I. ÚS 11/05
I.ÚS 11/05 ze dne 14. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004 a proti tvrzeným průtahům v řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 19/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky, jakož i tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004, kterým byl zamítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 19/2003; zároveň navrhla, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pokračovat v průtazích v uvedeném řízení a přikázal mu ve věci bez zbytečných průtahů jednat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že návrhem ze dne 18. 4. 2003 bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 zahájeno řízení o navrácení nezletilého dítěte R. S. M. otci ve smyslu čl. 12 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí č. 34/1998 Sb. (dále jen Haagská úmluva). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.5.2003, č.j. 5 Nc 19/2003 bylo nařízeno navrácení dcery otci do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku. Neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů k prokázání důvodů, pro které ve smyslu čl. 13 písm. a), b) Haagské úmluvy nemá být navrácení nařízeno; odůvodnil soud dle stěžovatelky požadavkem rychlosti soudního řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004, č.j. 18 Co 575/2003-155 byl tento rozsudek změněn tak, že se nařizuje navrácení nezletilé otci na území SRN, jinak byl potvrzen. Dne 8. 7. 2004 podala stěžovatelka (matka) proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.4.2004, č.j. 18 Co 575/2003-155 dovolání, a to společně s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku. Ačkoliv od podání dovolání uplynula doba téměř šesti měsíců (pozn. v době podání ústavní stížnosti), nebylo prý dovolání předloženo Nejvyššímu soudu, ač ten jako jediný je oprávněn rozhodnout i o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

Stěžovatelka proto již předtím podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004 (napadené ústavní stížností), kterým byl návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnut, představuje podle názoru stěžovatelky toliko sofistikované zdůvodnění zcela zjevných průtahů v řízení, neboť ani se spisem ani s dovoláním matky ze de 8. 7. 2004 prý nebylo po dobu čtyř měsíců nijak naloženo. Stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/01 a IV. ÚS 695/2000 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 16 a svazek 22, nález č. 66). Konstatovala, že zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte reflektuje skutečnost, že jakkoli lze považovat za přirozené a žádoucí, aby dítě bylo vychováváno svými rodiči, nelze odhlédnout od toho, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami. Tomu odpovídající povinnost podle názoru stěžovatelky obecné soudy nerespektovaly a spokojily se jen s účelovým zdůvodněním průtahů a nečinnosti. Zatímco první (meritorní) rozhodnutí v projednávané věci bylo vydáno podle stěžovatelky ukvapeně, bez provedení řádného dokazování a dříve, než jeden měsíc od podání návrhu, charakteristickým znakem následných opravných řízení (odvolacího i dovolacího) je prý naopak nepřiměřená zdlouhavost a - pokud jde o dovolací řízení - pak i nečinnost obvodního soudu, vůči které neposkytl stěžovatelce ochranu ani Městský soud v Praze.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, směřující vůči postupu soudu prvého stupně, resp. proti tvrzeným průtahům v řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 19/2003. Stěžovatelka rovněž napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004, kterým byl zamítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětné věci. Jen pro úplnost však lze na tomto místě uvést, že stěžovatelka v petitu svého návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem poněkud směšuje napadení konkrétního pravomocného usnesení a napadení tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci (§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V případě úspěchu ústavní stížnosti by totiž postačovalo zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004, a tento soud, vázán názorem Ústavního soudu, by byl povinen návrhu stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 19/2003 vyhovět. Vyslovení zákazu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pokračovat v průtazích v uvedeném řízení a příkazu ve věci jednat by proto bylo za uvedených podmínek nadbytečné.

Důvod ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze však Ústavní soud neshledal.

