I. ÚS 115/14
I.ÚS 115/14 ze dne 7. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Matěje Stropnického, zastupitele Městské části Praha 3, Praha 3, zastoupeného Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou, se sídlem Muchova 13/232, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013 č. j. 3 Aps 5/2013-27 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2013 č. j. 9 A 18/2012-116-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se jako zastupitel Městské části Praha 3 ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva na spravedlivý proces přitom stěžovatel spatřuje v postupu správních soudů, které odmítly jeho žalobu s tím, že před jejím podáním musí využít "analogicky" procesních postupů stanovených jiným zákonem, než podle něhož stěžovatel jednal, čímž mu fakticky uložily povinnost nad rámec zákona.

2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže uvedl, že se coby zastupitel Městské části Praha 3 správní žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem do práva zastupitele na informace. Stěžovatel žádal o poskytnutí informace obchodní společnost Správa majetkového portfolia Praha 3, a. s., vlastněnou Městskou částí Praha 3 (dále též "vedlejší účastník"), a to podle § 51 odst. 3 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o hlavním městě Praze"). Vedlejší účastník mu však informace v rozporu se zákonem neposkytl. Zákon o hlavním městě Praze přitom nestanoví žádné opravné prostředky pro získání požadované informace (například stížnost, odvolání apod.). Městský soud v Praze přesto podanou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 85 soudního řádu správního usnesením odmítl, neboť stěžovatel měl dle jeho názoru před podáním správní žaloby "analogicky" vyčerpat procesní prostředky, které stanoví zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Nejvyšší správní soud následně rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil a kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.

3. Stěžovatel má za to, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho ústavní právo stanoveným postupem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listiny). Podmínky a podrobnosti takového procesního postupu totiž může stanovit pouze zákon, avšak soudy v daném případě po stěžovateli požadují, aby před podáním žaloby využíval analogicky procesních postupů, které zákonem o hlavním městě Praze stanoveny nebyly, a to ani odkazem (na zákon o svobodném přístupu k informacím), ani jinak. Jestliže zákonodárce pro jeden typ žádostí o informace stanovil určitý procesní postup a pro jiný typ žádostí nikoli, nelze stěžovateli onen procesní postup stanovený pro první případ analogicky vnutit i v jiném případě, v němž zákonodárce zvolil jinou formu úpravy. Dle článku 4 Listiny mohou být stěžovateli povinnosti ze strany státu ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, nikoli na základě analogie a dle volného uvážení soudu. Stěžovateli nelze upřít právo na soudní ochranu jen proto, že nevyužil "procesního komfortu", který poskytuje zákon o svobodném přístupu k informacím, ale který mu zákon o hlavním městě Praze nedává. Stěžovatel se domáhal informace, kterou nutně potřebuje k výkonu svého mandátu, právě z titulu, že je zastupitel, proto postupoval na základě zákona o hlavním městě Praze a nelze ho nutit k postupu podle odlišného zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovateli nelze ukládat povinnost postupovat analogicky dle jiného než jím zvoleného zákona, tentokrát například dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

4. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že zákon o hlavním městě Praze nepočítá s žádnými opravnými prostředky. Nepočítá ani s tím, že by povinný subjekt vydával nějaké rozhodnutí - ať již o poskytnutí informace, či o neposkytnutí informace. Stěžovatel se od listopadu 2011 nedomáhá vydání rozhodnutí, ale pouze a jen informace. Stěžovatel se také před podáním žádosti o informace dle zákona o hlavním městě Praze nedomáhal shodné informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dopis od vedlejšího účastníka z listopadu 2011, jímž mu bylo poskytnutí informace odmítnuto, nelze ani s velkou dávkou představivosti považovat za správní rozhodnutí a neobsahuje ani žádné poučení o možnosti podat opravný prostředek. Stěžovatel je přesvědčen, že dle zákona o hlavním městě Praze žádný opravný prostředek proti faktickému neposkytnutí informace ani podat nelze. Neposkytnutím informace bylo ze strany vedlejšího účastníka zasaženo do práva zastupitele na informaci a tento zásah dosud trvá. Stěžovatel proti tomuto zásahu brojil u správních soudů, ale ty mu soudní ochranu odmítly poskytnout, a to pro nevyužití procesního postupu, který zákon o hlavním městě Praze (ani jiný zákon) nestanoví. Použití analogie v daném případě zásadním způsobem zasáhlo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, která postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

6. Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická či právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999, ST 9/16 SbNU 372).

