I. ÚS 1171/09
I.ÚS 1171/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 6 As 30/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 8 Ca 363/2007, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. 2006/921/dzu/FTV č. j. sot/8474/07, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, neboť prý jimi došlo k porušení zákazu cenzury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k porušení svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, k překročení ústavních limitů umožňujících omezení svobody projevu ve smyslu čl. 4 odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, k porušení zásady, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a k porušení práva podnikat, neboť pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých činností ve smyslu čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jako "RRTV" či "Rada") napadeným rozhodnutí uložila stěžovateli pokutu ve výši 100.000,-Kč za tvrzené porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále též jako "ZPRTV"), dle níž je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hod. do 22:00 hod. pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, již stěžovatel dle RRTV měl porušit tím, že dne 12. dubna 2006 od 20:51 hod. zařadil do vysílání programu Prima televize pořad VyVolení, v němž bylo dle RRTV zjištěno prezentování konzumace alkoholu a nevhodného chování pod jeho vlivem, včetně verbálního i neverbálního násilí, kteréžto prvky shledala Rada jako způsobilé ohrozil zejména mravní nebo psychický vývoj dětí a mladistvých. RRTV dále v souladu s § 79 odst. 5 správního řádu a s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložila stěžovateli povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Proti tomuto rozhodnutí RRTV podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv a svobod v podstatě takto: 1) RRTV nepřípustně přenesla důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt, na stěžovatele; 2) RRTV (resp. její členové) se neseznámila s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu; 3) RRTV neupozornila stěžovatele na porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "ZPRTV"), čímž mj. vyvolala u stěžovatele výraznou právní nejistotu v tom, jaké jednání RRTV bude příště považoval za jednání v rozporu se zákonem; 4) RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatele hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem; 5) Rada překročila při ukládání pokut přípustnou hranici sankce za správní delikt podle § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, neboť za odvysílání dvou sérií pořadů VyVolení bylo uloženo stěžovateli na pokutách úhrnem 24.750.000,- Kč, zatímco zákon předvídá možnost uložit za spáchání správního deliktu pokutu v maximální možné výši 10 mil. Kč.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl k námitce stěžovatele sub 5) (v předchozím odstavci), že tato námitka nebyla vznesena v řízení o kasační stížnosti. K námitce údajného přenesení důkazního břemene ve správním řízení Nejvyšší správní soud prohlásil, že takovou námitku v řízení o kasační stížnosti neposuzoval, neboť z obsahu správního spisu neplynulo, že by Rada požadovala od stěžovatele, aby prokazoval svou nevinu; jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje vyjádřením předsedy Rady v médiích, které učinil 12. 9. 2003 (po prvém měsíci vysílání této show), pak z toho nijak nelze usuzovat na způsob řízení správního, které bylo v posuzované věci vedeno od podzimu 2006 ve vztahu k vysílání pořadu dne 12. 4. 2006. Stěžovatel dále vyjadřuje domněnku, že Rada inkriminovaný pořad nezhlédla (neboť ve správním spise není založen protokol o provedení důkazu promítnutím záznamu). K tomu Nejvyšší správní soud uvedl následující: svůj náhled na takto vznesenou námitku vyjádřil v rozhodnutí o kasační stížnosti podrobně na č. 1. 104 - 105 soudního spisu (rozsudek sp, zn. 6 As 30/2008). Celý správní spis o řízení ve věci tohoto správního deliktu je založen na poznatcích vzešlých ze zhlédnutí inkriminovaného pořadu. Analýzu pořadu, kterou provádí Úřad Rady, a která je založena ve správním spise, lze v zásadě považovat za protokol svědčící o zhlédnutí pořadu (poznámka: není jasné, jak jinak by bylo možno popsat slovně děje, které se v pořadu odehrály). Vztah mezi Úřadem a Radou Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku a v řadě dalších rozhodnutí považuje konstantně za vztah odborného aparátu a orgánu příslušného ve věci rozhodnout, jak je zažitý ve správní praxi v řadě jiných případů. I kdyby byl oprávněný požadavek, aby ve spise figuroval protokol o provedení důkazu jeho promítnutím před Radou, pak bez absence takové listiny mohla být kvalifikována pouze jako vada řízení, jejíž vliv na zákonnost rozhodnutí by musela být konkrétně zkoumána (tedy co bylo konkrétně ze skutkových zjištění plynoucích z promítání pořadu opomenuto, co bylo podáno chybně apod.). Rada v napadeném správním aktu výslovně uvedla, že vysílaný pořad posuzovala v celém jeho vyznění. Mimo vlastní rámec tohoto vyjádření pak Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace tohoto stěžovatelova požadavku - dovedená ad absurdum - by znamenala, že by například ministr rozhodující v řízení o rozkladu v libovolném správním řízení musel do spisu zakládat protokoly ke každé listině tvořící podklad pro rozhodnutí, tedy o tom, že ji četl, a ke každému audiovizuálnímu nosiči o tom, že a kdy ho zhlédl. Nejvyšší správní soud má konečně zato, že stěžovatel "ani tak" nemíní napadat skutková zjištění (neboť to, že pořad byl odvysílán, je nesporným, a to, jaký měl obsah, také) jako spíše hodnocení obsahu pořadu z hlediska naplnění skutkové podstaty deliktu, tedy posouzení právní. K aplikaci § 59 zákona o vysílání (tj. předchozí upozornění, že stěžovatel porušuje zákon) Nejvyšší správní soud opakovně vyjádřil názor, který byl prezentován i v napadeném rozsudku (č. 1. 107 soudního spisu). Pro doplnění lze uvést, že žalovaná Rada počala vést správní řízení se stěžovatelem v řadě případů ihned po začátku prvé série této show (od podzimu 2005), takže tvrzení, že stěžovatel nebyl ještě v dubnu 2006, kdy se vysílala další série, dostatečně informován, v čem žalovaná Rada spatřuje problematičnost těchto pořadů, je udivující. Absenci znaleckého posudku v posuzované věci neshledal Nejvyšší správní soud relevantní; žalovaná disponovala několika obecnými odbornými vyjádřeními k tomuto typu pořadu, která jako podklady v správním rozhodnutí citovala. Její vyhodnocení pořadu potenciálně ohrožující morální vývoj dětí Nejvyšší správní soud aproboval (k tomu blíže argumentace zdejšího soudu na č. 1. 105 a 106 soudního spisu). V souvislosti s jiným pořadem série VyVolení se Nejvyšší správní soud touto otázkou v obecné poloze obsáhle zabýval v rozsudku sp. zn. 6 As 70/2007 a na tyto závěry v napadeném rozsudku sp. zn. 6 As 30/2008 poukázal.

