I. ÚS 1199/12
I.ÚS 1199/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky CzechDate s.r.o., se sídlem Nad Spádem 640/18, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem Nad Spádem 640/18, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2012, č. j. 115 EC 18/2011-26, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích práv zakotvených zejm. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové zavázal žalovaného zaplatit stěžovatelce (v řízení žalobkyni) 1 014 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Hradec Králové, na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, jíž stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 300 Kč (soudní poplatek).

K nákladovému výroku soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11 uvedl, že žalobce podal u zdejšího soudu více takovýchto žalob, které jsou zjevně typové, odlišené pouze osobními či časovými údaji a je tudíž zřejmé, že v případě nákladů za zastoupení advokátem nejde na straně procesně úspěšného účastníka o účelně vynaložené náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti, dovolávaje se soudní judikatury, z níž je citováno i rozhodnutí Ústavního soudu, stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecného soudu; jeho rozhodnutí považuje mj. za nedostatečně odůvodněné a uvádí řadu argumentů, podle něj svědčících zejména názoru, že náhrada nákladů řízení mu měla být přiznána v jím požadovaném rozsahu.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným.

Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě; ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).

V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i při rozhodování o nákladech řízení, dostatečně zabýval. Rozvedl důvody - zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatele - pro které stěžovateli náhradu nákladů přiznal jen částečně. Je nutno v této souvislosti poznamenat, že právě projednávaná ústavní stížnost je typově podobná i rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu ve věcech společností, jejichž činností je hromadné uplatňování vesměs bagatelních pohledávek (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 3679/11; ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1340/12 aj. Viz elektronickou databázi http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud svoje postoje k tomuto typu sporů vyjádřil opakovaně a náležitě.

II.

Nad rámec uvedeného dále nutno konstatovat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 se pokusil do budoucna podrobněji vytyčit zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení v přesně vymezených situacích a usměrnit tak přístup obecných soudů v otázce přiměřenosti výše náhrady nákladů řízení. V tomto se sluší obecné soudy upozornit zejména na bod 33 odůvodnění nálezu, dle něhož Ústavní soud požaduje, aby rationes decidendi tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních.

V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "[ú]kolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije." Obecný soud v rámci svých úvah tak musí sledovat logiku dvou kroků plynoucích ze zákonné úpravy (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v prvním z nich řeší otázku, zda náklady byly vynaloženy účelně a v druhém jejich konkrétní výši, a to eventuálně (podle skutkových okolností) v intencích požadavku přiměřenosti ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, jehož nosné závěry odůvodnění se právě tímto aspektem zabývají (bod 31 citovaného nálezu). K závěru o zásadním rozdílu uvedených dvou kroků úvah obecného soudu dospěla zvláště v souvislosti s analýzou aktuální judikatury Ústavního soudu ve věcech účelnosti a přiměřenosti nákladů řízení rovněž právní doktrína (viz např. Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. In Právní fórum, č. 5/2012, s. 191-198,).

V tomto tedy nutno zdůraznit, že úvahy Okresního soudu v Ostravě v předložené věci, a to v naznačené fázi posuzování účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem, jsou řádně a dostatečně odůvodněny, jak již bylo konstatováno výše. Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru o zjevné neúčelnosti nákladů na zastoupení advokátem a věc proto zcela přiléhavě použil právní závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11. V takovém případě proto pozbývá otázka přiměřenosti přiznané výše nákladů na významu. Stranou Ústavní soud nyní již ponechává stranou další možné úvahy směřující k hodnocení postupu žalobců v modelové situaci jako rozporného se zákazem zneužití práva (Lavický, P. Účelnost nákladů, cit výše; Majchrák, M. Hromadné vymáhání pohledávek - na pomezí práva, spravedlnosti a businessu. In Bulletin advokacie, č. 3/2012, s. 64.).

III.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.