I. ÚS 1152/12
I.ÚS 1152/12 ze dne 19. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2009, č. j. 6 T 8/2009-577, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 18/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2010, č. j. 6 T 8/2009-624, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 To 99/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1095/2011, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2009, č. j. 6 T 8/2009-577 (dále jen "rozsudek ze dne 9. 11. 2009") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 18/2010 (dále jen "usnesení ze dne 14. 4. 2010), kterým byl rozsudek ze dne 9. 11. 2009 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí. Dále napadl rozsudek krajského soudu ze dne 10. 9. 2010, č. j. 6 T 8/2009-624 (dále jen "rozsudek ze dne 10. 9. 2010"), jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 To 99/2010 (dále jen "usnesení ze dne 23. 3. 2011"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku ze dne 10. 9. 2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1095/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení ze dne 23. 3. 2011.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že poté, co jakožto viceprezident společnosti označené "Exekutorský institut České republiky" získal na základě smluv o postoupení pohledávky 5 ks směnek vlastních které byly ze strany výstavců původně podepsány jako tzv. bianco směnky, tedy všechny byly nevyplněny co do jejich dne splatnosti a co do uvedení konkrétní směnečné částky, neboť tyto sloužily výlučně k zajištění plnění ve prospěch původního směnečného věřitele společnosti A-Z Finanční servis za účelem zajištění zprostředkovatelské odměny za získání přislíbeného úvěru, který však dané osoby nikdy nezískaly, s vědomím, že k faktickému plnění z jím převzatých tzv. bianco směnek neexistuje žádný právní důvod, začal neoprávněně požadovat jejich úhradu po směnečných dlužnících.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudy řádně nezhodnotily možnosti užití zásady ultima ratio, neboť ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského, případně obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Tedy i když mohlo dojít ze strany navrhovatele k excesivnímu uplatnění směnek, ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 04. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, by nemělo být jednání popsané v rozsudcích považováno za trestný čin. Poškození totiž měli možnost se k uplatňovaným směnkám vyjádřit po poradě se svým právním zástupcem a nikdo je také nenutil k podepsání uznání dluhů a k následnému zaplacení. Navíc mají poškození možnost se prostředky občanského či obchodního práva domoci vrácení jimi bezdůvodně vyplacených plnění. Stěžovatel má za to, že se jedná o občanskoprávní spor a maximálně se v dané věci dopustil občanskoprávního deliktu v podobě bezdůvodného obohacení.

Dále pak stěžovatel namítá, že oproti rozsudku ze dne 9. 11. 2009 mu byl rozsudkem ze dne 10. 9. 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti vymáhání pohledávek či jakékoliv účasti na něm v trvání pěti let, čímž došlo k porušení zásady reformationis in peius a § 264 trestního řádu.

Vzhledem k uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud, vrchní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové sdělilo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázalo na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 6 T 8/2009 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek ze dne 9. 11. 2009 byl již dříve zrušen usnesením ze dne 14. 4. 2010 a usnesení ze dne 14. 4. 2010 samotné se již tímto zrušením vyčerpalo, vzhledem k čemuž musel Ústavní soud ústavní stížnosti ve vztahu k nim považovat za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině jednotlivých případů Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (srovnej např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000, IV. ÚS 564/2000, IV. ÚS 469/02, a I. ÚS 69/06). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Uplatňování bianco směnek při vědomí, že neexistuje žádný právní důvod k plnění od směnečného dlužníka, vedoucí ke způsobení škody značného rozsahu, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru.

Pokud pak jde o stěžovatelovu námitku, že oproti rozsudku ze dne 9. 11. 2009 mu byl rozsudkem ze dne 10. 9. 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti vymáhání pohledávek či jakékoliv účasti na něm v trvání pěti let, Ústavní soud konstatuje, že toto jeho tvrzení je nepravdivé, neboť uvedený trest byl, jak si Ústavní soud ze spisu krajského soudu ověřil, rozsudkem ze dne 9. 11. 2009 rovněž uložen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.