I. ÚS 1137/16
I.ÚS 1137/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 11 Tdo 1223/2015-57 a výroku 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2015 č. j. 5 To 306/2014-553, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 12, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, č. j. 1 T 241/2013-486, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen podle § 335 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle skutkových zjištění se stěžovatel shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že 1. v průběhu roku 2010 v Brně vědomě a záměrně s cílem ovlivnit způsob rozhodnutí ve věci samé (§ 225 odst. 1 tr. řádu) v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010 slovně a skutkem působil na soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Miloše Žďárského, který byl v této věci činný jako předseda senátu soudu prvého stupně, a to tak, že k trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2010 předal v rozporu s postupem, který stanovuje trestní řád, soudci JUDr. Miloši Žďárskému obálku s listinnými materiály, jež obsahovaly písemná tvrzení, která znevěrohodňovala svědky prokazující vinu v této trestní věci, a uvedl, že tyto listinné materiály posílají policisté, a v této souvislosti následně před JUDr. Milošem Žďárským a dalšími osobami uvedl, že kauza je na obžalované "navléknuta", 2. v průběhu roku 2011 v Brně vědomě a záměrně s cílem ovlivnit způsob rozhodnutí o peněžních prostředcích zajištěných v trestním řízení na účtu u banky (§ 79a tr. řádu) v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2010 opakovaně navštívil soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Jiřího Stýbla a verbálně na něho naléhal a působil, aby zajištěné prostředky byly vráceny společnosti Edbusy, a. s., v likvidaci, v rozporu s návrhem státního zástupce v podané obžalobě, aby předmětné finanční prostředky byly podle § 80 odst. 1 tr. řádu vráceny poškozeným.

3. Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, na podkladě kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a s přihlédnutím k ust. § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele po úpravě skutkového stavu uznal vinným toliko skutkem pod bodem 2. ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a to ze spáchání přečinu zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej podle § 335 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

4. Podle § 222 odst. 2 tr. řádu byla trestní věc stěžovatele stíhaného pro skutek uvedený pod bodem 1. skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, který by ji jako kárný soud mohl posoudit jako kárné provinění.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání stěžovatel a nejvyšší státní zástupce.

6. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch stěžovatele proti bodu 2) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto tak, že se trestní věc stěžovatele zčásti postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, kterým jako kárným soudem by mohla být posouzena jako kárné provinění. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

7. Stěžovatel podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Uplatnil přitom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku a nesprávného hmotně právního posouzení věci.

8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2016 č. j. 11 Tdo 1223/2015-57 dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

9. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti uvádí vlastní verzi příčiny svého trestního stíhání, kterou je údajný nesouhlas dvou státních zástupců a policisty se způsobem jeho rozhodování v pozici soudce v trestních věcech. Zmiňuje se i o změnách právní kvalifikace stíhaného jednání v průběhu trestního řízení, které označuje za účelové. Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měl podle názoru stěžovatele provést Okresní soud ve Znojmě, příkaz však vydal Okresní soud v Přerově - stěžovatel se tak domnívá, že byl odňat svému zákonnému soudci. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, nebylo podle názoru stěžovatele věcně příslušné pro dozorování jeho trestní věci ani pro podání obžaloby. Stěžovatel připomíná, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 3 VZV 7/2012, byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, následně konstatoval, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele a napadené rozhodnutí zrušil spolu s rozhodnutími na něj obsahově navazujícími. Stěžovatel z toho dovozuje, že tím, že státní zástupce dne 10. 1. 2013 rozhodl způsobem, který porušuje zákon, navodil protiprávní stav, který trval až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013. Veškeré úkony trestního řízení od 10. 1. 2013 do 16. 7. 2013 jsou tak procesně nepoužitelné. Stěžovatelovo právo na obhajobu tak bylo porušeno, neboť nebyl po rozhodnutí Nejvyššího soudu seznámen s výsledky vyšetřování a nedostal prostor pro prostudování spisu.

