I. ÚS 1095/17
I.ÚS 1095/17 ze dne 17. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., Vazební věznice, P. O. BOX 79, Litoměřice, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 3 Tdo 26/2017-37, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2015 č. j. 7 To 231/2014-413 a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 14. dubna 2014 č. j. 42 T 87/2012-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 15 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 2014 č. j. 42 T 87/2012 byl stěžovatel uznán vinným, že společně s nstržm. J. D. dne 1. října 2011 na parkovišti přilehlém k benzínové čerpací stanici ÖMV v Mostě-Souši, při výkonu služby policistů Policie České republiky, při kontrole poškozených Václava Štrunce a Michala Babického bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného Václava Štrunce tak, že jej udeřil rukou do hlavy a způsobil mu pohmoždění víčka, okraje očnice a rupturu ušního bubínku. Dále oba odsouzení poškozené spoutali služebními pouty, donutili nastoupit do služebního vozidla a následně je odvezli do areálu bývalého kravína u obce České Zlatníky, kde jim přikázali z vozidla vystoupit a poté stěžovatel v přítomnosti J. D., který na obranu poškozených nijak nezasáhl a jednání tak svou přítomností podpořil, vyzval poškozené, aby si lehli na zem, přičemž je ohrožoval služební pistolí. Za tento zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s dozorem. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2015 č.j. 7 To 231/2014-413 byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen, ale pouze z toho důvodu, že v popisu skutku nebylo explicitně vyjádřeno, že se jednalo o konání ve prospěch a na popud svědkyně Novotné, pracovnice benzínové čerpací stanice, známé stěžovatele, která po obžalovaných požadovala vyřešit situaci s opilými poškozenými. Jinak rozhodl odvolací soud stejně, jako soud prvního stupně. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č.j. 3 Tdo 26/2017-37 pak bylo stěžovatelo dovolání v dané věci odmítnuto.

3. Dle názoru stěžovatele, uvedeného v odůvodnění ústavní stížnosti, byly postuláty spravedlivého procesu porušeny nesprávnou realizací důkazního řízení, jelikož v něm prý byly soudy všech stupňů připuštěny procesně nepoužitelné důkazy. Vina stěžovatele je postavena zejména na výslechu strážnice Městské Policie Most svědkyně Gembarovičové, na důkazu kamerovým záznamem na uniformě svědka Bacha, na telefonním hovoru na tísňovou linku 112 a na úředním záznamu. Všechny tyto důkazy jsou podle stěžovatele důkazy absolutně neúčinnými. Skutkově není sporu o tom, že policejní hlídka složená ze svědků Bacha a Krause přijela na místo údajného činu a dotazovala se poškozených, co se stalo. Posouzení interakce poškozeného a policisty je třeba vždy pečlivě hodnotit a posoudit, zda se jedná o podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily právní názor, že jestliže byli policisté vysláni na základě oznámení na místo činu a tam vnímali svými smysly okolnosti případu a sepsali o tom úřední záznam, nic nebrání je k tomuto vyslechnout, protože policisté jsou jako svědci vyslýcháni k obsahu služebního zákroku spočívajícího ve výjezdu na základě vyžádání operačního důstojníka do zmíněného místa. Dále soudy dodaly, že sporný kamerový záznam není kamerovým záznamem podávaného vysvětlení, ale dokumentací výjezdu. Stěžovatel naopak trvá na tom, že jestliže byli policisté vysláni na základě oznámení na místo činu a tam vnímali svými smysly okolnosti (zejména to, jak údajní poškození odpovídají na jejich dotazy) a sepsali o tom úřední záznam, nemohou být k tomuto vyslechnuti, protože policie vyžadovala od poškozených vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu a je tedy vyloučeno, aby bylo jakýmikoli důkazy zjišťováno, jak se poškození při šetření policistů na místě vyjadřovali. Odvolací soud k tomu konstatoval, že situace je odlišná, neboť poškození nebyli ani dotazováni, ale až překotně popisovali své prožitky se zasahujícími policisty. I kdyby však začali poškození po příjezdu policejní hlídky sami popisovat své prožitky, jednalo by se podle názoru stěžovatele o podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, neboť policejní hlídka byla na místo přivolána a nebyla na něm náhodou.

