I. ÚS 1147/17
I.ÚS 1147/17 ze dne 22. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloslava Brofta, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 129/2015-106 ze dne 22. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Stěžovatel zásah spatřoval v neoprávněném trestním stíhání, které bylo ukončeno tím, že byl zproštěn obžaloby, protože nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Žalovaná po podání žaloby uhradila část nároku stěžovatele, proto jím byla částečně žaloba vzata zpět a soud řízení částečně zastavil. Předmětem sporu tak zůstala částka 3.000 Kč jako nárok na přiměřené zadostiučinění za vykonanou vazbu a úrok z prodlení z uhrazené částky. Žalovaná plnila stěžovateli za každý den vazby částku 1.000 Kč, žalobce požadoval za první čtyři dny částku 1.750 Kč, tedy za 4 dny navíc částku 3.000 Kč. Podle soudu vzetí do vazby stěžovatele jako bezúhonného vysokého policejního důstojníka muselo být objektivně vysokým zásahem, proto částku o 750 Kč za každý z prvních čtyř dnů po vzetí do vazby považovaly soudy za přiměřenou okolnostem, proto žalobě co do částky 3.000 Kč vyhověly. Podle soudů se však žalovaná nemohla dostat do prodlení, protože plnila v době po podání žaloby a před rozhodnutím soudu v této věci a v podstatě výše nároku byla tak konstituována konkludentně plněním žalované, proto ve zbývající částce 3.335 Kč soud žalobu zamítl. Žalovaná byla zavázána uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl tedy neúspěšný pouze co do částky 3.335 Kč (přičemž celkově obdržel více než 100.000 Kč). Obecné soudy vysvětlily zamítavé rozhodnutí ohledně této částky tak, že je to teprve soud, kdo konstituuje výši nároku, tedy žalovaná se nemohla dostat do prodlení, protože plnila před rozhodnutím soudu v této věci a výše nároku tak byla konstituována konkludentně plněním žalované.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě došlo k porušení práva na soudní ochranu, neboť soud při svém rozhodnutí nezohlednil předchozí judikaturu Ústavního soudu a svým postupem zasáhl stěžovateli do práva na spravedlivý proces, rovněž pak je podle stěžovatele napadené rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládá dvojí přístup k řešení stejného nároku. Nalézací soud se měl dopustit svévole a jeho odůvodnění se údajně příčí pravidlům logiky a je výrazem extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. Stěžovatel byl vzat do vazby, kde strávil plných 77 dnů, v době zahájení trestního stíhání působil stěžovatel na pozici vysokého policejního funkcionáře a vyšetřoval hospodářskou majetkovou činnost. Zamítnutí částky 3.335 Kč odpovídající úrokům z prodlení za částku, která byla jako odškodné za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou poskytnuta, považuje stěžovatel za nesprávné. Navíc se nalézací soud ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s úroky z prodlení ve vztahu k částce 3.000 Kč. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že u nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. přísluší k odškodnění i zákonný úrok z prodlení, pokud se škůdce dostane do prodlení a odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu č. j. Cpjn 206/2010 (Re 58/2011) a dodává, že rozhodnutí o přiznání zadostiučinění má deklaratorní povahu, nikoli konstitutivní, proto není na místě činit rozdíly v tom, zda se nárok posuzuje podle ochrany osobnosti (zákon č. 40/1964 Sb.), nebo zákona č. 82/1998 Sb. Dvojí metr v tomto případě zasahuje podle stěžovatele do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudkem se odehrává pouze na úrovni podústavního práva a jeho výkladu, který není ani excesivní, ani nesrozumitelný. Nad to se vztahuje jen na úroky z prodlení v bagatelní výši ve vztahu k celkovému plnění ze strany žalované.

6. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.