I. ÚS 1100/16
I.ÚS 1100/16 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Olgy Smržové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Českých Budějovicích vydal dne 18. 1. 2008 platební rozkaz, č.j. 57 Ro 46/2008-9, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (Biskupství českobudějovické) částku 181.720,50 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení v částce 46.070,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, č.j. 19 E 435/2008-6, byl podle tohoto platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatelky.

Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, byl zamítnut návrh stěžovatelky na úplné zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, nařízeného usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2008, č.j. 19 E 435/2008-6.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, tak, že její návrh na přerušení odvolacího řízení a předložení věci Ústavnímu soudu zamítl (výrok I.) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).

Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109.

II.

V postupu soudů stěžovatelka spatřuje porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1, odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka namítá, že se v řízení před soudem prvního a druhého stupně, jakož i v řízení před dovolacím soudem, odvolávala na nicotnost exekučního titulu a z toho plynoucí nutnost zastavení vykonávacího řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., avšak bezúspěšně. Nicotnost exekučního titulu stěžovatelka dovozuje z toho, že platební rozkaz ze dne 18. 1. 2008, č.j. 57 Ro 46/2008-9, byl vydán soudní tajemnicí a nikoliv soudcem.

V ústavní stížnosti v tomto směru uvádí obsáhlou argumentaci týkající se zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále také jen "vyhláška o jednacím řádu"), zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), ve kterém jsou podle ní uvedeny nosné důvody aplikovatelné také na její řízení.

Ze své argumentace stěžovatelka dovozuje, že platební rozkaz vydaný soudní tajemnicí byl nicotný (stejně jako všechny další platební rozkazy takto vydané mezi 1. 1. 2004 a 30. 6. 2008), neboť byl vydán neoprávněnou osobou, "na základě podzákonného předpisu pochybným zmocněním, které v rozhodné době neexistovalo, když zák. č. 99/1963 Sb. odkazoval na zvláštní zákon se zvláštními oprávněními pro vyššího soudního úředníka" a soudy tak měly vykonávací řízení zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., neboť je dán jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Soudům vytýká také to, že nepřerušily řízení a nepředložily věc Ústavnímu soudu podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přestože exekuční titul byl vydán na základě předpisů rozporných s Ústavou.

Stěžovatelka taktéž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl "o náhradě nákladů na právní zastoupení a další výdaje s řízením před soudem dle předpisů občansko-procesně právních ve smyslu úspěchu ve věci samé na základě jejich vyčíslení stěžovatelkou".

Dne 23. 3. 2017 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka opakuje svou argumentaci, opětovně akcentuje nosné důvody ústavní stížnosti a kromě jiného také upřesňuje, že za nicotné je třeba s ohledem na § 19 zákona č. 189/1994 Sb. považovat platební rozkazy vydané soudními tajemníky v době mezi 1. 1. 2006 a 30. 6. 2008. Informuje taktéž o řízení probíhajícím pod č.j. 48 EXE 1514/2016, nicméně v souvislosti s tímto řízením se u Ústavního soudu zrušení žádného dalšího rozhodnutí nedomáhá.

III.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

IV.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 4. 2015, č.j. 19 E 435/2008-62, návrh stěžovatelky na úplné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí jako nedůvodný zamítl, vzhledem k tomu, že nezjistil nic, co by odůvodňovalo aplikaci ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Ke stěžovatelkou tvrzené věcné nesprávnosti exekučního titulu soud konstatoval, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, neboť případné námitky, týkající se věcné správnosti vykonávané rozhodnutí, měly být účastníky uplatněny v rámci nalézacího řízení. Ve vztahu k namítané nicotnosti exekučního titulu pak exekuční soud odkázal na bod 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), jímž Ústavní soud zrušil uplynutím dne 31. 12. 2013 § 11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že úkony učiněné vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce.