4. Dále stěžovatel protestuje proti podle něj problematické pasáži odůvodnění prvoinstančního rozsudku: "V rámci dokazování, při provádění výslechů poškozených Václava Štrunce a Michala Babického došlo k paradoxní situaci, kdy poškození senátu tvrdili, že oba mají totální ztrátu paměti a téměř nic si z oné události nevybavují. Bylo zcela zjevné, že oba poškození byli vystaveni nátlaku, zastrašování či naopak podplácení nebo příslibům jiných výhod, aby vypovídali před senátem minimálně částečně křivě - viditelné to bylo i z jejich neochoty se k soudu vůbec dostavit, senát musel opakovaně žádat policejní orgán o jejich předvedení, získání možnosti jejich výslechu celé řízení zbytečně protahovalo, neboť muselo docházet k opakovanému odročování hlavních líčení. Senát neuvěřil jejich tvrzení, že oba poškození v mezidobí ztratili paměť až v takovém rozsahu, že byli schopni si upamatovat pouze to, že byli na benzínové čerpací stanici, kde je kontrolovali obžalovaní jako policisté, ale už údajně neví, zda je poté obžalovaní policejním autem někam odvezli a zda přitom poškozenému Štruncovi způsobili zranění. Je zjevné, že byli k takovým výpovědím prospívajícím obžalovaným navedeni, přičemž senát nehodlá spekulovat o tom, kdo na takové změně tvrzení poškozených mohl mít zájem a kdo takový nezákonný nátlak na svědky vyvíjel. Nicméně lze uvěřit pouze té části výpovědí poškozených, které jsou ve shodě s dalšími provedenými a objektivními důkazy." Stěžovatel uvedl, že takové závěry nemají oporu v důkazech, které byly při hlavních líčeních provedeny a nesouhlasí s nimi.

5. V závěru stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Mostě i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Vadu takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.

8. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění i jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v trestním řízení, umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, kterou, jak Ústavní soud zdůrazňuje, obecné soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.

9. K hlavní námitce stěžovatele, protestující proti použití důkazů, porušujících prý zákaz sebeobvinění, nutno uvést, že jím citovaná judikatura se týkala zásadně jiné situace, jak konstatoval i Nejvyšší soud. Její podstatou je závěr, podle kterého nemůže být usvědčujícím důkazem úřední záznam o podaném vysvětlení, pokud obsahuje taková vyjádření podezřelé osoby, která lze považovat za sebeobvinění, neboť je nevyslovila v procesním postavení obviněného, po řádném poučení, včetně práva nevypovídat; k tomu však ve zkoumaném případě nedošlo a stěžovatel předmětnou judikaturu skutečně účelově dezinterpretuje, jak uvedl také Nejvyšší soud. Navíc ve věci bylo použito několik dalších procesně nepochybně použitelných důkazů, svědčících o vině stěžovatele, mezi kterými byly například kamerový záznam, oznámení poškozených na tísňové lince, výpověď svědkyně Gembarovičové, znalecký posudek z oboru zdravotnictví či pachové stopy.

10. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.

11. Nad rámec výše uvedeného možno doplnit, že konání stěžovatele a jeho kolegy, spočívající v týrání a následném odvozu poškozených z čerpací stanice mimo dosažitelnou městskou aglomeraci je obdobné jednání represivních složek komunistického režimu vůči systému nepohodlným osobám, jak také případně uvedl soud prvního stupně. Takové chování policistů je v demokratickém právním státě nepředstavitelné. Stěžovatel v mocenské pozici si k němu navíc zvolil osoby s nižším společenským postavením, spoléhaje na to, že tito se neodváží na jeho zneužití pravomoci upozornit, a pokud tak učiní, bude asi lehké je znevěrohodnit. Obecné soudy takové jednání správně pojmenovaly a uložily za ně adekvátní trest. V jejich výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

12. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené situace je samozřejmě zcela bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad výkonu napadených rozsudků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.