I. ÚS 118/09
I.ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009

N 254/55 SbNU 455
Tzv. opomenutý důkaz v kontextu práva na spravedlivý proces

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 8. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 ve věci ústavní stížnosti P. R. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1199/2008 ze dne 24. září 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 70/2008 ze dne 19. března 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 58/2007 ze dne 16. května 2007, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů útoku na veřejného činitele a výtržnictví.
Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1199/2008 ze dne 24. září 2008, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 70/2008 ze dne 19. března 2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 58/2007 ze dne 16. května 2007 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1199/2008 ze dne 24. září 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 70/2008 ze dne 19. března 2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 58/2007 ze dne 16. května 2007 a kterým bylo rozhodnuto, že se poškozená Česká republika - Ministerstvo vnitra s nárokem na náhradu škody odkazuje na občanskoprávní řízení. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 a 38 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.

Procesní postup soudů a hodnocení důkazů bylo podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadami trestního řízení a porušením práva na obhajobu, zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady rovnosti stran.

Stěžovatel poukázal na to, že při posuzování jeho tvrzené trestné činnosti byly jedinými důkazy výpověď údajně napadeného zasahujícího policisty a jeho kolegů ve službě. Uvedl, že výpovědi policistů, kteří mají profesní zkušenosti z provádění výslechů, působí sice poměrně věrohodně. Je však nepřípustné, aby soudy akceptovaly skutkové závěry zjištěné pouze na základě výslechů "jedné strany sporu", přestože od počátku existuje možnost doplnění dokazování a vyhovění požadavkům kontradiktornosti řízení.

Konkrétně pak stěžovatel vytýká obecným soudům, že nedoplnily dokazování o výslechy dalších svědků, kteří pozorovali celý skutkový děj již od samého počátku. Soudy tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověly pro údajnou nadbytečnost, protože svědkové prý neviděli počátek konfliktu (soud prvního stupně) a vzhledem k jejich osobnímu postoji k vývoji celého konfliktu by nemohli objektivně a správně o celé události svědčit (odvolací soud).

Stěžovatel dále uvedl, že k věci nebyl zajištěn žádný další důkazní prostředek, např. nezúčastněný svědek incidentu, objektivní stopy násilí na vozidle, záznam kamerového systému apod.

Konečně stěžovatel namítal, že došlo i k procesnímu pochybení při provedení důkazu u hlavního líčení dne 16. 5. 2007 čtením výslechu poškozeného ze dne 17. 4. 2007, který byl proveden bez přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovateli tak nebylo umožněno se ke všem důkazům vyjádřit.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v trestním řízení nedošlo k takovým vadám, které by byly důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a následně tedy nesprávného rozhodnutí. Podle jeho názoru nedošlo rovněž ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu. Zdůraznil, že i za situace procesní nepoužitelnosti výslechu poškozeného svědka P. měly obecné soudy dostatek usvědčujících důkazů spočívajících zejména ve výpovědích ostatních policistů a v listinných důkazech. Městský soud v Praze sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Obvodní soud pro Prahu 2 vyjádřil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil; jeho souhlas s upuštěním od ústního jednání je presumován, neboť v tomto smyslu jej Ústavní soud o případný souhlas požádal.

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásilo, že nepovažuje námitky stěžovatele za opodstatněné, neboť směřují zejména do zásady volného hodnocení důkazů, tedy do výlučné kompetence (obecného) soudu zvážit nutný rozsah dokazování. Vyslovilo rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání. Obvodní státní zastupitelství považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo; jeho souhlas je - obdobně jako u Nejvyššího soudu a z týchž důvodů - presumován.

Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela, a proto je ani nezasílal stěžovateli k případné replice.

Dopisem ze dne 12. 11. 2009 byl stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce vyzván ke sdělení, zda s odvoláním na ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci. Výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatele dne 19. 11. 2009 s tím, že neobdrží-li Ústavní soud jeho vyjádření ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy, bude mít za to, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Lhůta pro požadované sdělení uplynula v neděli dne 29. 11. 2009, a proto posledním dnem lhůty bylo pondělí dne 30. 11. 2009. V uvedené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné sdělení stěžovatele, a proto vychází z toho, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 58/2007 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl uznán rozsudkem tohoto soudu sp. zn. 3 T 58/2007 ze dne 16. května 2007 vinným, že "dne 13. 2. 2007 kolem 8:25 hod. na Praze 2 na křižovatce ulic Anglické a Legerovy přistoupil z levé strany ke služebnímu vozidlu Policie České republiky (hlídka Blata 511), začal s ním lomcovat, kopal do dveří a několikrát udeřil pěstí do oken, v důsledku čehož vystoupil z vozu řidič nstržm. T. P. a obviněného vyzval, aby zanechal svého protiprávního jednání, obžalovaný vzápětí udeřil poškozeného P. pěstí do oblasti nosu a levého oka, poškozený P. poté zápasil s obžalovaným, stáhl jej na zem a pomocí hmatů, chvatů a úderů sebeobrany se mu podařilo přiložit obžalovanému pouta, tomu všemu přihlížel spolujezdec nastržm. F. P., který také pomáhal zklidnit obžalovaného, dále pěší policejní hlídka Blata 522, a sice nstržm. M. K., jakož i další tři osoby, které vyběhly z herny TUZEX, Anglická 2, Praha 2 a kterým svědčící nstržm. P. a nstržm. K. zamezili účastnit se incidentu.". Tímto jednáním spáchal stěžovatel trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s tím, že se výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří let. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti stěžovatele, který byl v dostatečném předstihu předvolán a byl omluven až obhájcem při tomto jednání. Byly provedeny důkazy výslechem svědků nstržm. P., nstržm. K. a byl čten protokol o výslechu poškozeného svědka nstržm. P. (č. l. 51). Dále byly čteny listinné důkazy - ambulantní zpráva a potvrzení o pracovní neschopnosti nstržm. P., výpis z rejstříku trestů stěžovatele a lékařská zpráva o hospitalizaci stěžovatele. Soud prvního stupně dále uvedl, že nepřistoupil na návrh obhajoby a nepovažoval za potřebné odročit hlavní líčení za účelem vyslechnutí svědků, kteří vyběhli z herny TUZEX; soud měl za to, že by výslech těchto svědků nemohl přinést nic nového, neboť tyto osoby neviděly počátek celého konfliktu, protože vyšly z herny v podstatě až na samém závěru tohoto konfliktu.

Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 70/2008 ze dne 19. března 2008 zamítnuto. Městský soud rozhodl o tom, že se poškozená Česká republika - Ministerstvo vnitra s nárokem na náhradu škody odkazuje na občanskoprávní řízení. Odvolací soud uvedl, že výslechy svědků, kteří vyběhli z herny TUZEX, jsou naprosto nadbytečné, a proto důkazní návrhy u veřejného zasedání zamítl. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a skutková zjištění jsou úplná. Konstatoval rovněž, že soud nepochybil čtením protokolu o výslechu poškozeného nstržm. P. K výslechu navrhovaných svědků dále uvedl, že tyto osoby ztěžovaly celou situaci a další policisté jim museli bránit, aby do incidentu nezasahovaly. Takové osoby by jistě nemohly - podle názoru odvolacího soudu - objektivně a správně o celé události svědčit.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1199/2008 ze dne 24. září 2008 odmítnuto. Dovolací soud uvedl, že námitku nesprávně provedeného důkazu (výslech poškozeného nstržm. P.) stěžovatel uplatnil poprvé až jako námitku dovolací. Nicméně, na základě prostudování spisu konstatoval, že takto provedeným důkazem bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces a soudy založily své právní závěry o vině obviněného i na základě tohoto nezákonně provedeného důkazu. Nejvyšší soud však dodal, že přes takové procesní pochybení nebylo možné v kontextu dalších důkazů dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu o vině stěžovatele. Poukázal na to, že pouze soud rozhoduje o rozsahu dokazování nezbytně nutném pro rozhodnutí a není povinen provádět všechny důkazy navrhované stranami. Podle závěru dovolacího soudu (obecný) soud mohl vycházet a správně také vycházel ze svědectví dalších dvou příslušníků Policie České republiky, kteří byli na místě a celý konflikt stěžovatele s poškozeným od jeho počátku sledovali. K důkazním návrhům stěžovatele prohlásil, že jsou pouhou spekulací, tak jako i tvrzení, že svědkové, kteří vyšli z restaurace ke konci konfliktu, by mohli vinu obviněného zvrátit a svědectví policistů znevěrohodnotit.
IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Základní námitka stěžovatele se týká neprovedení jím navrhovaných důkazů, tj. výslechu svědků, kteří incidentu přihlíželi.

Ústavní soud je si vědom toho, že v zásadě je na úvaze a rozhodnutí obecných soudů, zda provedou navrhované důkazy, či nikoliv, a že mu do procesu hodnocení důkazů zpravidla nepřísluší zasahovat. Podle konstantní judikatury však Ústavní soud může do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principu spravedlivého soudního řízení. V rámci procesu hodnocení důkazů je pak obecný soud povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; v případě zamítnutí návrhu na provedení důkazu je pak nezbytné, aby obecný soud svoje rozhodnutí ve všech souvislostech rovněž řádně odůvodnil.

Ústavní soud v řadě svých nálezů [nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579) a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny.

V návaznosti na tyto zásady a na svou judikaturu ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci navržený důkaz výslechem svědků nebyl soudem prvního stupně zcela opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem odůvodněno. Bylo tak třeba posoudit, zda je uvedené zdůvodnění - z hlediska zásad spravedlivého procesu - pro danou věc dostačující.

V předmětné věci - jak již bylo uvedeno - obecné soudy (soud prvního stupně a odvolací soud) zamítly návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědků, kteří vyběhli z herny TUZEX a jež podle jeho tvrzení mohli vypovídat o skutkovém ději, který byl předmětem trestního řízení; to v podstatě proto, že výpověď policistů je podle mínění soudů dostatečná, že tento důkazní návrh se jeví jako nadbytečný a "takovéto osoby by jistě nemohly objektivně a správně svědčit o celé události". Z tohoto odůvodnění však podle přesvědčení Ústavního soudu nevyplývá, na základě jaké úvahy dospěly obecné soudy - a to apriorně - k závěru, že výpověď uvedených svědků by nemohla být objektivní. Obecné soudy vycházely pouze z tvrzení svědků - policistů, kteří uvedli, že navrhovaní svědci vyšli z herny až po začátku incidentu, z toho však nelze jednoznačně vyvodit, o čem by svědci mohli vypovídat. Závěr, který obecné soudy vyslovily, nebyl - podle názoru Ústavního soudu - opřen o objektivní zjištění a byl vysloven předčasně.

Z uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud zdůvodnění obecných soudů, vztahující se k neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných, ve smyslu uvedené judikatury, za dostačující a dané věci adekvátní. Tím vznikla protiústavní důkazní mezera, kterou nelze podle přesvědčení Ústavního soudu tolerovat.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím ovšem nijak nepředjímá konečné rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili. Podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak byly splněny.

Proto Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.