7. Podle § 51 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze "[č]len zastupitelstva hlavního města Prahy má při výkonu své funkce právo ... požadovat od zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu hlavního města Prahy, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které hlavní město Praha založilo nebo zřídilo, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce". Podle § 87 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze se na postavení a jednání zastupitelstva městské části a na práva a povinnosti jeho členů obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání zastupitelstva hlavního města Prahy a na práva a povinnosti členů zastupitelstva hlavního města Prahy, není-li zákonem stanoveno jinak.

8. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 352/03 ze dne 27. 1. 2005 (U 2/36 SbNU 751) zdůraznil, že "definičním znakem ústavní stížnosti je ... zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod". V posuzovaném případě se však stěžovatel nedovolává svého ústavně zaručeného základního práva, nýbrž svého oprávnění jako zastupitele. Ústavní soud se již obdobně zabýval aktivní legitimací ministra spravedlnosti k podání ústavní stížnosti v případě, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš podal ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na to, aby jím podaná stížnost pro porušení zákona byla projednána v jeho přítomnosti (usnesení sp. zn. IV. ÚS 597/01 ze dne 29. 10. 2001, U 40/24 SbNU 559). V dané věci Ústavní soud vysvětlil, že ústavní stížnost představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, pro nějž aktivně legitimovaným subjektem může být jen osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě ministra spravedlnosti není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu považovat nelze. I když je subjektem (a to jediným), z podnětu jehož návrhu se řízení o stížnosti pro porušení zákona zahajuje (§ 266 odst. 1 trestního řádu), oprávnění podávat tento mimořádný opravný prostředek, tzv. úřední opravný prostředek, mu přísluší právě jen jako představiteli orgánu státu. Ministr, jako představitel orgánu státu, plnící svou roli v oblasti veřejného práva, tudíž není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. I v daném případě tak Ústavní soud akcentoval - stejně jako je nutné učinit v nyní posuzovaném případě - že "definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob". Takovou osobou přitom není ani ministr, ale ani zastupitel.

9. Stěžovatel v posuzovaném případě opakovaně zdůrazňuje, že se požadované informace domáhá jako zastupitel podle zákona o hlavním městě Praze, nikoli jako občan podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel se tak fakticky nedovolává základního práva fyzické (či právnické) osoby na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny, který je na zákonné úrovni proveden právě zejména zákonem o svobodném přístupu k informacím, ale zákonného oprávnění zastupitele podle zákona o hlavním městě Praze, jež mu náleží a jímž disponuje právě z titulu své funkce. Stěžovatel zde tedy nevystupuje jako fyzická osoba, požívající ústavně zaručená základní práva, ale jako člen zastupitelstva městské části hlavního města Prahy, požívající toliko zákonných oprávnění. Proto se stěžovatel v dané věci cestou ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemůže dovolávat ani ústavně zaručeného práva fyzických a právnických osob na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Nelze sice vyloučit, že by se Ústavní soud oprávněními zastupitele ve vztahu k jinému orgánu obce či orgánu státu mohl za určitých okolností zabývat na půdorysu kompetenčního sporu, nicméně takto stěžovatelův návrh nebyl zamýšlen ani formulován. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud setrvává na tom, že v žádném případě se orgán či člen orgánu veřejné moci nemůže cestou ústavní stížnosti domáhat oprávnění, jímž disponuje z titulu své funkce, a to ani prostřednictvím základního práva fyzických a právnických osob na spravedlivý proces.

10. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Přitom podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

11. Ústavní soud tak uzavírá, že dle jeho konstantní judikatury je definičním znakem ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod fyzických nebo právnických osob. V situaci, kdy se zastupitel pražské městské části domáhá poskytnutí informace podle § 51 odst. 3 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, realizuje své oprávnění z titulu své funkce, nikoli své základní právo, proto mu v této situaci nenáleží aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti (a to ani ústavní stížnosti na porušení základního práva na spravedlivý proces).

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.