Také Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 3. 7. 2015, č.j. 7 Co 1201/2015-84, vysvětlil, že ve vykonávacím řízení nelze dodatečně řešit námitky, které stěžovatelka měla a mohla vznést již v průběhu nalézacího řízení, když věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána až během vykonávacího řízení. K námitce nicotnosti exekučního titulu poznamenal, že stěžovatelkou uváděný důvod nemůže vést k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Upozornil, že exekuční titul nebyl vydán vyšším soudním úředníkem, ale tajemnicí soudu. V této souvislosti poukázal na § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dle kterého může předseda soudu pověřit soudní tajemníky, aby samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě. Neshledal přitom důvod odchýlit se od mnohaleté praxe soudů, která akceptuje jako exekuční tituly platební rozkazy vydané úředníky soudu. Shodně jako okresní soud potom odkázal na bod 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), dle kterého rozhodnutí vydaná vyššími soudními úředníky na základě Ústavním soudem zrušeného § 11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, mohou být podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 2. 2016, č.j. 20 Cdo 5287/2015-109, dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, přičemž k otázce, zda lze ve vykonávacím řízení přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, ze kterého vyplývá, že nikoliv. Dále dospěl Nejvyšší soud shodně jako soud odvolací k závěru, že k vydání platebního rozkazu ze dne 18. 1. 2008, č.j. 57 Ro 46/2008-9, měla soudní tajemnice pravomoc podle § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009. Důvody k přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud neshledal.
V.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že platební rozkaz ze dne 18. 1. 2008, č.j. 57 Ro 46/2008-9, byl vydán k návrhu na vydání platebního rozkazu ze dne 9. 1. 2008, a to na základě uznání dluhu, sepsaného stěžovatelkou dne 15. 11. 2007, kterým uznala svůj dluh vůči oprávněnému skládající se z nedoplatku na nájemném a službách za užívání nebytových prostor. Stěžovatelka si platební rozkaz osobně převzala dne 24. 1. 2008, právní moci nabyl dne 9. 2. 2008 a obsahuje poučení, že proti platebnímu rozkazu může žalovaný do patnácti dnů od jeho doručení podat odpor, přičemž včas podaným odporem se ruší platební rozkaz v celém rozsahu a předseda senátu nařídí jednání.

Jak uvedl už Krajský soud v Českých Budějovicích, exekuční titul vydaný soudní tajemnicí nemusel být konečným rozhodnutím ve věci. Stěžovatelka měla k dispozici opravný prostředek v podobě odporu, který ovšem nepodala a sama se tak zbavila možnosti včas vznášet své námitky.

Navíc pokud se stěžovatelka domáhá zastavení vykonávacího řízení dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. z důvodu tvrzené nicotnosti exekučního titulu, která má vyplývat ze skutečnosti, že platební rozkaz byl vydán soudní tajemnicí (a nikoliv soudcem), podáním odporu mohla snadno dosáhnout zrušení platebního rozkazu a nařízení jednání dle § 174 odst. 2 o.s.ř., o čemž také byla řádně poučena. Již právě uvedené přitom svědčí pro závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti lze pak uvést následující. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že zákon v rozhodné době neumožňoval, aby byl platební rozkaz vydán soudní tajemnicí, když stěžovatelka takové oprávnění pro soudní tajemníky v zákonech, jejichž obsah a změny v čase v ústavní stížnosti blíže rozebírá, nenachází. Stěžovatelka přitom vychází ze zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Podle § 6 odst. 2 vyhlášky o jednacím řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, mohl předseda soudu pověřit justiční čekatele, asistenty soudce a soudní tajemníky, aby ve věcech projednávaných v občanském soudním řízení samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří dle § 6 odst. 2 písm. j) této vyhlášky také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě (obdobnou úpravu přitom toto ustanovení obsahuje i nyní).

Pokud stěžovatelka k právě uvedenému postrádá zákonné zmocnění, lze upozornit na § 374 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ze kterého vyplývá, že ministerstvo se zmocňuje vydat obecně závazným právním předpisem jednací řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, který upraví podrobněji pro vyřizování občanskoprávních věcí organizaci práce a úkoly zaměstnanců při výkonu soudnictví a ve kterém může zejména stanovit, které jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu (samosoudci) mohou vykonávat justiční čekatelé nebo administrativní zaměstnanci. Stejně tak lze odkázat také na § 3 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dle kterého se v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem na rozhodovací a jiné činnosti soudů podílejí justiční čekatelé, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje také na nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.). Její argumentace je však v tomto ohledu poněkud rozporuplná. Na jednu stranu se podle ní jedná o obdobnou věc, když v nálezu mají být uvedeny nosné důvody aplikovatelné také na její řízení, a soudům proto vytýká, že se tímto nálezem neřídily. Na stranu druhou však zásadně nesouhlasí s bodem 48. tohoto nálezu, dle kterého se na úkony učiněné vyššími soudními úředníky do vykonatelnosti nálezu z důvodu právní jistoty neuplatní ustanovení § 71 odst. 2, věty za středníkem, zákona o Ústavním soudu a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí tak mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce.

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 31/10 plénum Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zrušilo uplynutím dne 31. 12. 2013 ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. Ústavní soud shledal, že právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v § 11 zákona č. 121/2008 Sb., nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, když ustanovení § 10 a § 11 tohoto zákona jsou ve zjevném rozporu a bez racionálního vztahu, neboť jsou výrazem dvou různých legislativních přístupů, které vedle sebe nemohou obstát, což nastoluje řadu obtížně řešitelných interpretačních problémů. Ústavní soud rovněž konstatoval, že k ústavně rozporným důsledkům vede také text jednotlivých výjimek vypočtených v § 11 tohoto zákona, který neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka.

