I. ÚS 1212/08
I.ÚS 1212/08 ze dne 15. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti J. K. a prof. J. K., oba zast. JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, sídlem Revoluční 13, Praha 1, proti průtahům ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 sp.zn. 10 C 121/97, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2008, č.j. 30 Co 541/2007-236, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.2.2007, č.j. 10 C 121/97-170, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Macharovo náměstí, sídlem Macharovo nám. 3, Praha 6, zast. JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 24, Kladno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Dne 15.5.2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnosti v níž stěžovatelé, s odvoláním na porušení jejich základních práv, namítali průtahy ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp.zn. 10 C 121/97, posléze u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp.zn. 30 Co 541/2007, a domáhali se zrušení rozsudku městského soudu ze dne 12.2.2008, č.j. 30 Co 541/2007-236, a rozsudku obvodního soudu ze dne 19.2.2007, č.j. 10 C 121/97-170.

V ústavní stížnosti stěžovatelé informovali, že první ze stěžovatelů podal proti uvedenému rozsudku městského soudu dovolání, a tuto informaci potvrdil ve svém vyjádření ze dne 18.7.2008 obvodní soud. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 15.8.2008, č.j. I. ÚS 1212/08-24, řízení o ústavní stížnosti přerušil; poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 11.11.2009, č.j. 28 Cdo 2860/2009-300, dovolání odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.

Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve popsali předmět a historii sporu. V této části zdůraznili, že oba byli zažalováni vedlejším účastníkem o zaplacení částky 171 024,- Kč, později byl tento návrh rozšířen na 235 140,- Kč; vedlejší účastník se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout údajně tím, že oba užívali větší část suterénních prostor domu ve vlastnictví žalobce, než byli oprávněni. Připomenuli, že předmětné prostory byly prvnímu stěžovateli přiděleny v roce 1989 jako nebytové prostory a on byl po celou dobu v dobré víře, že jde skutečně o nebytové prostory. V souladu s hospodářskou smlouvou řádně hradil sjednaný nájem a provedl nákladné opravy. Druhý stěžovatel od samého počátku řízení namítal nedostatek pasivní věcné legitimace, byť chodil prvního stěžovatele, jako svého syna navštěvovat, nikdy nebyl spouuživatelem sporných prostor. Dále se soustředili na deskripci jednotlivých fází řízení, včetně dvou přerušení (podruhé na jejich návrh) a uzavřeli, že projednání věci od podání žaloby do pravomocného skončení rozsudkem odvolacího soudu trvalo téměř jedenáct let a vyjádřili myšlenku, že průtahy v řízení byly způsobeny především nečinností soudů. Stěžovatelé jsou postiženi tím, že úroky z prodlení z vymáhané částky vlivem zdlouhavého řízení drasticky až drakonicky narostly.

Stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), z čl. 37 odst. 3 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Po obecné analýze předpokladů porušení uvedených základních práv, s odvoláním se na příslušnou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, konkretizovali, že princip rovnosti procesních stran byl porušen tím, že obecné soudy se nezabývaly návrhem stěžovatelů na vypracování revizního posudku jiným znalcem, když oběma obecným soudům muselo být prima vista zřejmé, že jediný posudek vykazuje nepřijatelná zploštění, paušalizace a věcné chyby, což doplňují odkazy na nálezy Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů. Za zřejmé též považují, s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že v jejich věci bylo napadenými rozsudky zasaženo do práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména do práva na spravedlivý proces, a to upřednostněním znaleckého posudku obhajujícího sebe samotného a svůj nesprávný postup.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Městský soud má za to, že v řízení před ním nedošlo k žádným průtahům, a připomenul, že se podrobně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatelů zpochybňujícími znalecký posudek. Podle něj nedošlo k porušení ústavních práv, návrh na rozhodnutí neformuloval.

Obvodní soud považuje ústavní stížnost za neoprávněnou, údaje stěžovatelů považuje zčásti za nepravdivé, zčásti za zavádějící, jak je možno ověřit ze spisového materiálu; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neuvedl.

