internista a vedoucí dialyzačního pracoviště) a prof. MUDr. Jiří Štefan, Dr.Sc. (soudní lékař s dlouholetou zkušeností řešení otázek příčin smrti). Oba tito specialisté pak rovněž vypovídali před soudem prvního stupně a zodpověděli dotazy právního zástupce stěžovatele. Ze znaleckého posudku a jejich výpovědí se podává, že vyloučili nutnost přibrání dalších specialistů, neboť vysvětlili, že mají dostatek potřebného vzdělání a zkušeností k posouzení příčin úmrtí stěžovatelovy manželky. U manželky stěžovatele byl konstatován těžce polymorbidní stav a postižení všech životně důležitých orgánů (srdce, plíce a ledviny), přičemž tento stav trval již několik let. Znalci konstatovali, že neshledali žádné závady v postupu lékařů ani ve zvolených lécích, podávání jejich dávek bylo redukováno s ohledem na aktuální stav pacientky. Příčinou smrti stěžovatelovy manželky bylo srdeční selhání, přičemž se v jejím případě jednalo o dlouhodobější těžké onemocnění srdce. Oba jmenované léky, tedy Medrol i Cyklofosfamid, jsou imunosupresivní a působí na imunitu pacienta. O jejich podávání rozhodl oftalmolog a revmatolog a byly podávány v nízkých dávkách. Když se zřejmě v důsledku podávání Cyklofosfamidu vyskytly vedlejší účinky (leukopénie), byl tento lék vysazen. Medrol nemohl být vysazen i přes žádost pacientky ihned, neboť by jí to mohlo poškodit, protože by došlo k tzv. negativnímu reversu. Znalecký ústav neshledal v postupu léčby žádné pochybení a konstatoval, že ke smrti manželky stěžovatele nedošlo v důsledku užívání léků Medrol a Cyklofosfamid.

5. Po provedení znaleckého posudku a výslechu znalců se stěžovatel domáhal provedení výslechu svědků a listinných důkazů, což však soud prvního stupně odmítl s vysvětlením, že tyto důkazy není nutné provádět, neboť provedenými věrohodnými důkazy byly zjištěny všechny právně relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu podle § 420 ani § 421a občanského zákoníku. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem závěry soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, který postačoval pro řádné zjištění skutkového stavu věci a z provedených důkazů učinil správné závěry po stránce skutkové i právní. Stěžovatel jako žalobce neprokázal naplnění podmínek pro odpovědnost vedlejší účastnice za úmrtí jeho manželky z žádného jím tvrzeného důvodu, proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž provedl všechny žalobcem navrhované důkazy. Soud totiž nemá povinnost provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nýbrž jen ty, které postačují ke spolehlivému zjištění skutkového stavu a právnímu posouzení žalobou uplatněného nároku. Této povinnosti se soud prvního stupně zhostil. Závěrem Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelem napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný a zákonný, a proto ho potvrdil.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku namítá, že je přesvědčen o tom, že úmrtí jeho manželky, která byla pacientkou vedlejší účastnice, bylo zapříčiněno povahou léků podávaných jeho manželce. Léčba byla podle stěžovatele životu pacientky nebezpečná a neproporcionální. Následně pak byly pracovníky vedlejší účastnice údajně zanedbány jejich povinnosti, neboť nebyl při podávání léků pacientce zajištěn pravidelný a důsledný lékařský dohled. Soud prvního stupně opřel zamítnutí žaloby stěžovatele o to, že v řízení nebyl prokázán vznik škody, tedy že pacientka zemřela v důsledku toho, že lékaři postupovali "non lege artis". S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí, neboť soud prvního stupně neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval a jimiž chtěl právě vznik škody a odpovědnost vedlejší účastnice prokázat. Stěžovatel dále napadá skutečnost, že soud nestanovil znalce pro všechna relevantní odvětví (a to imunologie, toxikologie, akutní medicíny, farmakologie a hematologie). Podle stěžovatele neměli ustanovení znalci k dispozici zprávy od výrobce léků, výpovědi svědků (lékařů, kteří pacientku vyšetřovali). Podle stěžovatele nelze právo na spravedlivý proces a možnost vyjádřit se k věci redukovat pouze na formální možnost přednést tvrzení a navrhnout důkazy, soud by se měl návrhy řádně zabývat a v řízení je zohlednit, nikoli z nich selektivně vybrat. Popsaným postupem soudu bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice, která poukázala na to, že příčina úmrtí manželky stěžovatele byla konstatována ve znaleckém posudku zpracovaném znaleckým ústavem a spočívala v akutně exacerbujícím chronické nedostatečnosti srdeční a dýchací činnosti bez souvislosti s podávanými léky či způsobem provádění lékařského dohledu. Stěžovatel (jeho právní zástupce) ostatně v rámci řízení před obecnými soudy mohl znalcům klást dotazy při jednání. Obsah navrhovaných listinných důkazů byl znalcům zpracovávajícím znalecký posudek dobře znám, indikace a kontraindikace rozhodných léků rovněž. Závěry ošetřujících lékařů bylo možno zjistit z lékařské dokumentace, která byla znalcům předložena.

8. Stěžovatel byl s vyjádřeními vedlejší účastnice i Městského soudu v Praze, podle něhož v odvolacím řízení nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a který dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, řádně seznámen.
II. Hodnocení Ústavního soudu

7. Dříve než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení § 120 a násl. občanského soudního řádu. Jedná se zejména o případy opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z nich není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. jestliže jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

10. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, N 208/43 SbNU 323). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

11. Žádného z výše uvedených pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se jeho věcí řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním, které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobuje kritice; jejich odůvodnění má racionální základnu a je hájitelné. Obecné soudy taktéž vysvětlily, z jakých důvodů neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

12. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.