Městský soud zcela odkázal na své napadené rozhodnutí.

Rada ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla k námitce, že nepřípustně přenesla na stěžovatele důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán trestní delikt, následující. Tuto skutečnost opírá stěžovatel o rozhovor předsedy Rady, Ing. Žáka ze dne 12. září 2005. Jak je zřejmé z časové posloupnosti (rozhovor pro BBC, zařazení konkrétního pořadu do vysílání, projednání Radou, oznámení o zahájení správního řízení a posléze samotné rozhodnutí Rady), nemohl mít pro samotné správní řízení rozhovor vypovídací hodnotu. Obsah rozhovoru nebyl podkladem pro rozhodnutí Rady, a není ani obsahem správního spisu. Rada má za to, námitka je přípustná pouze vůči obsahu správního spisu a obsahu napadeného rozhodnutí, nikoliv vůči rozhovoru jednoho z členů Rady pro BBC. Námitka však obsahem spisu podložena není a ze správního spisu je také zřejmé, že se takové tvrzení nezakládá na pravdě (s ohledem na řadu odborných vyjádření zpracovaných z podnětu samotné Rady). K námitce, že se RRTV, resp. její členové neseznámili s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu, uvedla Rada následující. Jak je obsaženo v samotném rozhodnutí, Rada provedla důkaz shlédnutím obrazově-zvukového záznamu. Vedle toho byla podkladem pro rozhodnutí ve věci analýza pořadu zpracovaná Úřadem. Ze samotného popisu správního deliktu obsaženého ve správním rozhodnutí je zřejmé, že Rada mohla rozhodovat pouze na základě znalosti předmětného pořadu. Pokud stěžovatel namítá, že správní spis neobsahuje protokol o provedení důkazu, pak nelze než přisvědčit; nicméně je nezbytné poukázat na skutečnost, že taková námitka (absence protokolu o provedení důkazu ve správním spisu) nebyla stěžovatelem v rámci žaloby proti rozhodnutí vznesena. Navíc ani judikatura NSS nezastává v otázce dokazování obrazově-zvukovým záznamem jednotné a jednoznačné stanovisko. Rada má za to, že tato námitka není způsobilá prokázat, že byl stěžovatel v předchozím řízení zkrácen na svých právech, resp. na ústavně zaručených právech. Námitka, že RRTV neupozornila stěžovatele na porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., se též nezakládá na pravdě. Jak je patrné z činnosti Rady, Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu, stěžovatel byl nejenom na porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. upozorněn, ale byl také za jeho porušení Radou sankcionován. V případě pořadů VyVolení byl dokonce stěžovatel s názorem Rady, že jednotlivé díly mohou být v rozporu se zněním zákona č. 231/2001 Sb., seznámen od září 2005. Rada dále prohlásila, že není její povinností zadat ve správním řízení znalecký posudek, je-li schopná danou skutečnost posoudit sama.