Vedlejší účastník se ztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že v řízení došlo k průtahům, avšak podle jeho názoru má smysl domáhat se ochrany proti tomuto zásahu jen v době do pravomocného rozhodnutí a podotkl, že stěžovatelé nevyužili obvyklé prostředky k nápravě (např. stížnost na průtahy). Je přesvědčen, že v řízení nedošlo k porušení principu rovnosti zbraní zamítnutím důkazních návrhů, neboť další dokazování se jevilo jako nadbytečné a nehospodárné, upozorňuje, že ostatní právní argumentace obsahující rozsáhlé a poměrné obecné citace z odborné literatury a judikatury je bez bližšího vztahu k projednávané věci, a předkládá svůj názor k podstatě sporu. V závěru s politováním konstatoval, že stěžovatelé musí v současnosti čelit nepříznivým důsledkům svých dřívějších kroků, nesmiřitelnosti a urputného pokračování ve sporech, ve kterých nemohli uspět, snaží se situaci zvrátit všemi prostředky, včetně zřejmě neopodstatněné ústavní stížnosti a údajně též snahou o medializaci celé záležitosti, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníků, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelům k případné replice. Shodný závěr platí též o vyjádření vedlejšího účastníka, protože ani ono nepřináší žádné argumenty k ústavní stížnosti, které by mohly ovlivnit její přípustnost a důvodnost.

Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 10 C 121/97 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou doručenou soudu dne 14.4.1997 domáhal vůči stěžovatelům zaplacení (společně a nerozdílně) částky 171 024,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacením, které jim mělo vzniknout užíváním místnosti v v domě, který je jeho vlastnictvím. Po vydání vyhovujícího platebního rozkazu a podání odporu obvodní soud usnesením ze dne 16.9.1997, č.j. 10 C 121/97-13, řízení přerušil s odůvodněním, že mezi účastníky probíhá spor o vyklizení předmětných nemovitostí, který dosud nebyl pravomocně ukončen, přičemž na výsledku sporu závisí o posouzení, zda žaloba na zaplacení bezdůvodného obohacení byla podána oprávněně, či nikoliv. Proti usnesení nepodal nikdo z účastníků sporu odvolání, proto nabylo právní moci dne 24.10.1997. V roce 1999 rozšířil vedlejší účastník žalobu tak, že se domáhal úhrady částky 235 140,- Kč. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9.8.2002, sp.zn. 14 C 32/95, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 13.2.2004, č.j. 18 Co 221/2003-200, byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit předmětné místnosti v domě vedlejšího účastníka, tudíž obvodní soud pokračoval v řízení o zaplacení požadované částky, na návrh stěžovatelů bylo řízení usnesením ze dne 21.1.2006, č.j. 10 C 121/97-60, znovu přerušeno, tentokrát do pravomocného skončení řízení vedeného u městského soudu pod sp.zn. 4 Cm 257/2005 (v němž je předmětem řízení otázka, která má zásadní význam pro posouzení aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka, jako údajného právního nástupce vlastníka domu). Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodl městský soud usnesením ze dne 3.5.2006, č.j. 30 Co 188/2006-75, že řízení se nepřerušuje s odůvodněním, že otázku právního nástupnictví si může soud v dané věci posoudit sám. Po ústních jednáních a provedeném dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem k výši obvyklého nájemného) a po dodatečném připuštění změny žalobního petitu, rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 19.2.2007, č.j. 10 C 121/97-170, tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 136 158,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), s tím, že o povinnosti stěžovatelů uhradit náklady státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.). Vzal za prokázané, že předmětné prostory užívali oba stěžovatelé, přičemž výši jejich bezdůvodného obohacení posoudil jako rozdíl mezi obvyklým nájemným a částkou, kterou za užívání prostor platili. Každý ze stěžovatelů podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání (první stěžovatel proti výrokům I., III. a IV., druhý stěžovatel proti výrokům I. a III.), proti výroku o nákladech řízení (výrok III.) podal odvolání i vedlejší účastník. Městský soud rozsudkem ze dne 12.2.2008, č.j. 30 Co 541/2007-236, potvrdil vyhovující výrok ve věci samé, výrok III. o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně částku 24 118,- Kč, výrok IV. změnil tak, že účastníkům uložil povinnost nahradit náklady České republice, a to vedlejšímu účastníkovi ve výši 40%, stěžovatelům společně a nerozdílně 60%, dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to ve prospěch vedlejšího účastníka. Ohledně věci samé odvolací soud shledal, že svoje rozhodnutí soud I. stupně založil na správně zjištěném skutkovém stavu věci, že stěžovatelům vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor vedlejšího účastníka, které jsou povinni vydat ve formě peněžité náhrady odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného bytu formou nájmu. Námitku druhého stěžovatele o nedostatku pasivní legitimace neakceptoval, protože i jemu byla uložena povinnost vyklidit předmětné prostory. Městský soud také posuzoval povahu předmětných prostor, které shledal bytovými, dále i námitku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, jejíž relevanci neshledal, a výpočtem výše bezdůvodného obohacení, k čemuž uvedl, že stěžovatelům se nepodařilo znalecký posudek po odborné stránce zpochybnit. Za nesprávné odvolací soud považoval rozhodnutí prvostupňového soudu o nákladech řízení, tudíž příslušné výroky změnil tak, aby odpovídaly principu částečného úspěchu ve věci. První stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soudu usnesením ze dne 11.11.2009, č.j. 28 Cdo 2860/2009-300, jako nepřípustné odmítl, protože dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
III.

