I. ÚS 110/10
I.ÚS 110/10 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, čj. 68 Co 250/2009 - 141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2009, čj. 55 C 297/2006 - 101. Rozhodl tak o odvolání stěžovatele i žalovaného (AMA, spol. s r. o.) proti rozsudku zmíněného obvodního soudu, kterým bylo žalobě stěžovatele částečně vyhověno. Stěžovatel se domnívá, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž v čl. 90 Ústavy ČR. Poukázal na znění § 142 odst. 2 OSŘ s tím, že toto ustanovení je nutno vykládat tak, že má-li účastník ve věci převážný úspěch, soud přizná poměrnou část nákladů řízení proti účastníku, který měl ve věci převážně neúspěch, je-li úspěch a neúspěch účastníků stejný, soud rozhodne, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud tedy odvolací soud rozhodl totožně se soudem prvního stupně, kdy stěžovatel měl převážný úspěch ve věci, měl mu přiznat poměrnou část nákladů řízení proti žalovanému, tedy 26 % z nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud však náhradu nákladů stěžovateli nepřiznal a své rozhodnutí nijak neodůvodnil.

Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, a to sp. zn. II. ÚS 444/01 a sp. zn. III. ÚS 170/99, které se zabývaly otázkou náhrady nákladů řízení. Své argumenty stěžovatel poté shrnul konstatováním, že v daném případě odvolací soud žádné posouzení úspěchu ve věci neprovedl, a tudíž neaplikoval právní normu zákonným způsobem.

Z připojeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž zmíněný soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 19.389,30 Kč s příslušenstvím, žalobu o částce 11.500,- Kč s příslušenstvím zamítl a žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 13.231,- Kč. Rozhodl tak v řízení, v němž stěžovatel požadoval zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Po přezkoumání rozsudku obvodního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy správně zhodnotil ve smyslu § 132 OSŘ a nepochybil ani v právním posouzení věci. Proto rozsudek obvodního soudu potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 OSŘ ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť ani stěžovatel ani žalovaný nebyli v odvolacím řízení úspěšní.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu ohledně otázky náhrady nákladů řízení, jeho rozhodnutí považuje za nezákonné a protiústavní. Argumentuje zejména tím, že pokud mu přiznal náhradu nákladů řízení soud prvního stupně, měl mu ji přiznat i odvolací soud.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09). Procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevná vazba k základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Výjimku lze připustit jen v případě, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení by bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, u něhož nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je totiž zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud se cítí být oprávněn přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 142 odst. 2 OSŘ, neboť žádný z účastníků sporu nebyl v odvolacím řízení úspěšný. Proto nikomu z nich náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Do jisté míry lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení je sice poněkud stručné, ale dostatečně srozumitelné a výstižné. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele spočívajícího v tom, že pokud mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, znamená to, že má právo na náhradu nákladů i v řízení před soudem odvolacím. Pokud odvolací soud nevyhověl ani stěžovateli ani žalovanému, znamená to, že žádný z nich neměl v řízení před odvolacím soudem úspěch, a tudíž žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nevybočil z mezí ústavnosti, jeho závěru ohledně náhrady nákladů řízení nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.