Stěžovatel v replice (k citovaným vyjádřením orgánů veřejné moci k ústavní stížnosti) v podstatě uvedl, že RRTV v mnohých neopodstatněných případech, vyvíjela na stěžovatele cílený tlak, který měl vést k tomu, aby ukončil vysílání série pořadů VyVolení, případně aby odradil stěžovatele od vysílání další série pořadů VyVolení; to se dělo způsobem, ve kterém stěžovatel shledává prvky tzv. následné cenzury. Teprve až kontext souvisejících právních věcí dává důsledkům napadeného rozhodnutí RRTV ústavněprávní rozměr. Závěr, že členové RRTV posuzovaný pořad nezhlédli, stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že ve správním spise není založen protokol o provedení důkazu promítnutím (zhlédnutím) uvedeného pořadu. Situace, kdy členové RRTV rozhodovali pouze na základě analýzy, kterou zpracovali pracovníci Rady (nikoli tedy osoby, které o pokutě rozhodovaly), a dále na základě obecných posudků, týkajících se fenoménu reality show (a nikoliv konkrétního posuzovaného pořadu), dokresluje přístup RRTV k rozhodování o pokutách za odvysílání pořadů série VyVolení; členové RRTV tedy rozhodovali na základě nějakého obecného povědomí a vnímání této série pořadů, a nikoli na základě osobní znalosti jednotlivých pořadů. Stěžovatel má za to, že otázku splnění podmínky předchozího upozornění ve smyslu ust. § 59 odst. 1 zák.č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nesprávně vyhodnotily jak RRTV, tak i soudy obou stupňů. RRTV na pořady série VyVolení I. pohlížela z pohledu obecnějšího, z pohledu typu pořadu - reality show, a nehodnotila jednotlivé pořady, které byly odvysílány v různé dny, a jejichž obsah byt rozličný. Stěžovatel má za to, že není zákonná varianta postupu zvoleného RRTV, při níž RRTV sice vede oddělená správní řízení ve věci jednotlivých pořadů a uděluje pokuty za jednotlivé pořady, ale ve skutečnosti posuzuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu s ohledem na celou sérii pořadů, a uloží pokuty v souhrnné výši 24,750.000,-Kč. Takto uloženými pokutami překročila RRTV horní hranici zákonné sazby pokuty o 14,7500.000,-Kč. Stěžovatel rovněž znovu (ve srovnání s ústavní stížností) rozporuje neprovedení důkazu znaleckým posudkem.
II. Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z obsahu soudního spisu, z napadených rozhodnutí, a z řízení, jež mu předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Dospěl k následujícím závěrům.

III. Pokud jde o námitky stěžovatele sub 1) a 5), Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že je stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nevznesl (srov. kasační stížnost na č. l. 63 a násl. spisu). Takový postup však přípustný není.

Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2945/07). Ústavní soud k tomu poznamenává, že platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.

IV. 1) Námitku sub 3) stěžovatel odůvodnil následovně. Podle § 59 odst. 1 ZPRTV je RRTV povinna upozornit provozovatele vysílání v případě, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené ZPRTV nebo podmínkami udělené licence, a stanovit mu lhůtu k nápravě. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že v případě správního řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí RRTV, měla RRTV postupoval v souladu s § 59 a upozornit jej na tvrzené porušení povinnosti a stanovit mu lhůtu k nápravě. Výklad § 59 odst. 1 ZPRTV tak, jak proveden již v napadeném rozhodnutí RRTV, by znamenal, že postačí pouze jedenkrát vydat upozornění na možné porušování konkrétního ustanovení ZPRTV, a již kdykoliv v budoucnu lze za porušení téhož ustanovení ZPRTV udělit bez dalšího, tedy bez předchozího upozornění, pokutu. Podle názoru stěžovatele by byl takový výklad uvedeného zákonného ustanovení výrazně v rozporu se smyslem zákona. Stěžovatel má za to, že postup, kdy RRTV nevydá v souladu s § 59 odst. 1 ZPRTV upozornění na porušení zákonné povinnosti typově shodným jednáním s určitou časovou souvislostí, a rovnou uloží pokutu, je v rozporu se zákonem a je překročením ústavních limitů umožňujícím omezení svobody projevu ve smyslu čl. 4. odst. 4 a čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel rovněž namítal v ústavní stížnosti (námitka č. 2), že RRTV (resp. její členové) se neseznámila s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu, a že RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatele hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem (námitka č. 4).