Po seznámení s předloženými podklady a se spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Je notorietou, že opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí podmínka, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné relevantní porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno.

Předně Ústavní soud připomíná, že účastníci řízení před obecnými soudy se nemohou samostatně dovolávat zásahu do základních práv na základě čl. 90 Ústavy, k porušení tohoto ustanovení může dojít pouze ve spojení se zásahem do konkrétního ústavně zaručeného práva.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) se pak opakovaně připomíná, že tuto nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (usnesení sp.zn. I. ÚS 566/06, nález sp.zn. I. ÚS 554/04); stejná pravidla lze použít při posuzování průtahů v řízení v jeho průběhu, bez vztahu k celkové délce řízení. Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, resp. jeho fáze, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy se zohledněním těch faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp.zn. I. ÚS 554/04), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (nález sp.zn. II. ÚS 71/99), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jednáním účastníka řízení - stěžovatele, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (nález sp.zn. IV. ÚS 391/07).

V posuzované věci jsou stěžovatelé přesvědčeni (a přitakává jim i vedlejší účastník), že obecné soudy způsobily průtahy v řízení; Ústavní soud toto stanovisko nesdílí. Je sice pravdou, že řízení trvalo více než 10 let, bylo však po dlouhou dobu přerušeno pro souběžně probíhající řízení o předběžné otázce. Žádný z účastníků proti usnesení obvodního soudu o přerušení řízení nepodal opravný prostředek, ani nikdo nepodával návrh na pokračování řízení. Navíc, byli to sami stěžovatelé, kteří podali v další fázi řízení návrh na opětovné přerušení, obvodní soud jejich návrh akceptoval, až odvolací soud ho nepovažoval za důvodný.

Dále Ústavní soud dodává, že k zásahu do práva na soudní ochranu dojde podle jeho konstantní judikatury teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Oba byli účastníky řízení na straně žalované a bylo na nich, aby k obraně volili adekvátní právní prostředky (tato možnost byla umocněna též samostatným právním zastoupením každého z nich). Pokud soudy neakceptovaly návrh na vypracování revizního posudku (viz návrh druhého stěžovatele v podání ze dne 16.1.2007), nešlo o tzv. opomenutý důkaz, protože dospěly ke zjištění, že se stěžovatelům odborné závěry znalce nepodařilo zpochybnit (výslovně viz odůvodnění rozsudku městského soudu).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.