I. ÚS 114/05
I.ÚS 114/05 ze dne 29. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, Čelkovická 445, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 22/2005, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 14 To 229/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 13 T 189/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 13 T 189/2003, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 250a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců. Výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že, stručně řečeno, dne 22. 1. 2000 v Roudné při sjednávání pojistné smlouvy s pojišťovnou Wintherthur, a.s., Praha, uvedl neúplné údaje o úrazech a operacích, přičemž z jeho dokumentace bylo zjištěno, že byl v letech 1995 a 1996 celkem čtyřikrát odškodněn Českou pojišťovnou za trvalé následky úrazu pravého kolena, toto koleno pak bylo dodatkem k pojistné smlouvě ze dne 23. 9. 1997 vyjmuto z pojistné ochrany. V letech 1996 a 1998 pak byly u stěžovatele provedeny arthoskopické operace pravého kolena.

O stěžovatelově odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 14 To 229/2004, tak, že podle § 256 trestního řádu odvolání zamítá jako nedůvodné.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 22/2005, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) stěžovatelovo dovolání odmítnuto.

Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Článek 40

(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Znění čl. 95 odst. 1 Ústavy je následující:

Článek 95

(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

K porušení výše uvedených práv mělo podle stěžovatele dojít tak, že se v předešlém řízení obecné soudy při rozhodování o vině řádně nezabývaly otázkou naplnění úmyslného zavinění na straně stěžovatele. Obecné soudy údajně zcela jednostranně bez souvislosti s dalšími rozhodnými skutečnostmi posuzovaly z hlediska úmyslu pouze obsah návrhu pojistné smlouvy. Těmi rozhodnými skutečnostmi by měla být zejména vědomost stěžovatele o tom, že pojišťovna si před přijetím návrhu pojistné smlouvy vyžádá a prozkoumá stěžovatelovu kompletní zdravotní dokumentaci, přičemž se bude následně řídit objektivními zjištěními a nikoliv prohlášením stěžovatele v návrhu pojistné smlouvy. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině rozebírá základní předpoklady trestní odpovědnosti a praktické dopady zásady volného hodnocení důkazů na závěry o vině. Uzavírá, že pokud stěžovatel vnitřně počítal s tím, že jeho zdravotní stav bude objektivně zjištěn, nemohl jednat v úmyslu zamlčet před pojišťovnou rozhodné skutečnosti. Jeho jednání, popsané ve skutkové větě rozsudku, tak soudy chybně hodnotily jako trestný čin, ačkoliv jím není. Navrhuje proto, jak již bylo uvedeno, rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že se s obhajobou stěžovatele vypořádaly ve svých rozhodnutích všechny obecné soudy, pročež na odůvodnění svého usnesení (str. 2-3) zcela odkázal. Zároveň navrhl ústavní stížnost zamítnout, případně odmítnout. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k ústavní stížnosti zopakoval, že nepochybuje o spáchání trestného činu stěžovatelem, který zamlčel podstatné skutečnosti a fakticky oklamal pojišťovnu. Stěžovatel měl podle Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dostatečné zkušenosti z předcházejících pojistných smluv a byl si vědom podstatného charakteru zamlčených skutečností. Soud tak nevidí důvod k vyhovění ústavní stížnosti, neboť jeho rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv. Okresní soud v Táboře jako účastník řízení k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s právním řádem ČR a odkázal na obsah svého napadeného rozsudku. Ústavní stížnosti by proto nemělo být vyhověno. Protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí, která jsou stěžovateli známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelovi k replice.

Ústavní soud po pečlivém prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v nyní posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud v žádném případě nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy řádně nezabývaly skutečnostmi tvrzenými obhajobou. Okresní soud v Táboře na str. 3-4 napadeného rozsudku se podrobně vyrovnává s námitkami stěžovatele, které však neshledal věrohodnými. Zejména jsou přesvědčivě vyčteny důvody, proč Okresní soud v Táboře shledal na straně stěžovatele podvodný úmysl. Obdobnou obhajobu, jako v ústavní stížnosti, pak stěžovatel uplatnil i odvolání a dovolání. Jak soud odvolací tak i soud dovolací stěžovatelovi znovu vyložily, z jakých konkrétních skutečností dovozují úmysl stěžovatele. Zejména jimi jsou zjištění plynoucí ze samotného obsahu návrhu pojistné smlouvy, ale i způsob jednání stěžovatele s pracovnicí pojišťovny a okolnosti průběhu stěžovatelova dřívějšího pojištění u jiné pojišťovny. Závěry soudů o vině stěžovatele tak nelze považovat za rozporné, nelogické či neodůvodněné, natož pak v extrémní míře. Za těchto okolností Ústavní soud, jak již bylo řečeno, nemůže závěry soudů žádným způsobem přehodnocovat a napadená rozhodnutí zrušit.

Proto má Ústavní soud zato, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, nelze obecným soudům vytknout pochybení, která by znamenala zásah do stěžovatelových základních práv a svobod.

Podstatu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud spatřuje v pouhé polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů. S uplatněnými námitkami se již obecné soudy dostatečně ve svých rozhodnutím vyrovnaly. Za této situace Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.