10. Odsuzující rozsudek vychází dle něj pouze z nepřímých důkazů - svědectví z doslechu - výpovědi soudců Krajského soudu v Brně Daniela Plíška, Aleše Novotného a Aleše Flídra, které nekorespondují s žádným dalším důkazem. Rozsudek se nezabýval pravdivostí toho, co měl soudce Jiří Stýblo říkat některým soudcům. Upozorňuje na rozpory v jejich výpovědích a pozastavuje se nad tím, proč se tento soudce svým kolegům s naléháním ze strany stěžovatele nesvěřoval podrobně. Tito svědci navíc vypovídali odlišně před a po smrti soudce Jiřího Stýbla. Obecné soudy přitom nezohlednily důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, například i to, že se soudce Jiří Stýblo se stěžovatelem i nadále přátelsky stýkal ve svém volném čase.

11. Rozsudek se dále dle stěžovatele vůbec nezabýval právním posouzením toho, jakým zákonným způsobem mohl a chtěl soudce Jiří Stýblo rozhodovat o zajištěných peněžních prostředcích, a tedy jaký způsob jeho rozhodnutí by mohl být nezákonný. Rozsudek tak vychází ze zcela nesprávného hmotně právního posouzení, že jediným zákonným rozhodnutím mohlo být poměrné rozdělení zajištěných peněžních prostředků mezi poškozené v rámci trestního řízení, přestože trestní řád takovou možnost nepřipouští. Rozsudek pak dle stěžovatele žádným způsobem neodůvodňuje, proč by mělo být nezákonné uložení zajištěných finančních prostředků do úschovy a jejich poměrné rozdělení poškozeným teprve "v rámci insolvenčního řízení, neboť v kauze bylo více než 10 000 poškozených". Stěžovatel popírá, že by soudce Stýbla někdy žádal, aby prostředky vrátil likvidátorovi společnosti Edbusy.

12. Stěžovatel nadto tvrdí, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazů, které dle jeho názoru mohly zcela zásadním způsobem ovlivnit rozhodování soudu o vině (jedná se o návrh výslechu svědka Antonína Krátkého, Milana Vitlicha a Martina Klima).

13. Stěžovatel dále připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2012, č. j. 13 Kss 13/2011-169, které za kárné provinění soudce údajně označilo skutkově závažnější jednání než je jednání, za které byl uznán vinným stěžovatel.
14. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího soudního jednání, protože je stěžovateli dobře znám. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, obsahem napadených soudních rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 241/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

16. Předně je nutné připomenout, že postup orgánů činných v trestním řízení je od okamžiku, kdy se jakýmkoli způsobem dozvědí o protiprávním jednání, veden zásadou oficiality. Pokud policejní orgán na základě vlastních poznatků či podnětů jiných osob či orgánů učinil závěr o podezření ze spáchání trestného činu, byl povinen věc prošetřit (srov. § 2 odst. 4 a § 158 odst. 1 trestního řádu).

17. Co do námitky týkající se nedostatečného popisu skutku ve fázi před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání pro účely vydání příkazu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a účelu nelze dosáhnout jinak; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.

18. Ohledně námitky změn či zpřesňování popisu skutku a tomu odpovídající právní kvalifikace stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1886/15, které odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k situaci, kdy obviněný byl nejprve stíhán pro delikt, pro jehož stíhání bylo nařízení odposlechů ze zákona možné, avšak posléze byl čin překvalifikován na jiný delikt, u něhož by nařízení odposlechů možné nebylo, a to kupř. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 109/2014 ze dne 16. 7. 2014. V něm Nejvyšší soud uvedl, že "obsah záznamu odposlechů slouží jako podklad pro další vedení trestního stíhání, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposleších zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Proto na použití odposlechů jako důkazu v jiné trestní věci (§ 88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení, ve kterém byly odposlechy povoleny (§ 88 odst. 1 tr. ř.), se již nevede, nebo že právní kvalifikace, která podle § 88 odst. 1 tr. ř. vedla k povolení odposlechů, se na základě provedeného dalšího dokazování neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vůbec vinným. V případě odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení jde o zajišťovací institut, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle § 158b a násl. tr. ř., proto v širším smyslu i odposlechy a záznamy telekomunikačních zařízení obecně slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Jejich využití se předpokládá zejména v přípravném řízení, kde právě na jejich podkladě může, ale i nemusí dojít k objasnění podezřelých skutečností, a proto zahájení trestního stíhání není od zákonnosti jejich povolení a nařízení nikterak odvislé". Ačkoli Nejvyšší soud zde primárně posuzoval použitelnost odposlechů v jiné trestní věci, než ve které byly odposlechy pořízeny, je zřejmé, že tím spíše lze tyto závěry vztáhnout i na situaci, kdy se právní kvalifikace změní v téže právní věci (srov. dikci "nebo že právní kvalifikace, která podle § 88 odst. 1 tr. ř. vedla k povolení odposlechů, se na základě provedeného dalšího dokazování neprokázala"). Na tomto místě se sluší též poznamenat, že Ústavní soud ve své judikatuře tato výkladová východiska Nejvyššího soudu jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2539/15 ze dne 4. 11. 2015).

