I. ÚS 116/05
I.ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006

N 108/41 SbNU 349
Nevypořádání se s předloženými důkazy ze strany soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 30. května 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. 29 Co 384/2004-207 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2004 č. j. 10 C 260/2000-185, jimiž byla zamítnuta žaloba v dědické věci týkající se stěžovatele.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. 29 Co 384/2004-207 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2004 č. j. 10 C 260/2000-185 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. 29 Co 384/2004-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2004 č. j. 10 C 260/2000-185. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a do principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody:

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2004 č. j. 10 C 2060/2000-207, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele s návrhem, aby bylo určeno, že dědici po zůstavitelce L. H., zemřelé 21. 3. 2000, jsou I. K., A. K. a P. K. (stěžovatel). O zamítnutí žaloby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 na základě znaleckého posudku, ze kterého dovodil, že zůstavitelka sice v době sepsání závěti trpěla určitými duševními poruchami, které však nebyly takového rázu, aby ovlivňovaly její rozhodování o dědicích. Soud neprovedl další důkazy, navrhované stěžovatelem.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odůvodnil to tím, že obvodní soud správně a úplně zjistil skutkový stav, důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a vypořádal se i s tím, proč další důkazy neprovedl. Ve svém rozhodnutí správně vycházel především ze závěrů ústavního znaleckého posudku, a postupoval správně, pokud dovodil, že zůstavitelka byla způsobilá závěť sepsat.

Podle stěžovatele však Obvodní soud pro Prahu 9 zásadním způsobem pochybil, neboť v odůvodnění svého rozsudku pouze provedl výčet důkazů a bez jakéhokoliv jejich hodnocení konstatoval, co má ve věci za prokázané. Nepostupoval tedy v souladu s § 132 o. s. ř., podle něhož měl hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

Stěžovatel uvedl, že soud ustanovil znalce - P. c. v P., tento znalec požádal o výslech svědků, leč těchto výslechů se nezúčastnil, ani nedal soudu k dispozici písemně dotazy, které jim měly být položeny. Závěry posudku P. c. pak vzal soud za prokázané. V posudku byly zpochybněny závěry ošetřující lékařky a stěžovatelem předložené odborné posudky doc. K. H. a dr. Z. jako neobjektivní, ačkoliv se jedná o špičkové odborníky v oboru. Stěžovatel se závěry posudku P. c. nesouhlasil a navrhl doplnění dokazování např. znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie, vypracovaný L. f. U. P. v O. - který měl k dispozici - a to s odlišnými závěry. Soud však návrhy na doplnění dokazování zamítl. Soud se při svém rozhodování nevypořádal s důkazy předloženými žalobcem (výpověď ošetřující lékařky dr. Z., výpověď stěžovatele, listinné důkazy - zápisky zemřelé apod.). Ve věci bylo provedeno šest psychiatrických posudků, z toho se pět znalců (dva ústavy) shodlo, že zůstavitelka trpěla psychotickým onemocněním, přičemž znalci dr. Z., dr. C., doc. H. a znalecký posudek l. f. U. P. v O. se kloní k diagnoze smíšené demence s paranoiou, která byla zaměřena na osobu stěžovatele a jeho zemřelého otce. Soud se dále nevypořádal s vnitřním rozporem posudku P. c. P., který přiznává, že paranoidní psychóza může podstatně ovlivnit vůli pacientky při pořizování závěti, byť však na druhé straně uvádí, že v daném případě nebyly bludy zaměřeny na konkrétní osobu. Obecný soud se tedy znaleckými posudky zajištěnými stěžovatelem nezabýval a neprovedl výslechy znalců, kteří je zpracovali. Jeho postup tak vedl k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tím zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

II.

