I. ÚS 1174/12
I.ÚS 1174/12 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FINNGASONN, s. r. o., se sídlem 8. května 450/8, Olomouc, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2012 č. j. 116 EC 417/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z obsahu předložených dokladů následující.

Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Kladně dne 27. 6. 2011 domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku ve výši 969 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Částka 969,- Kč byla cenou za dodanou elektřinu do odběrného místa žalovaného na adrese U., kterou měla žalovaná zaplatit právnímu předchůdci stěžovatelky na základě smlouvy o dodávce elektřiny, kterou uzavřela žalovaná se společností ČEZ Prodej, s. r. o. Společnost ČEZ Prodej, s. r. o., postoupila výše uvedenou pohledávku za dodanou elektřinu stěžovatelce na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

Okresní soud v Kladně rozhodl napadeným rozsudkem ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 969 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci na nákladech řízení částku 300 Kč, která odpovídala zaplacenému soudnímu poplatku; soud nepovažoval náhradu nákladů spojených se zastoupením stěžovatelky advokátem za účelně vynaložené náklady podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

Okresní soud uvedl především následující.

Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nezdařilo doručit žalované do vlastních rukou, a proto byl zrušen. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, soud tedy vydal rozsudek bez nařízení jednání. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny soud zjistil, že žalovaná a ČEZ Prodej s.r.o. uzavřely smlouvu o dodávce elektřiny. Z faktury ze dne 19. 2. 2009 plyne, že byla žalované vyfakturována dodávka elektřiny za období 30. 10. 2008 - 17. 2. 2009 ve výši 969 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena stěžovatelce. Okresní soud uvedl, že je mu známo z jeho činnosti, že stěžovatelka opakovaně žaluje shodné pohledávky za neuhrazené jízdné a přirážky k jízdnému, odkoupené od společnosti Tessile dittam a. s., původně pohledávky Dopravního podniku města Prahy. Veškeré tyto žaloby jsou typově jednoduché po skutkové i právní stránce, jsou hromadně podávány na elektronickém formuláři - návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Vložený text je opakovaně zcela shodný a je tedy zřejmé, že je předem připravený jako vzor velkého množství žalob. K podání každé jednotlivé žaloby není třeba poskytnutí právních služeb advokátem. Administrativní úkon vyplnění rozdílných údajů do žaloby není úkonem, který by musel učinit vysokoškolsky vzdělaný advokát, a nelze ji tudíž považovat za poskytnutí právní pomoci. Jiný úkon, kromě přijímání písemnosti, právní zástupce v dané věci neučinil. Právo účastníka na právní zastoupení a náhrada nákladů tohoto zastoupení však nejsou neoddělitelná a neznamená, že pokud je účastník zastoupen advokátem a má ve věci plný úspěch, bude mu automaticky přiznána i celková výše nákladů včetně právního zastoupení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Kladně tím, že jí vůbec nepřiznal náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem, porušil její základní právo na právní pomoc v soudním řízení, její právo na zajištění principu rovnosti stran v soudním řízení a její právo na spravedlivý proces. Proto navrhla zrušit v záhlaví citovaný rozsudek.

Stěžovatelka uvádí, že nijak nezpochybňuje právo soudu zkoumat účelnost vynaložených nákladů. Podle jejího názoru však odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k uplatňování nebo bránění práva. Prohlásila, že v řízení nepožadovala náhradu nákladů za úkony, které by nebyly účelně vynaloženy, ale uplatňovala pouze náklady řízení dle ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. (zaplacený soudní poplatek, odměnu advokáta podle vyhl. č. 484/2000 Sb., 2x režijní paušál podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH ve výši 20 %). Podle § 25 odst. 1 o. s. ř. si účastník vždy může zvolit zástupcem advokáta. Rozhodnutí soudu znamená zbavení práva stěžovatele nechat se v řízení zastoupit advokátem. Nelze vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska možnosti právního zastoupení měla odlišné postavení než všechny ostatní fyzické nebo právnické osoby (ať už soukromoprávní či veřejnoprávní). Nelze také vymezovat kategorii sporů, u kterých by platila jiná pravidla pro možnost právního zastoupení. Tím by docházelo k "diskriminaci určitých typů účastníků řízení a k diskriminaci účastníků určitých typů řízení". Stěžovatel proto tvrdí, že na možnost nechat se zastoupit advokátem je nutné nahlížet jako na postup legální. Nelze žalobci upřít ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudem jen proto, že soudně vymáhá pohledávky, které nabyl postoupením nebo proto, že jsou tyto pohledávky "jednoduše" vymahatelné. Jako důvod pro závěr, že náklady vynaložené na zastoupení advokátem jsou neúčelně vynaložené.

