I. ÚS 1115/17
I.ÚS 1115/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4858/2016-461 ze dne 24. 1. 2017, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 17/2016-432 ze dne 18. 5. 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 6 C 1257/2000-387 ze dne 28. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ rozhodl o žalobě státu na určení vlastnického práva směřující proti stěžovateli jako dosud zapsanému vlastníkovi blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Horoměřice a určil, že stát je vlastníkem dvou z nich, ohledně jednoho pozemku žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele i žalobce bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy se dle něj omezily na pouhé mechanické převzetí závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu pozemků z jiného řízení, čímž postupovaly v rozporu se smyslem a účelem procesní zásady o vázanosti soudu rozhodnutím v otázce, o které již pravomocně rozhodl jiný soud, jakož i s ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu. K takovému nepřijatelnému postupu se soudy dle stěžovatele uchýlily i navzdory změněné právní situaci, kdy v době jejich rozhodování byl již účinný zákon č. 428/2012 Sb. řešící problematiku církevních restitucí, což soudy opomněly zohlednit. K tomu stěžovatel doplnil, že z důkazů předložených v průběhu řízení nepochybně vyplynulo, že stát se stal vlastníkem sporných pozemků ještě před počátkem rozhodného období, tj. před 25. 2. 1948, a proto se na ně nemůže vztahovat blokace ve smyslu ustanovení § 29 zákona o půdě, potažmo § 13 zákona č. 428/2012 Sb. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že téměř identickou ústavní stížností stěžovatele se již zabýval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2896/16 a argumentaci v ní obsaženou odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 11. 10. 2016. Jediný rozdíl oproti nyní souzené věci je, že se jednalo toliko o jiné pozemky v témže katastrálním území.

I v nynějším případě se soudy, zejména soud odvolací, s týmiž námitkami stěžovatele dostatečně vypořádaly. Dlužno poznamenat, že jde "pouze" o určení vlastnického práva, jež se mělo stát podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stěžejní právní otázky, konkrétně posouzení platnosti původních smluv o převodu pozemků na stěžovatele, již byly pravomocně vyřešeny v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 424/2006 (ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím vzešlým z tohoto řízení Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2973/12 ze dne 19. 2. 2013). Krajský soud na str. 5 nyní napadeného rozsudku zcela přiléhavě vyložil, proč byl nalézací soud závěry vyslovenými v řízení sp. zn. 6 C 424/2006 vázán. Stejně tak vysvětlil, proč ani přijetí zákona č. 428/2012 Sb. nemohlo ničeho změnit na existenci naléhavého právního zájmu státu na požadovaném určení (str. 4). Námitka stran nemožnosti podřadit sporné pozemky pod někdejší blokační ustanovení § 29 zákona o půdě již byla vypořádána v řízení sp. zn. 6 C 424/2006. Odvolací soud tedy jen zopakoval, že dle § 32 odst. 2 zákona o půdě se za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou, k čemuž v posuzovaném případě došlo až po 25. 2. 1948.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.