I. ÚS 1200/09
I.ÚS 1200/09 ze dne 23. 3. 2010

N 64/56 SbNU 729
K finančnímu zadostiučinění pro uprchlého podnikatele a jeho rodinu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 23. března 2010 sp. zn. I. ÚS 1200/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K., K. K. a D. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 2925/2006-167, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2005 č. j. 1 Co 77/2005-124 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004 č. j. 37 C 60/2003-87 ve znění usnesení ze dne 20. 4. 2005 č. j. 37 C 60/2003-117, jimiž bylo rozhodnuto v řízení o žalobě stěžovatelů na ochranu osobnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

1. Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tj. rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), vydaná v řízení, v němž se žalobou na ochranu osobnosti domáhali jak přisouzení morální satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 občanského zákoníku, tak i náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Nárok zdůvodňovali tím, že stěžovatel č. 1 byl protiprávně držen ve vazbě v době od 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003, čímž byla nezákonně omezena jeho osobní svoboda a základní lidská práva [porušení základních práv stěžovatele konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003 (N 17/29 SbNU 131)]. Následky této skutečnosti poznamenaly psychický stav všech tří stěžovatelů.

2. V další pasáži stěžovatelé stručně popsali průběh řízení před obecnými soudy, zejména zdůraznili, že městský soud určil, že žalovaná (tj. Česká republika) tím, že Vrchní státní zastupitelství v Praze při plnění povinností uložených zákonem zavinilo, že v uvedené době byl stěžovatel č. 1 protiprávně držen ve vazbě, neoprávněně zasáhla do práva stěžovatele na ochranu svobody a soukromí a do práva ostatních stěžovatelů na ochranu soukromí; žalované uložil povinnost všem stěžovatelům se za to omluvit a uložil jí povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč, druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli po 50 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání všech účastníků vrchní soud částečně změnil výrok konstatující zásah do práva stěžovatelů na ochranu soukromí, zčásti žalobu zamítl a zamítl i tu část žaloby, v níž se stěžovatelé domáhali peněžité částky, ve zbytku výrok soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud zčásti odmítl, zčásti zamítl.

3. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").