Stěžovatelka rovněž uvedla, že podle okresního soudu stěžovatelka opakovaně žaluje shodné pohledávky za neuhrazené jízdné a přirážky k jízdnému, odkoupené od společnosti Tessile ditta, a. s., původně pohledávky Dopravního podniku města Prahy; to je však omyl, neboť předmětem žaloby nebylo neuhrazené jízdné, ale neuhrazená dodávka elektřiny.
III.

Ústavní soud konstatuje, že se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře již zabýval.

Jde o usnesení ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3580/11. Ústavní stížnost sice byla podána jinou stěžovatelkou než nyní, nicméně byla sepsána stejným advokátem a odůvodnění ústavních stížností jsou velmi podobná.

Ústavní soud proto na tomto místě na citované usnesení sp. zn. III. ÚS 3580/11 odkazuje:

"Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci stěžovatelka namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, práva na právní pomoc v soudním řízení a porušení principu rovnosti stran v soudním řízení, ke kterému mělo dojít tím, že soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů, které vynaložila na své právní zastoupení v řízení před soudem.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V souzené věci rozhodl okresní soud o nákladech řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni náklady řízení. Jediným účelným nákladem, který žalobkyni v tomto řízení vznikl, byl podle soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč. Náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem soud žalobkyni nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že nejde o náklady účelně vynaložené, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil. Soud poukázal zejména na to, že jde o věc, která je typově velmi jednoduchá jak po skutkové stránce, tak i po stránce právní ... Sepis žaloby ve vztahu k dalším, co do právního základu shodným pohledávkám, již žádné odborné znalosti nevyžadoval, neboť šlo pouze o mechanické vyplnění konkrétních údajů do již připraveného textu.

Dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného vyplývá, že i když měl účastník řízení plný nebo převážný úspěch ve věci, může mu soud přiznat jen náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Soud proto přizná na náhradě nákladů řízení jen takovou odměnu, která byla skutečně účelně na uplatňování nebo bránění práva vynaložena.

V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka nedokládá, že nebylo adekvátní očekávat (se zřetelem ke konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by výkon procesních práv a povinností v daném sporu nemohl být zajištěn stěžovatelkou samotnou (případně příslušným vlastním odborným aparátem), a musely být přeneseny na jiný (soukromý) subjekt, jímž je advokát.

Při aplikaci ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. se jako rozhodné hledisko uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení posuzovaná se zřetelem k charakteru daného sporu. Těžiště posuzování před Ústavním soudem se v dané věci pak posouvá výlučně do roviny aplikace kritéria účelnosti nákladů, vynaložených na právní zastoupení (advokátem), jež se již odbývá primárně v poloze "správného" výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu v konkrétním případě (v daném případě ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.), a tím i - zásadně - mimo oblast práva ústavního; jeho řešení je tak úkolem pro obecné soudy, nikoli pro Ústavní soud. Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu v dané věci není; Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutí okresního soudu nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli (viz shora), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že okresní soud své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí okresního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na právní pomoc Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž okresní soud správně poukázal na to, že právo účastníka na právní zastoupení advokátem a právo na náhradu nákladů s tím spojených jsou práva, která spolu sice úzce souvisejí, avšak nejsou nerozlučně spjata."

IV.

Stěžovatelka - mimo jiné - napadla v ústavní stížnosti argumentaci okresního soudu, že náklady vynaložené na zastoupení advokátem jsou neúčelně vynaložené, neboť je z jeho činnosti známo, že stěžovatelka opakovaně žaluje shodné pohledávky za neuhrazené jízdné a přirážky k jízdnému, odkoupené od společnosti Tessile ditta, a. s., původně pohledávky Dopravního podniku města Prahy. Tu stěžovatelka namítá, že předmětem žaloby nebylo neuhrazené jízdné, ale neuhrazená dodávka elektřiny.

Ústavní soud uvádí, že tato námitka skutečnosti odpovídá. Nicméně, podstatná část odůvodnění - byť verbis expressis vztahovaná k pohledávkám za neuhrazené jízdné a přirážky k jízdnému - dopadá svým smyslem i na pohledávku za dodávku elektřiny, tedy i na nyní posuzovanou věc. To lze dovodit mj. i z toho, že, například, okresní soud hovoří (byť ve vztahu k pohledávkám za jízdné) o podávání žalob na elektronickém formuláři - návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. To se týká i souzené věci, kde jde o žalobu za dodávku elektřiny. Dále okresní soud argumentuje typovou jednoduchostí po skutkové i právní stránce žaloby, což dopadá i na nynější žalobu (vycházející totiž toliko z neuhrazené platby za dodávku elektřiny); ostatně ani sama stěžovatelka opak netvrdí.

V.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, jichž se dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.