Z výše uvedeného je patrné, že nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 na případ stěžovatelky přímo nedopadá. Nálezem byl zrušen § 11 zákona č. 121/2008 Sb., ze dne 19. 3. 2008, dle kterého mohl vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení provádět veškeré úkony soudu prvního stupně kromě taxativně stanovených výjimek. Platební rozkaz, č.j. 57 Ro 46/2008-9, který stěžovatelka považuje za nicotný, však nebyl vydán vyšším soudním úředníkem, ale byl vydán soudní tajemnicí, a to již dne 18. 1. 2008, tedy v době kdy zákon č. 121/2008 Sb., ze dne 19. 3. 2008, ještě neexistoval. Byť je pravdou, že nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 v obecné rovině obsahuje taktéž zdůvodnění spočívající v tom, že snaha o "odbřemenění" soudců má své limity a podíl dalších osob na výkonu soudnictví je tak pouze výjimkou z pravidla, ke které je třeba přistupovat restriktivně, důvodem pro zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. bylo především problematické legislativní zakotvení oprávnění vyšších soudních úředníků provádět úkony soudu prvního stupně vyplývající z konkurence § 10 a § 11 tohoto zákona, čemuž ostatně odpovídá i skutečnost, že oprávnění vyšších soudních úředníků provádět v občanském soudním řízení úkony soudu prvního stupně s taxativně stanovenými výjimkami je v zákoně č. 121/2008 Sb. obsaženo i nyní.

Učinily-li přitom obecné soudy nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 předmětem odůvodnění svých rozhodnutí, bylo to nikoliv proto, že by snad ze závěrů tohoto nálezu vyplývala nutnost označit platební rozkaz vydaný soudní tajemnicí za nicotný, ale proto, že tímto odkazem soudy naopak dokumentovaly to, že i kdyby snad možnost pověřit soudní tajemníky rozhodováním v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu měla být v budoucnu v obecné rovině zpochybněna (pro což však není důvod), nemohlo by to mít, vzhledem k přístupu, který Ústavní soud zvolil v bodě 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ve vztahu k úkonům učiněným vyššími soudními úředníky, z důvodu právní jistoty vliv na výkon rozhodnutí již takto vydaných.

Přitom právě toho se stěžovatelka dovolává, když se až nyní snaží dosáhnout zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, nařízeného na základě vykonatelného platebního rozkazu, prostřednictvím tvrzené nicotnosti tohoto platebního rozkazu, spatřované stěžovatelkou v jeho vydání soudní tajemnicí, navzdory tomu, že si proti tomuto platebnímu rozkazu mohla už v roce 2008 podat odpor a snadno tak již tehdy dosáhnout jeho zrušení a nařízení jednání.

Pokud jde o poslední okruh námitek stěžovatelky, i zde se projevuje jistá rozpornost a nekonzistentnost její argumentace, když na jednu stranu soudům vytýká, že měly řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušit a věc předložit s ohledem na čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení Ústavnímu soudu, neboť exekuční titul byl vydán na základě předpisů rozporných s ústavním pořádkem (což však soudy neučinily), na druhou stranu se ovšem následně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení dle § 74 zákona o Ústavním soudu nedomáhá.

K tomu lze uvést, že oprávnění (a současně i povinnost) obecného soudu předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy představuje pravomoc, jejíž realizaci může účastník řízení svým podnětem iniciovat, avšak nemůže se jejího užití domáhat. K aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy může obecný soud přistoupit pouze v případě, dospěje-li k závěru, že ve věci má být použito ustanovení zákona, které je dle jeho úvahy v rozporu s ústavním pořádkem. K úvaze soudu v tomto směru může účastník dát podnět, ovšem nemůže ji nahradit. Utvoření takového názoru je totiž toliko věcí nezávislého soudu - soud dospívá k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákonných norem výlučně na základě svých vlastních úvah, nikoli na základě názoru účastníka (k tomu viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1025/12 ze dne 18. 4. 2013 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2173/14 ze dne 2. 7. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

VI.

Kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posouzeno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů nezjistil.

Obecné soudy se návrhem stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí a následným odvoláním a dovoláním zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně a přiměřeně zdůvodnily. S názorem, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, vzhledem k tomu, že jeho revize bylo možno dosáhnout v rámci nalézacího řízení a v následném řízení tak již není namístě zkoumat skutkový stav původní věci, lze souhlasit. Stejně tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani závěru obecných soudů, že navzdory stěžovatelkou tvrzené nicotnosti platebního rozkazu vydaného soudní tajemnicí ve věci nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 o.s.ř. Pochybení obecných soudů nelze shledat ani v tom, že k návrhu stěžovatelky řízení nepřerušily a věc nepředložily k posouzení Ústavnímu soudu.

Zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovatelce doložit nezdařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Pro úplnost pak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k výsledku řízení neshledal podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ani náhrada nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.