4. V části II ústavní stížnosti zformulovali stěžovatelé argumenty na obhajobu svých tvrzení a svých právních názorů, jakož i proti závěrům obecných soudů. Nejprve zopakovali - podle jejich názoru obligátní - floskuli o postavení Ústavního soudu v soudním systému a zdůraznili, že o věcném důvodu sporu mezi původními účastníky není sporu a není ani sporu o jeho základní právní kvalifikaci; sporné je to, zda reparaci práv prvního stěžovatele, nepochybně práv ústavních, lze odepřít z důvodů, které uvádí vrchní soud, s nímž se ztotožňuje Nejvyšší soud, a zda tak lze postupovat i ve vztahu k dalším dvěma stěžovatelům. Jde údajně o to, zda je-li někomu zasaženo do jeho práv protiprávním omezením osobní svobody, lze tento zásah reparovat prostě tím, že soud, případně Ústavní soud tuto protiprávnost konstatuje, dále o to, zda lze na dostatečnost reparace usuzovat s poukazem na skutečnost, která nastala až dlouho po protiprávním zásahu. Zdůraznili, že odvolací soud, na rozdíl od prvoinstančního soudu, došel k závěru, že k naplnění zákonných předpokladů pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv stěžovatelů, a to ve formě omluvy a finančního zadostiučinění (peněžitého plnění), nedošlo (tento názor potvrdil svým výrokem i Nejvyšší soud), tedy, že se stěžovateli č. 1 dostalo morálního zadostiučinění dříve, a to určovacím výrokem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 692/02, a opakované konstatování tohoto porušení by již bylo podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku nepřiměřené. S tímto názorem stěžovatelé nesouhlasí (pozn. na tomto místě, jakož i na řadě dalších, je použito sloveso v 1. osobě množného čísla, nicméně ústavní stížnost podávají všichni stěžovatelé společně, proto Ústavní soud i taková tvrzení připisuje všem stěžovatelům), protože Ústavní soud svůj nález vydal v jiném řízení než v řízení na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. občanského zákoníku, a přestože konstatoval porušení základních práv stěžovatele č. 1, tato skutečnost ještě nevylučuje, aby se nad rámec již proběhlého řízení o ústavní stížnosti obrátil na obecný soud se žalobní žádostí, aby na podkladě normy jednoduchého práva posoudil a následně i případně určil, že se žalovaná dopustila neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv. To platí tím spíše, že účastníci řízení na straně pasivně legitimovaného byli zčásti odlišní. V každém případě se ale stěžovatelé soudní cestou domáhali svého práva a toto právo jim bylo z podstatné části odepřeno s tím, že již protiprávní zásah byl reparován v jiném řízení. Stěžovatelé nesouhlasí ani s právním názorem vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že přiměřeným prostředkem obrany je pouze soudní určení neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu jejich soukromí. Tento závěr považují za velmi problematický, protože ve svých důsledcích značně devalvuje hodnoty, jakými je lidská svoboda nebo rodinný život, případně soukromí. Je pak otázkou, zda lze vůbec mluvit o realizaci práva na ochranu těchto hodnot, jestliže ji soudy odbudou jen poukazem na to, že stačí samo konstatování faktu, že k zásahu došlo (navíc v rozhodnutí, které se týká pouze jednoho z původních žalobců, nyní stěžovatelů). Namítají, že stěžovatel č. 1 byl protiprávně držen ve vazbě, na což Ústavní soud reagoval rozhodnutím, kterým jednak konstatoval porušení ústavních práv prvního stěžovatele (nikoliv práv osobnostních!!!) a jednak zakázal v tomto protiprávním stavu pokračovat. Všichni stěžovatelé se pak v jiném soudním řízení domáhali zákonné satisfakce, která jim byla odmítnuta s tím, že k reparaci došlo via facti. Výsledkem tedy je, že stěžovatelé se mohou vykázat soudním rozhodnutím, které ve výroku deklaruje porušení jejich práv, ale odpírá jim alespoň minimální satisfakci v omluvě toho, kdo je za porušení práv odpovědný. Vrchní soud i Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelů značně přecenily působení morálního zadostiučinění, zejména nelze tvrdit, že již samotné rozhodnutí Ústavního soudu bylo pro stěžovatele č. 2 a č. 3 dostatečnou satisfakcí a že jim tak nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nenáleží, a to zejména z toho důvodu, že tito nebyli adresáty tohoto rozhodnutí a zásah do jejich práva na ochranu soukromí tak nemohl být zhojen. Stěžovatel č. 1 odmítá solidární účinky nálezu Ústavního soudu, i proto, že tento nález konstatuje pouze porušení práva na osobní svobodu, nikoli již práva na soukromí, jehož ochrany se stěžovatelé domáhají. Oběma soudům dále vytýkají opomenutí, že neoprávněný zásah do osobnostních práv je svou povahou civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a sloužit tak k uplatnění prevenční funkce práva; takové sankční působení pak vyžaduje, aby se jednalo o sankci náležitě důraznou a přiměřenou. V tomto smyslu se stěžovatelům mělo dostat nejen omluvy, ale i finančního plnění, jež by pro ně bylo kompenzací jejich nehmotné újmy a pro žalovaného zároveň sankcí.

5. Do II. části zařadili stěžovatelé i informace o projevech narušení rodinného života u stěžovatelky č. 2 a též u stěžovatele č. 3 a dovozují, že je zjevné, jak zásadním způsobem nezákonné prodlužování vazby omezilo právo stěžovatelů na soukromí, a tedy i na rodinný život.

