I. ÚS 1151/13
I.ÚS 1151/13 ze dne 4. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Bukvy, zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem Cílkova 638, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 14 Co 30/2012-561, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jím měl být porušen princip rovnosti stran vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny a článek 95 odst. 1 Ústavy ČR.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 0 P 276/99-219 ze dne 17. 4. 2008 ve věci vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho dětem (původně nezletilým, posléze již zletilým). Původně okresním soudem stanovené výživné na 5000 Kč měsíčně pro každé z dětí bylo sníženo pro různá období na částky 3000 Kč, 2300 Kč a posléze na 1500 Kč na každé dítě.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jeho výše uvedených práv a uvádí, že 30. března 2009 podal k Okresnímu soudu v Břeclavi návrh na snížení výživného pro své tehdy nezletilé dcery. Návrh byl odůvodněn změnou poměrů na straně stěžovatele, jemuž velmi podstatně klesl měsíční příjem. Před podáním návrhu platil stěžovatel výživné ve výši 2300 Kč měsíčně na každé z obou nezletilých dětí podle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 0 P 276/99 ze dne 26. 10. 1999, po změně zaměstnání stěžovatele mu však taková výše výživného připadala neúnosná. Dne 30. července 2009 provedl Obvodní soud pro Prahu 4 na dožádání Okresního soudu v Břeclavi výslech stěžovatele. Po skončení výslechu byl stěžovateli předán rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, č. j. 0 P 276/99-2019 ze dne 17. dubna 2008, který nabyl právní moci dne 3. června 2008. Stěžovatel se teprve tehdy dozvěděl o tom, že mu bylo od roku 2002 zvýšeno výživné na nezletilé dcery. Řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, se stěžovatel neúčastnil, neboť v celém jeho průběhu nebyl soudem účinným způsobem obeslán. Soud neučinil žádné kroky ke zjištění správné adresy stěžovatele (např. vyžádáním si telefonního spojení, zadáním chybné adresy do internetového vyhledavače, z nějž vyplyne adresa správná apod.). Stěžovateli tak byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Krajský soud v Brně totiž vyšel z teze, že již vydané pravomocné rozhodnutí soudu o vyživovací povinnosti lze změnit jen z důvodu změny poměrů, která nastala po vydání předchozího rozhodnutí, neboť dosavadním vydaným rozsudkem je soud vázán, a proto navzdory tomu, že učiněná zjištění o okolnostech pracovního úrazu stěžovatele, jak byla prezentována v řízení před soudem prvního stupně, nezpochybnil, dospěl k závěru, že jednou učiněný závěr o vzdání se výhodného zaměstnání již nelze korigovat. V návaznosti na to ponechal výživné ve výši, která odpovídala dřívějším poměrům stěžovatele, přestože jich již stěžovatel nadále nedosahoval. Ustanovení § 156 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), podle kterého je soud vázán rozsudkem, jakmile jej vyhlásí, se ale podle názoru stěžovatele vztahuje pouze na výrok rozsudku, nikoli na jeho odůvodnění, tedy na skutečnosti, které byly soudem zjištěny na základě důkazů předložených v řízení, které vynesení rozsudku předcházelo. Závěr o vzdání se výhodného zaměstnání přitom není součástí výroku, ale premisou, na níž soud postavil vlastní rozhodnutí. Pokud se v novém řízení taková premisa ukáže nepravdivou, nic podle názoru stěžovatele nebrání soudu, aby původní závěr přehodnotil. Stěžovatel dále poukázal na to, že k ukončení pracovního poměru stěžovatele u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., okamžitým zrušením pracovního poměru sice došlo ke dni 16. prosince 2007, tedy v době před vydáním rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi v řízení o zvýšení výživného zahájeném na návrh matky, nicméně další nezpochybnitelnou podstatnou změnou poměrů zakládající možnost soudu ve smyslu ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. a § 99 odst. 1 zákona o rodině změnit rozsudek bylo nepochybně zahájení podnikatelské činnosti stěžovatele v roce 2008, tedy již v době po právní moci uvedeného rozhodnutí. Podle ustanovení čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte rodiče nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte. V rovině jednoduchého práva je toto pravidlo obsaženo v zákoně o rodině, podle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, při určení výživného má soud přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Stěžovatel je toho názoru, že interpretace těchto norem krajským soudem vybočila z ústavněprávních mezí. Výživné stanovené tři roky zpětně tak, jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, naprosto nerespektuje příjmové a majetkové poměry stěžovatele a je pro stěžovatele likvidační.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Součástí ústavní stížnosti byl i návrh na vydání předběžného opatření, návrh na vydání předběžného opatření však nemůže překročit meze dané vlastním řízením o ústavní stížnosti, v jehož mezích se nachází, proto o něm nebylo samostatně rozhodováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.