2) Zde Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podzákonnými předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

3) Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud uvedenou část ústavní stížnosti a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze a RRTV napadenými rozhodnutími v souladu se zákony i s principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s citovanými námitkami stěžovatele. Ty považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Ústavní soud pro stručnost na tato rozhodnutí odkazuje a nepovažuje za potřebné - byť i z hlediska ústavnosti - k nim cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08).

3) V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje zejména na následující relevantní část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu:

K námitce č. 3

"Smyslem ustanovení § 59 zákona o vysílání podle Nejvyššího správního soudu je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. Obecně vzato se tímto institutem realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele vysílání. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter "upozornění" a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat "upozornění" v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Jak vyplývá ze správního spisu, takové informace se stěžovatelce dostalo ze strany žalované, a to v souvislosti s jiným druhem pořadu, tak přímo i v souvislosti s vysíláním série VyVolení, což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Nelze proto dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Pokud by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu VyVolení bude žalovanou takto hodnoceno a reakce žalované byla tak dostatečně předvídatelná...Z předchozí judikatury je zřejmé, že povinnost upozornění podle ust. § 59 odst. 1 zákona o vysílání se váže spíše k porušení zákonné povinnosti než ke konkrétnímu skutku. Je věcí soudního přezkumu určit, zda případně správní orgán (žalovaná) nevybočil z mezí povinnosti předchozího upozornění, tj. zda není vazba mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem příliš "tenká" či zda vůbec chybí. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by bylo lze formulovat konkrétní časovou (či dokonce i materiální) hranici, za níž již souvislost mezi upozorněním a skutkem neexistuje. Ostatně tato úloha by případně náležela spíše zákonodárci než soudu... povinnost poskytnutí lhůty k nápravě je v ust. § 59 odst. 1 zákona o vysílání spojena právě s upozorněním na porušení povinnosti. Právě řečené lze tedy obdobně aplikovat i na povinnost poskytnout lhůtu k nápravě..."