6. Stěžovatelé též vyslovili zásadní nesouhlas s názorem vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že by v dané věci přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích bylo v rozporu s dobrými mravy, jestliže se již delší dobu stěžovatel č. 1 "vyhýbá" orgánům činným v trestním řízení. Podle nich jde o překvapivé rozhodnutí, protože věcný argument, podle něhož se "vyhýbá" orgánům činným v trestním řízení stejně jako jeho právní hodnocení, byly poprvé uvedeny až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, takže žádný ze stěžovatelů neměl možnost s nimi jakkoliv polemizovat, protože o těchto názorech soudu neměli ani tušení; takový postup je zcela zjevně v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud si ani neobstaral žádný důkaz o tom, zda se první stěžovatel opravdu vyhýbá orgánům činným v trestním řízení, soud rozhodl na základě informace získané z naprosto nejasného zdroje, nejspíš mediálního. Oba soudy se pokoušejí zjevně zavést jakýsi princip následného zániku práva v důsledku pozdějšího nevhodného chování oprávněného. Z toho by vyplývalo, že ihned poté, kdy ve věci prvního stěžovatele rozhodl Ústavní soud, zde zřejmě nárok na náhradu nemateriální újmy v penězích byl, fakticky jeho nárok zanikl tím, že se dle soudů začal vyhýbat orgánům činným v trestním řízení. Taková konstrukce se zdá být naprosto neudržitelná a bude věcí Ústavního soudu, jak se k ní postaví. Podle stěžovatelů obecné soudy pochybily, pokud hodnotily omezení jeho osobní svobody a následný zásah do práv stěžovatelů č. 2 a č. 3 z hlediska toho, že z počátku bylo omezení osobní svobody stěžovatele č. 1 legální a později, jaksi plynule a nezřetelně se stalo protiprávním, což bylo deklarováno až následně. Měly vyjít z prostého faktu, že omezení osobní svobody a práva na rodinný život existovalo, a to po relativně velmi dlouhou dobu a se znatelnými důsledky v osobní sféře všech stěžovatelů. Tomu by měla odpovídat i výše náhrady, která by přiměřeně vyvážila a zmírnila nemajetkovou újmu, která stěžovatelům na jejich osobnosti vznikla.

7. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že jim měla být přiznána omluva a náhrada nemajetkové újmy v penězích v jimi požadované výši, když sankční a reparativní morální zadostiučinění, jehož se stěžovatelům mělo podle názoru odvolacího soudu dostat určovacím výrokem soudu, je s ohledem na reálie posuzované věci naprosto nedostatečné. Podle nich byla podmínka při přiznání uvedené náhrady vyžadovaná v § 13 odst. 2 občanského zákoníku beze zbytku splněna.

8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

9. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

10. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

11. Nejvyšší soud pouze lapidárně odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

12. Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména na str. 4 a 5. Nad jeho rámec poukázal na to, že nedovodil solidární účinky nálezu Ústavního soudu pro všechny stěžovatele, pouze dovodil, že z objektivního pohledu byl tento nález i ve vztahu ke druhé stěžovatelce a ke třetímu stěžovateli také morálním zadostiučiněním. Dodal, že v odvolacím řízení nebylo porušeno právo na spravedlivý proces; takový závěr nelze učinit z toho, že v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že případné přiznání náhrady nemajetkové újmy prvnímu stěžovateli by bylo i v rozporu s dobrými mravy; zásada předvídatelnosti postupu a rozhodnutí soudu podle jeho názoru tímto poukazem porušena nebyla. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti vrchní soud také neuvedl.

13. Také městský soud se toliko odvolal na svůj rozsudek.

14. Podle názoru vedlejší účastnice je třeba při úvahách o intenzitě neoprávněného zásahu a intenzitě tím způsobené újmy zohlednit, že omezení osobní svobody prvního stěžovatele bylo zpočátku zcela legitimní, následná nečinnost Vrchního státního zastupitelství byla způsobena odlišným právním názorem na výklad § 71 odst. 3 trestního řádu, který byl posléze překonán nálezem Ústavního soudu. Je přesvědčena, že soudy v předmětné věci spravedlivě posoudily intenzitu zásahu do osobnostních práv stěžovatelů způsobeného protiprávním držením prvního stěžovatele ve vazbě; určovací výrok o tom, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatelů na ochranu soukromí považuje za přiměřenou a postačující satisfakci. K poskytnutí satisfakce v penězích nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byla ve značné míře snížena důstojnost stěžovatelů nebo jejich vážnost ve společnosti. Napadané rozsudky považuje za zákonné, a tedy i spravedlivé, proto navrhla, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

15. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, na tato vyjádření reagovali stěžovatelé stanoviskem ze dne 19. 3. 2010. Předně formulovali názor, že neobsahují nic, co by zpochybňovalo důvodnost ústavní stížnosti, a poukázali na stručnost vyjádření účastníků - obecných soudů. S argumentací vedlejší účastnice nesouhlasí a tvrdí, že je založena na naprosté spekulaci ohledně případného rozhodnutí o ponechání stěžovatele č. 1 ve vazbě. Za spekulativní považují též argument o příznivém účinku postoje Vrchního státního zastupitelství pro stěžovatele č. 1 odůvodněný tím, že stěžovatel musel být propuštěn z vazby na svobodu, ač důvody, pro něž k uvalení vazby došlo, nadále existovaly. V závěru stanoviska stěžovatelé zdůraznili, že podstatná je skutečnost, že stěžovatel č. 1 byl ve vazbě, ač tam být neměl, a důsledky tohoto faktu nemůže zastřít ani ryze spekulativní a nepodložený poukaz vedlejšího účastníka na to, že se tak stalo v důsledku existence "odlišného právního názoru". Z uvedených důvodů stěžovatelé setrvali na původní ústavní stížnosti.

16. Z předložených listinných podkladů a ze spisu městského soudu sp. zn. 37 C 60/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou na ochranu osobnosti vůči České republice (Ministerstvu spravedlnosti) domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo vysloveno, že Vrchní státní zastupitelství v Praze při plnění povinností uložených zákonem zavinilo, že ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2002 (správně mělo být do 21. 2. 2003) byl stěžovatel č. 1 protiprávně držen ve vazbě, neoprávněně zasáhlo do práva na ochranu osobní svobody a soukromí prvního stěžovatele a do práva na ochranu soukromí druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele; současně požadovali omluvu a náhradu nemajetkové újmy, a to první a třetí stěžovatel ve výši 2 440 000 Kč, druhá stěžovatelka ve výši 1 220 000 Kč (požadovaná částka byla vypočtena jako součin 20 000 Kč, resp. 10 000 Kč a počtu dnů, kdy byla ústavně zaručená práva omezena). Vedlejší účastnice zpochybňovala svoji pasivní věcnou legitimaci a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta. Po provedeném dokazování rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2004 č. j. 37 C 60/2003-87 (ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2005 č. j. 37 C 60/2003-117), kterým vyhověl žalobě v části domáhající se vyslovení určovacího výroku, včetně omluvy žalované a přiznal prvnímu stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč, druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli po 50 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. V odůvodnění formuloval závěr, že je namístě stěžovatelům přiznat omluvu a rozhodnout, aby bylo určeno, že k zásahu došlo, protože jim byla způsobena zvlášť závažná újma. Pokud se týká požadavku na finanční satisfakci, uzavřel, že stěžovatelům - s ohledem na zvlášť závažnou újmu - satisfakce přísluší a přiznané částky považoval za postačující. Stěžovatelé i vedlejší účastnice se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali, přičemž v odvolání setrvali na svých stanoviscích. Vrchní soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2005 č. j. 1 Co 77/2005-124 částečně změnil napadený rozsudek jen tak, že ve vztahu ke všem stěžovatelům určil, že tím, že první stěžovatel byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí, další část konstatujícího výroku, včetně omluvy, a výrok o poskytnutí zadostiučinění zamítl, ve zbytku ho potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva prvního stěžovatele na jeho osobní svobodu, a to až od okamžiku, kdy Vrchní státní zastupitelství v Praze porušilo svojí nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění, stejně jako s názorem, že v důsledku vazby došlo k narušení soukromí všech stěžovatelů. Odvolací soud z hlediska § 13 občanského zákoníku neshledal za přiměřený prostředek ochrany proti neoprávněnému zásahu určení této neoprávněnosti, neboť se stěžovateli za tento zásah dostalo již morální zadostiučinění určovacím výrokem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, tudíž by opakované konstatování tohoto porušení bylo již nepřiměřené. Za přiměřený prostředek obrany všech stěžovatelů odvolací soud shledal určení neoprávněnosti zásahu do práva na ochranu soukromí, nepovažoval za něj již omluvu, zejména vzhledem k okolnostem případu, kdy k neoprávněnému zásahu došlo v důsledku odlišného právního názoru. Ohledně přiznání nemajetkové újmy v penězích připomenul, že podle ustanovení § 13 odstavce 2 má fyzická osoba též právo na tuto náhradu, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, jde tedy o mimořádný prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu, který se poskytuje jen v případech, kdy prostředky morálního