I. ÚS 1213/10
I.ÚS 1213/10 ze dne 3. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 87, 347 01 Tachov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2009 sp. zn. 13 Co 481/2009 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 5. 2009 sp. zn. 73 Nc 1392/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), do základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a že též došlo porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město byla exekuce k vymožení peněžitého plnění, nařízená usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 6. 2003 č. j. 73 Nc 1392/2003-6, zastavena (výrok I.), protože průběh výkonu rozhodnutí ukázal, že výtěžek, kterého by jím mělo být dosaženo, nepostačuje ani ke krytí jeho nákladů. Povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce byla uložena stěžovateli jakožto oprávněnému (výrok II.). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. a III. potvrdil, zatímco výrok II. změnil tak, že povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce byla uložena povinným. Krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 314/09, I. ÚS 969/09, I. ÚS 1851/09 dostupné na na http://nalus.usoud.cz), z nichž dovodil, že novelizované ust. § 89 ex. řádu nelze aplikovat při rozhodování o nákladech exekuce zastavené podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. na exekuci, která byla nařízena usnesením soudu vydaným před 1. 1. 2008. Protože tomu tak bylo v projednávaném případě, nebylo možno podle krajského soudu zjištění nemajetnosti povinných klást k tíži oprávněného.

Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval v nesprávném procesním postupu soudů. Ty se ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly s námitkami a argumenty stěžovatele ohledně zastavení exekučního řízení a svá rozhodnutí o zastavení exekučního řízení dostatečně neodůvodnily. Podle stěžovatele též nebyly ze strany soudního exekutora provedeny odpovídající kroky k tomu, aby pohledávka stěžovatele byla vymožena. Krajský soud pochybil, že se nezaměřil na zjištění, zda byl exekutor při své činnosti dosti důsledný a zda využil všech oprávnění, které mu zákon ke zjišťování majetku povinného poskytuje. Soud se nedostatečně vypořádal s argumenty stěžovatele stran nedostatečné snahy exekutora majetek povinného zjistit, v čemž stěžovatel spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Navzdory svému tvrzení v závěru ústavní stížnosti, že si je role Ústavního soudu vědom, staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž úkolem Ústavního soudu rozhodně není přezkoumávat, zda jsou skutková zjištění o nemajetnosti povinných řádná. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407). Ústavní soud libovůli v rozhodování obecných soudů, která by mohla být důvodem k jeho zásahu, neshledal, ale naopak musí konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěrům, které lze ústavně aprobovat. Krajským soudem provedená změna výroku II., podle níž náklady exekuce platí soudnímu exekutorovi povinní, nikoliv již jako podle rozhodnutí soudu I. stupně oprávněný, je navíc pro stěžovatele příznivá a odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz výše uvedené nálezy citované odvolacím soudem).

Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.