19. K otázce příslušnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je namístě dodat, že jeho věcná příslušnost byla založena s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů.

20. Stěžovatelovu námitku stran nepříslušnosti Okresního soudu v Přerově k vydání příkazu k odposlechům je rovněž nutné odmítnout. Ústavní soud připomíná, že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v ustanovení § 26 trestního řádu je lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom zdejší soud dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad ustanovení § 26 tr. řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Ústavně konformním výkladem ustanovení § 26 tr. řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v ustanovení § 18 tr. řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.)]. Tento plenární nález se týkal abstraktní kontroly vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. Závěry vyslovené v bodech 116 až 118 odůvodnění tohoto nálezu nelze automaticky vztahovat na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí aplikována, což explicitně vyplývá z bodu 120 odůvodnění nálezu. V nyní posuzované věci není tedy stěžovatelova námitkazpůsobilá vést k závěru o neústavnosti přikazu k odposlechu.

21. Stěžovatel připomíná, že usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 3 VZV 7/2012, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, zrušil s konstatováním, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele. Z toho dovozuje, že tím, že státní zástupce dne 10. 1. 2013 rozhodl způsobem, který porušuje zákon, navodil protiprávní stav, který trval až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013. Veškeré úkony trestního řízení od 10. 1. 2013 do 16. 7. 2013 jsou tak podle jeho názoru procesně nepoužitelné a obhajoba ani nebyla řádně seznámena s výsledky vyšetřování. Takovému tvrzení však nelze přisvědčit.

22. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nemá odkladný účinek (§ 160 odst. 7, § 140 odst. 2 a § 141 odst. 4 tr. řádu). Od okamžiku jejího podání do rozhodnutí o ní tak nic nebrání tomu, aby orgány činné v trestním řízení prováděly vyšetřovací úkony. Ústavně zaručené právo na obhajobu je mimo jiné zajištěno možností účasti při vyšetřovacích úkonech a možností seznámit se k výzvě policejního orgánu s výsledky vyšetřování. Tento prostor v posuzované věci obhajoba dostala. Uznání vyšetřování za skončené přitom nemá charakter rozhodnutí. Jedná se o neformální závěr policejního orgánu, že z jeho pohledu vyšetřování věci dospělo do okamžiku, kdy zde nespatřuje důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro podání obžaloby nebo učinění některého z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 171 - 173 tr. řádu. Podání obžaloby je pak jednou ze zákonných možností ukončení přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr. řádu). Do stádia vyšetřování by se věc mohla vrátit pouze tehdy, pokud by orgány činné v trestním řízení (policejní orgán, státní zástupce či následně soud) dospěly k závěru, že je nutné vyšetřování doplnit. Je tak zcela namístě přisvědčit argumentaci, kterou k námitce stěžovatele zaujal Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 5. 2. 2014, č. j. 5 To 436/2013-340, podle níž rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 7 Tz 32/2013-43, kterým bylo konstatováno procesní pochybení při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, se věc nemůže vrátit do fáze přípravného řízení. Následně vydané usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 8. 2013, č. j. 5 NZT 27/2012-96, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, se zabývalo otázkou zákonnosti úvodní fáze přípravného řízení a mělo jistě vliv na právní moc přezkoumávaného usnesení. Nemělo vliv na zákonnost úkonů trestního řízení, které v mezidobí policejní orgány provedly, ani na jejich závěr, že po jejich provedení je z jejich pohledu vyšetřování u konce. Odlišná situace by byla, pokud by státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání vyhověl.

23. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

24. V ústavní stížnosti pak stěžovatel ohledně vad důkazního řízení pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, neboť jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

25. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 335 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze.

26. Ústavní soud je povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

27. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).

28. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění soudu prvého stupně je zřejmé, jakými právními úvahami se řídil ohledně viny i trestu stěžovatele. Hodnocení důkazů soudem nikterak nevybočuje ze zákonného rámce ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Závěr o vině stěžovatele skutkem uvedeným pod bodem 2. rozsudku soudu prvého stupně, který je v posuzovaném řízení nyní relevantní, nalézací soud podložil výpovědí tří soudců Krajského soudu v Brně - Aleše Novotného, Daniela Plška a Aleše Flídra. Soud si byl vědom toho, že se nejedná o bezprostřední důkazy, vyzdvihl však vysokou věrohodnost zcela na sobě nezávislých svědků, jejichž výpovědi se vzájemně podporují a doplňují. Zdůraznil i fakt, že se jedná o svědky, kteří měli se stěžovatelem přátelský vztah, a neměli žádný důvod mu ublížit. Z obsahu jejich výpovědí soudy získaly přesvědčení o tom, že stěžovatel opakovaně naléhal na jejich kolegu soudce Jiřího Stýbla, aby vydal konkrétní rozhodnutí ohledně vrácení peněz v kauze týkající se společnosti Edbusy, a. s., s tím, že by po uvolnění peněz dle požadavku stěžovatele by soudce Stýblo z toho mohl mít nějaký prospěch (řeč byla dle výpovědi svědka Plška o bazénu v novém domě).

29. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je přitom velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

30. S námitkou opomenutých důkazů se vypořádal soud odvolací a jako neopodstatněnou ji označil i soud dovolací.

31. K otázce právního posouzení věci je namístě uvést, že nezávislost a nestrannost soudce je hodnota, kterou zaručuje Ústava České republiky. Soudci jsou podle ní při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy spravedlivého soudce. Představují hodnotu, která je jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti.

32. Princip nezávislosti soudní moci obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana. Pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům, a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005).

33. Ústavní garance soudcovské nezávislosti znamená, že nikdo není oprávněn zasahovat do řízení před soudem a do soudního rozhodování. Zákon o soudech a soudcích v § 79 tuto zásadu vyjadřuje tak, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Nezávislost a nestrannost soudů nesmí nikdo narušovat.

34. Uvedenou vnější ochranu nezávislosti poskytuje soudcům i trestní právo. Trestný čin zasahování do nezávislosti soudu (v ustanovení § 335 trestního zákoníku), jímž byl stěžovatel uznán vinným, chrání nerušený výkon soudní moci, tedy proces nezávislého posouzení věci soudcem. Zájem na ochraně nezávislosti soudů a soudců před zásahy do činnosti a rozhodování soudů a zájem na ochraně zákonného, nestranného a řádného plnění povinností soudů je objektem tohoto trestného činu. Není tedy nutné se zabývat otázkou, zda výsledek, k němuž působení pachatele směřuje, je či není z pohledu pachatele správný. Správné rozhodnutí není objektem tohoto trestného činu. K jeho dokonání dojde již působením na soudce bez ohledu na to, zda pachatel dosáhne nebo nedosáhne svého cíle. Stěžovatel si musel být těchto záruk dobře vědom, neboť v době spáchání protiprávního jednání byl sám v postavení soudce na trestním úseku.

35. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že pokud kárný senát v obdobném případě protiprávního chování jiného soudce shledal vinným toliko kárným proviněním, jsou napadená rozhodnutí v rozporu s principem rovnosti v právech a s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II ÚS 329/04). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném typu řízení posoudil s ohledem na specifické okolnosti věc odlišně, neboť napadená rozhodnutí jsou právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy). Stěžovatelovo subjektivní přesvědčení o podobnosti dvou skutkově odlišných případů nemůže založit domněnku o porušení jeho ústavně zaručených práv.

36. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.