K průtahům v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v několika nálezech, podle nichž je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. již nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, nález č. 42). Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména ze složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, nález č. 73). Ústavní soud při svém rozhodování přirozeně respektuje i relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Podle ustáleného názoru tohoto soudu musí být přiměřenost délky řízení rovněž posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, tj. především ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce. Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení však také musí - v souladu se svou konstantní judikaturou- zkoumat, zda v době rozhodnutí o ústavní stížnosti jsou průtahy aktuální (např. usnesení publikované sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, usnesení č. 28). Tento právní názor mj. reflektuje empirický fakt, že samé podání ústavní stížnosti na průtahy obvykle nutí obecné soudy k jejich eliminaci. Není-li zásah aktuální, postrádá navíc vyslovení požadovaného výroku rozumný smysl, protože Ústavní soud nemá např. možnost stěžovatele kompenzovat.

Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nedošlo. V této souvislosti nutno uvést, že i když závěry obsažené ve stěžovatelkou citovaných nálezech Ústavního soudu samozřejmě platí, základní okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné. To je zřetelně patrno z následujícího textu tohoto usnesení.

Z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 Nc 19/2003), jakož i zejména z odůvodnění napadeného zamítavého usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. UL- C 29/2004 Ústavní soud zjistil, že návrhem podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala, aby bylo uloženo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 učinit procesní úkon v opatrovnické věci její nezletilé dcery R. S. M., vedené pod sp.zn. Nc 19/2003, a to tak, aby soud v určené lhůtě 7 dnů předložil příslušnému soudu dovolání matky a návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004. Městský soud v Praze v napadeném usnesení zejména konstatoval, že v řízení ohledně nezletilé dcery navrhovatelky byl dne 15. 5. 2003 vynesen rozsudek ( čl. 75 spisu) a o odvolání proti němu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, č.j. 18 Co 575/2003-155. Podle obsahu spisu rozhodnutí ve věci samé dosud není v právní moci, neboť chybí doklad o doručení otci. Otec nezletilé je Němec a žije, resp. žil v Německu. Proto musí být proveden překlad všech zasílaných písemností. Dne 8. 7. 2004 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 5 doručeno dovolání matky směřující proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu. Přitom od 29. 6. 2004 do 26. 10. 2004 byl spis na vyžádání u Městského soudu v Praze (srov. záznamy na č.l. 182 a 194 spisu). Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5.11.2004 (č.l. 196) ustanovil tlumočnici a dne 9. 11. 2004 jí zaslal písemnosti, které má do 30 dnů od doručení přeložit do němčiny; jde mimo jiné o překlad textu dovolání matky nezletilé, který je třeba doručit otci ve smyslu § 241b odst. 1 a § 210 odst. 1 o.s.ř. (viz záznam na č.l. 196a). Téhož dne, tj. 9. 11. 2004 podala stěžovatelka návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a spis byl dne 15. 11. 2004 zaslán Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu (viz záznam na č.l. 202). Městský soud v Praze tedy průtahy ve věci neshledal; doplnil dále, že nemůže ukládat Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby předmětnou opatrovnickou věc v určené lhůtě předložil Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o dovolání, jestliže rozhodnutí ve věci samé zatím nenabylo právní moci a dovolání nebylo přeloženo a doručeno otci- cizímu státnímu příslušníku. Požadavek uplatněný žalobou tedy - podle názoru Městského soudu v Praze - neodpovídal ani stavu řízení v době, kdy tento soud ústavní stížností napadené usnesení vydal.

S těmito závěry se lze s odkazem na výše uvedené principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné období nečinnosti obecných soudů; lze však poznamenat, že to neznamená, že by byl zejména postup Obvodního soudu pro Prahu 5 v dané věci prostý veškerých pochybení, neboť se nabízí otázka, zda nebylo možné postupovat rychleji, resp. účelněji. K věci je však nutno připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že dosahuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; (z hlediska zkoumaného případu např. tehdy, pokud by soud byl a zůstával skutečně nečinný, či pokud by dokonce procesní úkony záměrně oddaloval). K takové situaci však v dané věci - podle zjištění Ústavního soudu - nedošlo.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14.června 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.