K posouzení případu si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 260/2000. Zjistil, že dne 18. 12. 2000 podal doc. ing. F. K., CSc. (otec stěžovatele, prasynovec zůstavitelky) žalobu proti J. S. (závětní dědic, prasynovec zůstavitelky) na určení neplatnosti závěti zůstavitelky L. H. ze dne 3. 3. 1999. Žalobu odůvodnil tím, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 13 D 499/20006-62 ze dne 3. 11. 2000, vydaném v dědickém řízení po L. H., mu bylo uloženo podat žalobu na určení absolutní neplatnosti vlastnoručně psané závěti zůstavitelky z důvodu její nezpůsobilosti k právním úkonům v době sepsání závěti pro duševní poruchu. K žalobě přiložil psychiatrický posudek MUDr. P. Z., CSc. ze dne 20. 11. 2000; později byly do spisu založeny znalecké posudky - vypracované na žádost stěžovatele - MUDr. A. C., doc. MUDr. K. H., CSc., vesměs soudních znalců z oboru psychiatrie, a posudek L. f. U. P. v O. - viz přílohy a posudek MUDr. I. Ž., vypracovaný na žádost žalovaného. Obvodní soud vyslechl navrhované svědky a vyžádal si ústavní psychiatrický posudek P. c. P. V přípisu ze dne 23. 9. 2002 stěžovatel tento posudek napadl, poukázal na některé otázky, které v něm nebyly zodpovězeny, dále předložil posudek L. f. U. P. v O. a navrhl výslech znalce doc. H., ing. K. a dalších osob. Při jednání soudu 15. 10. 2002 byl vyslechnut znalec dr. B. a byla mu položena řada otázek; vyjádřil se i k ostatním předloženým posudkům a naznačil, že "nesvědčí moc o objektivitě psychiatrů".

Při jednání dne 21. 1. 2003 soud zamítl další důkazní návrhy stěžovatele, zejména na provedení dalšího ústavního znaleckého posudku, na výslech znalce doc. H. a výslech vyjmenovaných svědků.

V mezidobí dne 24. 1. 2003 zemřel původní žalobce doc. K. (č. l. 140). Obvodní soud pak rozsudkem ze dne 30. 1. 2003 č. j. 10 C 260/2000-141 žalobu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2004 č. j. 62 Co 532/2003-174 rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro procesní vadu - neboť tento soud nerozhodl, s kým bude v řízení pokračováno - a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 pak usnesením ze dne 15. 3. 2004 č. j. 10 C 260/2000-177 rozhodl, že na základě procesního nástupnictví budou na straně žalobce vystupovat I. K., A. K. a P. K. (stěžovatel). Napadeným rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 č. j. 10 C 260/2000-185 pak žalobu na určení neplatnosti závěti L. H. zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, které důkazy provedl a které skutečnosti má za prokázané. Odmítl jako nadbytečné důkazy vypracování dalšího ústavního znaleckého posudku, doplňující výslech svědků, i další znalecký fakultní posudek, založený do spisu žalobcem. Soud vycházel z toho, že znalec dr. B., který byl k podanému znaleckému posudku vyslechnut, osvětlil soudu běžnou praxi ústavu při vypracovávání znaleckých posudků. Z posudku je prý zřejmé, že ústav vycházel z veškeré zdravotní dokumentace, z dokladů založených ve spise a z výslechu svědků; pro pravdivost a objektivnost svého znaleckého posudku ústav nejprve požádal o výslech svědků, což soud učinil, takže nemá pochybnosti o závěrech znalce dr. B., který podal vysvětlení i k námitkám žalobce.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením připustil změnu žalobního petitu tak, že "dědici po zůstavitelce L. H. jsou I. K., A. K. a P. K." a následně rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 11. 2004 č. j. 29 Co 384/2004-207 změnil - se zřetelem na změnu žalobního petitu - tak, že žalobu s návrhem na určení dědiců po zůstavitelce L. H. zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, důkazy hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř. a vypořádal se řádně s tím, proč další důkazy neprovedl. Otázka způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť je zcela jistě otázkou natolik odbornou, že při jejím zodpovězení se soud nemůže obejít bez znaleckého posudku. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže při rozhodnutí ve věci vycházel především ze závěrů ústavního znaleckého posudku, které podle náhledu odvolacího soudu rovněž správně zhodnotil a dovodil z něho, že zůstavitelka byla způsobilá závěť ve prospěch žalovaného sepsat.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze, které však jen odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.

