I. ÚS 1120/17
I.ÚS 1120/17 ze dne 11. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Miroslavy Weberové, zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 49, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3256/2015-163 ze dne 18. 1. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 516/2014-132 ze dne 19. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovaným byla povinnost žalovaného jako pronajímatele vyúčtovat zálohy na plnění spojená s užíváním bytu. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud napadeným rozsudkem části žaloby stěžovatelky vyhověl (ohledně vyúčtování záloh za roky 2010 - 2012) a v části z důvodů promlčení zamítl (ohledně vyúčtování záloh za roky 2006 - 2009) a uložil stěžovatelce uhradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 2.178 Kč a před odvolacím soudem 613 Kč. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru o promlčitelnosti povinnosti pronajímatele; právo na vyúčtování záloh na služby shledal jako právo, mající majetkový charakter, neboť má za následek vznik povinnosti uhradit přeplatek či nedoplatek, který vyúčtováním vznikne. 3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentovala tím, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Otázka promlčitelnosti povinnosti pronajímatele vyúčtovat zálohy na plnění spojená s užíváním bytu nebyla až do vydání napadeného rozsudku Nejvyšším soudem řešena, nicméně stěžovatelka je přesvědčena, že napadený rozsudek odporuje názorům vyjádřeným Nejvyššímu soudem ve srovnatelných případech, které by mohly vést k použití analogie, a nebyl dostatečně odůvodněn. Nejvyšší soud ve své dřívější judikatuře vyjádřil, že za nepromlčitelné majetkové právo považuje i právo vznést kompenzační námitku (zápočet má zcela jistě dopad do majetkové sféry, znamená zánik závazku či jeho části), právo obrátit se na soud s uplatněním skutečného či domnělého práva, stejně tak i právo věřitele na určení doby plnění (i toto právo bude mít zcela jistě dopad do majetkové sféry jak dlužníka, tak věřitele). Stěžovatelka se pak domnívá, že k těmto příkladům lze přiřadit i právo nájemce na doložení vyúčtování záloh na služby, protože toto právo samo nikomu nezpůsobí navýšení či snížení majetku - ani pronajímateli, ani nájemci. Stěžovatelka opakuje to, co uváděla u soudů obecných, které ve věci rozhodovaly, že totiž je jí naprosto zřejmé, že event. právo na zaplacení přeplatku či nedoplatku záloh na služby vyplývajícího z provedeného vyúčtování je právem majetkovým, které promlčení podléhá. V majetkové sféře pronajímatele a dlužníka se zaplacení doplatku či přeplatku zcela jistě projeví, a to ať úbytkem či navýšením majetku. Samotné vyúčtování záloh však není zásahem do majetkové sféry. S ohledem na to, že tato otázka ještě v judikatuře řešena nebyla, bylo by podle stěžovatelky vhodné, aby svému názoru Nejvyšší soud věnoval více práce a pečlivosti, protože lze předpokládat, že tento rozsudek bude sloužit soudům nižších instancí jako jistý "precedent". Podle názoru stěžovatelky, který opírá i o judikaturu Ústavního soudu, nejsou-li závěry soudu jasné a nevysvětlují-li daný problém a jsou-li navíc nepředvídatelné, nemohou být ani spravedlivé.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

7. Ústavní soud v projednávané věci zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv neshledal. Napadené rozhodnutí je sice kuse, ale srozumitelně odůvodněno a je zřejmé, z jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o promlčitelnosti povinnosti pronajímatele, neboť jej shledal jako právo, mající majetkový charakter, neboť má za následek vznik povinnosti uhradit přeplatek či nedoplatek, který vyúčtováním vznikne. Polemika stěžovatelky se závěry odvolacího soudu se sice opírá o odkaz na její právo na spravedlivý proces, avšak polemizuje jen se závěrem na úrovni podústavního práva, s nímž nesouhlasí. V případě napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak požaduje po soudu více pečlivosti a rozsáhlejší odůvodnění jeho závěru, avšak z kusého odůvodnění Nejvyššího soudu i soudu odvolacího je zřejmé, jaké důvody je vedly k závěru o promlčitelnosti pohledávky, žalované stěžovatelkou. Proto ani ohledně rozsahu odůvodnění, které zajisté mohlo být rozsáhlejší či přesvědčivější, avšak nevykazuje deficit ústavního rozměru, nedospěl Ústavní soud k závěru o zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.