zadostiučinění nejsou postačující ke zmírnění vzniklé značně vysoké a intenzivní nemajetkové újmy. Na tomto základě neshledal v dané věci předpoklady pro postup podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku a v této souvislosti poukázal na zadostiučinění, které se prvnímu stěžovateli dostalo citovaným nálezem Ústavního soudu, jakož i na skutečnost, že jeho důstojnost a vážnost byla narušena již vzetím do vazby, a nikoli teprve tím, že se vazba stala až následně neoprávněnou; nadto by bylo přiznání náhrady nemajetkové újmy v rozporu s dobrými mravy, jestliže se první stěžovatel již delší dobu "vyhýbá", ať již z jakýchkoliv důvodů, orgánům činným v trestním řízení. Pokud jde o neoprávněný zásah do soukromí ve vztahu ke všem stěžovatelům, poukázal odvolací soud na to, že k narušení rodinného života stěžovatelů došlo již dne 22. 7. 2002, kdy byl první stěžovatel vzat do vazby, je logické, že délka vazby rodinný život jistě ovlivnila, nedovodil, že právě po uplynutí tří měsíců by se intenzita zásahu stala tak značně intenzivní, aby byly dány předpoklady pro přiznávání náhrady nemajetkové újmy v penězích druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli, a dodal, že shora uvedený nález Ústavního soudu, byť zmiňující pouze prvního stěžovatele, byl z objektivního pohledu i morálním zadostiučiněním dalším dvěma stěžovatelům. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém podrobně zdůvodnili svoje námitky vůči náhledům odvolacího soudu, zejména vztahující se k intenzitě zásahu a významu morálního zadostiučinění nálezem Ústavního soudu, zformulovali též otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena: Lze míru neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobní svobody a soukromí a z toho plynoucí míru peněžité náhrady nemajetkové újmy za tento zásah náležející posuzovat podle toho, jak uvedeným zásahem postižená fyzická osoba pociťuje rozdíl mezi dobou, kdy se tento zásah jeví jako legální, a dobou, kdy už tomu tak není, nebo má být jediným určujícím kritériem již sám fakt, že lidská svoboda a soukromí prostě byla omezena, a pak již je jen rozhodující, po jako dobu se tak dělo a jaký to mělo dopad do sféry postiženého z hlediska jeho osobních poměrů? Dovolání podala též žalovaná, v němž zejména opět zpochybnila svou způsobilost být účastníkem řízení na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 č. j. 30 Cdo 2925/2006-167 dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (viz odůvodnění na str. 7 až 9). Dovolání stěžovatelů směřující proti výroku rozsudku vrchního soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí, odmítl, protože k němu nebyli legitimováni, když je zřejmé, že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, takže stěžovatelům nebyla způsobena jakákoliv újma na právech (viz odůvodnění na str. 9, třetí odstavec zdola). Podrobně se Nejvyšší soud zaměřil na posouzení těch částí dovolání stěžovatelů, která brojila proti výrokům vrchního soudu měnícím rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta (viz odůvodnění na str. 10 až 14). V těchto partiích odůvodnění se Nejvyšší soud podrobně věnoval rozboru koncepce právní úpravy ochrany osobnostních práv zařazené do § 11 a násl. občanského zákoníku, se zaměřením na množinu prostředků sloužících k ochraně těchto práv, zejména na zvláštní prostředky zakotvené v § 13 občanského zákoníku. V této souvislosti připomenul, že zadostiučinění spočívá v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě ve formě morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění, resp. satisfakce), nebo peněžitého plnění (relutární, resp. peněžitá satisfakce), a dodal, že může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a tak naplněn hlavní cíl sledovaný § 13 občanského zákoníku, má poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění přednost (jde o primární způsob zadostiučinění), zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až poté, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným. Z tohoto hlediska pak hodnotil přístup vrchního soudu a shledal ho správným, stejně jako aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tudíž dovolání stěžovatelů jako nedůvodné zamítl. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítaných výrocích, Nejvyšší soud odmítl s tím, že zodpovězení formulované otázky závisí na zvážení okolností každého konkrétního případu, nemá tak případný judikatorní přesah, tedy je nepřípustné.
17. Po seznámení s listinnými podklady a se spisem obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů není důvodný. Přitom důvodností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů (Ústavní soud připomíná, že nejde o žádnou obligátní floskuli, jak připomínají stěžovatelé, ale o výraz jeho postavení vyplývající přímo z Ústavy).

18. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jejich porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, obecné soudy jejich žalobu na ochranu osobnosti posuzovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a všem stěžovatelům částečně vyhověly. Dílčí neúspěch stěžovatelů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení fair procesu.

19. Podstatou sporu stěžovatelů s vedlejší účastnicí je ochrana jejich osobnosti. Patří ke všeobecně známým skutečnostem, že ústavní ochranu osobnostních práv poskytuje Listina i Úmluva, konkrétní regulace je svěřena na úrovni jednoduchého práva občanskému zákoníku (§ 11 a násl.). Stejně je notorietou rozlišování právních vztahů podle nejrůznějších kritérií, např. občanskoprávní vztahy se třídí podle jejich předmětu, typicky na vztahy majetkové, osobní, osobnostní, a též rozlišení úrovně ochrany těchto vztahů, tj. ochrana ústavněprávní, ochrana poskytovaná příslušnými právními odvětvími. Z tohoto hlediska je nesprávný přístup stěžovatelů, kteří obě úrovně rozlišování směšují, když tvrdí, že Ústavní soud konstatoval porušení ústavních práv prvního stěžovatele (nikoliv práv osobnostních). Ve skutečnosti konstatoval Ústavní soud porušení osobnostního práva stěžovatele, jemuž je poskytována ochrana jako právu základnímu, tj. na úrovni ústavněprávních norem.

20. Prostředky napravující zásah do ochrany osobnosti reguluje § 13 občanského zákoníku následujícím způsobem:

1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že občanský zákoník umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odstavec 1) nebo i finanční (odstavec 2) zadostiučinění. Přitom ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavněprávní konformní interpretace tohoto ustanovení vede k závěru, že při poskytnutí ochrany osobnosti dotčené fyzické osoby je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku (příp. jiného rozhodnutí) konstatujícího neoprávněnost zásahu. Pokud v posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru o dostatečnosti morálního zadostiučinění, svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, dostály tak všem ústavněprávním povinnostem plynoucím z práva na soudní ochranu. Hodnocení dalších argumentů, jež jsou založeny na úrovni jednoduchého práva, již Ústavnímu soudu nepřísluší.

21. Ústavní soud připomíná, že podobný přístup v posuzování výroku o porušení základních práv, jako dostatečného zadostiučinění za morální újmu, zastává též Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ve věci prvního stěžovatele proti České republice ze dne 26. 3. 2009, stížnosti č. 39298/04 a 8723/05, bod 134 i. f.).

22. Nepřípadné je také tvrzení stěžovatelů, že vrchní soud a Nejvyšší soud se pokoušejí zjevně zavést jakýsi princip následného zániku práva v důsledku pozdějšího nevhodného chování oprávněného. Ze spisu městského soudu (konkrétně z rozsudků vrchního soudu a Nejvyššího soudu) takový závěr neplyne. Vrchní soud toliko konstatoval, že "nadto" (sc. poté, co neshledal v dané věci předpoklady pro postup podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku) by bylo přiznání náhrady nemajetkové újmy v rozporu s dobrými mravy; nejde tedy o konstrukci zániku práva, ale o odepření výkonu i nadále existujícího práva.

23. K projednání věci nenařizoval Ústavní soud ústní jednání, neboť Nejvyšší soud, vrchní soud, městský soud a vedlejší účastnice výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání, stěžovatelé se k žádosti o souhlas nevyjádřili, tudíž Ústavní soud jejich souhlas předpokládal (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

24. Po vyhodnocení výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatelů, proto podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost zamítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.