K námitce č. 2

"Ze správního spisu je totiž zřejmé, že součástí podkladů pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného dílu pořadu VyVolení, který ostatně tvoří přílohu správního spisu (na disku CD). Rozhodnutí žalované je postaveno na zjištěních, která mohla žalovaná získat pouze detailním studiem předloženého zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ ve zvukově-obrazovém záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence sui generis. Podstatnou pro posouzení dané otázky je proto skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat a zhodnotit, obsahuje-li předmětný pořad prvky způsobilé ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím analýzy pořadu provedené Úřadem žalované. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší správní soud odmítl i námitku stěžovatelky o porušení ust. § 50 odst. 3 správního řádu, neboť Úřad žalované je vytvořen proto, aby pro žalovanou zajišťoval úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením její činnosti a je jejím orgánem (ust. § 11 odst. 2 zákona o vysílání). Není tedy dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad jako její "servisní zabezpečení". Rada v rozhodnutí přesně uvedla, že posuzovala celé vyznění pořadu a z jakého hlediska hodnotila možné ohrožení mravního a psychického vývoje dětí; neomezila se tedy jen na hodnocení výroků zaznamenaných v přepise anebo na záběry v analýze zapsané...Rada podle zákona o vysílání monitoruje vysílání televize, což činí za pomoci techniky, kterou k tomu zvolí. Zvukově obrazový záznam pořadu na určitém nosiči představuje dokument vzešlý z činnosti Rady (zde nutno opětovně podotknout, že je lhostejno, zda z činnosti Úřadu či činnosti Rady samotné); právně významnou skutečností zde je obsah vysílaného pořadu (to plyne ze skutkové podstaty deliktu podle ust. § 60 odst. 3 písm. d/ zákona o vysílání). Již k zahájení řízení o udělení pokuty je třeba seznámit se s obsahem vymezeného pořadu. Takový úkon nelze provést jinak než zhlédnutím (a slyšením) zvukově obrazového záznamu. Analýza záznamu prováděná Úřadem, která je obsahem správního spisu, pak má obecné náležitosti protokolu (§ 18 správního řádu č. 500/2004 Sb.) svědčícího o tom, co bylo viděno a slyšeno. Stěžovatelka nemůže pochybovat o tom, že Rada (Úřad) pořad viděla a slyšela, (neboť o tom svědčí analýza a odůvodnění rozhodnutí), nýbrž může pouze zpochybnit správnost a úplnost zachycených dějů a jejich hodnocení. Pokud se dovolává, že popis obsahu není úplný, pak musí současně sdělit, v čem a jaké má tento nedostatek důsledky, stejně pak, pokud jde o případná zkreslení apod. Jestliže Rada v odůvodnění rozhodnutí hodnotí celkové vyznění pořadu, pak stěžovatelka nemůže uspět s námitkou, že hodnotila pouze vytržené výroky či výjevy (natož že pořad vůbec neviděla). Řízení před Radou jako specifickým orgánem nadaným pravomocí monitorovat televizní vysílání a vyvozovat z tohoto monitoringu důsledky v oblasti správních deliktů nese specifické znaky, které neodpovídají jiným typům řízení o správních deliktech; jde o to, že Rada sama svou činností, ještě ve stadiích než zahájí správní řízení o udělení pokuty, již zjišťuje obsah vysílaných pořadů. Jde o obdobu situace správního orgánu, jenž je nadán pravomocí kontrolovat plnění určitých povinností a současně rozhodováním o sankcích za jejich porušení; takový orgán vyhotoví protokol o kontrole, při níž zjistí porušení zákona, a ten (protokol o kontrole) se pak stane podkladem pro rozhodnutí v sankčním řízení. V řízení o uložení pokuty v takovém případě nikdo nebude zpochybňovat, že takový správní orgán znal obsah kontrolního protokolu, jenž je součástí správního spisu (přičemž Nejvyšší správní soud ve své úřední činnosti neviděl případ, že by se potenciální delikvent domáhal provedení důkazu přečtením protokolu /listiny/ ze strany správního orgánu a vyhotovení protokolu o tomtéž). Ze strany Nejvyššího správního soudu jde ve vztahu k utváření skutkového podkladu pro rozhodnutí o setrvalý a dlouhodobě zastávaný názor vyjadřovaný kupř. v řadě rozhodnutí čtvrtého senátu (za všechny srov. např. sp. zn. 4 As 38/2007), jež nebyla zpochybněna ani při přezkumu těchto rozhodnutí ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV ÚS 2449/08, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, sp. zn. III. ÚS 2122/08)."

K námitce č. 4

"Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího vývoje představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 16/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005). Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž "nastavuje" standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad typu "reality show", pro nějž je typické, že opravdové životní realitě je zcela vzdálen, přičemž osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle, nemravně a agresivně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů, pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného vlivu na vývoj dítěte v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti, např. vývojové psychologie a mediální pedagogiky....Pokud se týká názoru stěžovatelky, že posuzovaný skutek by mohl být maximálně skutkem hraničním, tedy právě k jeho posouzení by měl být vypracován znalecký posudek, Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Naopak, domnívá se, že posuzovaný pořad, v němž diváci byli svědky scén, kdy se soutěžící opíjeli (k tomu vyprovokovaní a podporovaní) zřejmě za účelem "vybuzení" emocí, je pořadem, jehož potenciální negativní vliv je žalovaná schopna sama posoudit. Pro tento závěr hovoří především soutěžení v "alkoholových dovednostech", fyzické násilí mezi soutěžícími (ač i jimi samotnými hodnocené jako negativní jev, nicméně hovory podnapilých soutěžících na dané téma nemusí být pro některé - zejména věkové - kategorie diváků zcela srozumitelným signálem k odsouzení takového jednání), to vše doprovázené vulgárními výrazy. I bez nutnosti hodnocení znaleckými posudky lze dospět k závěru o vybočení takových pořadů z přípustných mezí denního vysílání. Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS."

V. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o repliku stěžovatele (na vyjádření orgánů veřejné moci k ústavní stížnosti), obsahově na ní bylo již reagováno shora uvedeným textem tohoto usnesení Ústavního soudu.

VI. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh jednak nepřípustný, jednak zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.

Se zřetelem k tomu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nepovažoval za splněné.

Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost téhož stěžovatele s obdobnými námitkami byla odmítnuta Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1928/09.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.