IV.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a poněvadž má Ústavní soud za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.
V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že soudy, zejména soud prvního stupně, neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy (zvláště výslech svědků) a nevzaly dostatečně v úvahu stěžovatelem předložené odborné psychiatrické posudky, které dospěly k jinému závěru, než posudek P. c., o který se obecné soudy opíraly. Pokud důkazy nepřipustily, resp. nevzaly je při svém rozhodování v úvahu, pak prý tuto skutečnost v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. náležitě neodůvodnily.

K této námitce Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. III. ÚS 359/05, sp. zn. I. ÚS 593/04 a sp. zn. I. ÚS 301/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 224; svazek 38, usn. č. 22; svazek 39, nález č. 230; svazek 38, nález č. 146; www.judikatura.cz) zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že zpravidla není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů, prováděných obecnými soudy, leč toliko potud, pokud se tyto soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o. s. ř. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí.

Taková situace v posuzované věci nastala.

Ústavní soud poukazuje na spis Obvodního soudu pro Prahu 9, rekapitulovaný v části II. tohoto rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že v rámci soudního řízení před soudem prvního stupně předložil stěžovatel řadu listinných důkazů a navrhl provedení některých důkazů dalších. Obvodní soud však v odůvodnění svého rozsudku pouze konstatoval, že žalovaný vznesl k žalobě určité námitky a podal několik obsáhlých písemných vyjádření. Dále prohlásil, že provedl dokazování výslechem vyjmenovaných svědků a vyjmenovanými listinnými důkazy. Jednotlivé uvedené důkazy v podstatě nehodnotil a neuvedl, proč některým z nich uvěřil a jiným nikoliv; nevypořádal se přesvědčivě ani se skutečností, že v řízení bylo předloženo několik znaleckých posudků s různými diagnózami a závěry a nevyslovil, proč se přiklonil jen k jednomu z nich. Nelze zejména přehlédnout, že se procesní soud opřel toliko o znalecký posudek P. c. (MUDr. B.) byť jsou do spisu založeny např. znalecké posudky doc. MUDr. H, MUDr. Z. a zejména i znalecký fakultní posudek L. f. U. P.; ty jednoznačně uzavírají, že zůstavitelka nebyla schopna náležitě zhodnotit význam a smysl vlastní závěti a nebyla schopna svobodného a volného rozhodnutí o svém majetku. Vzdor těmto zásadním rozporům soud další důkazní návrhy stěžovatele zamítl, byť se nabízelo, aby byl proveden revizní znalecký posudek, který by uvedené zásadní rozpory odstranil.

Městský soud v Praze jako soud odvolací pak pouze konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav a že postupoval správně, pokud při rozhodnutí ve věci vycházel především ze závěrů ústavního znaleckého posudku P. c. Nevypořádal se s námitkami žalobce (stěžovatele) uvedenými v odvolání, týkajícími se neprovedení některých navržených důkazů a námitkami týkajícími se rozporů v předložených odborných posudcích. Vady, jimiž napadený rozsudek obvodního soudu trpí, tedy odvolací soud neodstranil vůbec.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dovozuje, že jak soud I .stupně tak i soud odvolací zatížily svá rozhodnutí vadami tím, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění napadených rozsudků přesvědčivě nevyložily, jak hodnotily provedené důkazy, proč některé navržené důkazy neprovedly a nevypořádaly se náležitě se zásadními rozpory mezi znaleckými posudky, jež měly k dispozici.

V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepostupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Neaplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a jejich postup a napadená rozhodnutí ve svém důsledku znamenají porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.

Proto Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.