I. ÚS 120/05
I.ÚS 120/05 ze dne 18. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudce zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti P. B., zast. Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nám. 512, Kutná Hora, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.11.2004, č.j. 21 Co 308/2004-149, a proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10.5.2004, č.j. 2 D 38/94-141, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a V. B., a ing. F. B., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení ze dne 1.3.2005 domáhal zrušení usnesení obecných soudů, jimiž byla určena obecná cena majetku patřícího do dědictví. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, právo na jeho ochranu dle č. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho právo na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále se domnívá, že s odkazem na § 460 obč. zákoníku došlo okamžikem smrti zůstavitele k přechodu zanechaného majetku a je tedy oprávněn prosazovat jeho ochranu. V další části návrh stěžovatel popisuje postup soudu při zahrnutí pozemků v kat. úz. Čáslav do dědictví, zejména poukazuje na to, že jeho námitky a návrhy ohledně původní výměry pozemku parc. č. 377/2 nebyly zohledněny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že ani jemu ani ostatním účastníkům řízení nebylo umožněno seznámit se s označením, resp. vytyčením hranic v terénu, k tomuto nebyli znalcem vůbec přizváni a dále v tom, že soud neprovedl identifikaci parcely č. 377/2 tak, aby bylo zřejmé, jak k dnešnímu dni docházelo ke změnám v její výměře a spokojil se s neúplnými závěry znalce bez toho, že by měl k dispozici i odpovídající vyjádření katastrálního úřadu; nevypořádal se ani s námitkami účastníků ohledně výměry parcely č. 377/2. Takovým postupem soudů při určování výměry původní parcely č. 377/2 bylo dle stěžovatele porušeno i právo vlastnit majetek, včetně práva na jeho ochranu. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vzhledem k tomu, že stěžovatel paralelně s ústavní stížností podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 5.4.2005, č.j. I. ÚS 120/05-5, řízení o ústavní stížnosti přerušeno. Po rozhodnutí o dovolání Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel napadl dvě usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o obecné ceně majetku patřícího do dědictví po zůstaviteli. Z obsahu předložených listinných podkladů vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu při určování výměr pozemků patřících do dědictví, především namítá, že by do původní parcely č. 377/2 měly náležet i parcely č. 2382/1 a 2383/2, včetně příslušných výměr, které jsou však zapsány jako vlastnictví jiných fyzických osob (podle odvolacího soudu tyto pozemky zůstavitel společně s manželkou prodal). Je tedy patrné, že k ochraně údajného vlastnického práva zvolil neadekvátní právní prostředky, neboť soud v dědickém řízení není oprávněn posuzovat otázky vlastnictví; v napadených usneseních obecné soudy pouze určily cenu majetku nesporně patřícího do dědictví. Pokud stěžovatel tvrdí, že do dědictví patří i jiné pozemky, nejde o určení výměry pozemků zahrnutých do dědictví, tudíž je na něm, resp. na jeho právním zástupci, aby využil vhodných právních instrumentů.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2005

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.