I. ÚS 1080/12
I.ÚS 1080/12 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Bitomského, zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem Ostrožná 40, Opava, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 52 Cm 242/2003-253 a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010 č. j. 6 Cmo 270/2009-305 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 3101/2010-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho obchodněprávní věci, a to pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny, legitimního očekávání ochrany majetku zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a principu ochrany důvěry v zákon garantovaného článkem 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm 242/2003 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010 č. j. 6 Cmo 270/2009-305 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 52 Cm 242/2003-253, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalované Československé obchodní bance, a. s. domáhal zaplacení částky ve výši 39 018 237,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé tím, že právní předchůdkyně žalované bezdůvodně zadržovala stěžovatelovy akcie převzaté jako zástava za účelem zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého stěžovateli, následkem čehož ušel stěžovateli zisk tím, že dne 20. 6. 2000 kupující odstoupil od smlouvy o úplatném převodu těchto akcií ze dne 1. 2. 2000 v důsledku nemožnosti stěžovatele zadržované akcie předat kupujícímu. Vrchní soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel vyzval právní předchůdkyni žalované k vydání akcií teprve dopisem ze dne 11. 7. 2000, tj. po odstoupení od smlouvy kupujícím, a proto právní předchůdkyně žalované za vzniklou škodu nenese odpovědnost.

3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 3101/2010-335 odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. Konstatoval, že ze zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu o okamžiku předložení výzvy k vrácení akcií nelze u dovolání přípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. K oprávněnosti držby akcií právní předchůdkyní žalované uvedl, že tato převzala akcie pouze za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru a ačkoli jí k nim zástavní právo nevzniklo, protože stěžovatel na nich nevyznačil zástavní rubopis, měla až do okamžiku stěžovatelovy výzvy k vrácení akcií důvěru v to, že stěžovatel dostojí svému závazku a akcie opatří zástavním rubopisem.

4. Stěžovatel považuje za absurdní závěr obecných soudů, dle kterého požádal o vydání akcií teprve dne 11. 7. 2000 po odstoupení kupujícího od smlouvy o úplatném převodu akcií; to se dle jeho názoru "příčí běžnému životu a normálnímu průběhu obchodu". Tento závěr je dle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a to s vysvětlením podaným Ing. Alenou Bartoňovou Policii České republiky, z kterého vyplývá, že o skutečnostech zpochybňujících existenci zástavního práva věděla právní předchůdkyně žalované již v prosinci 1999, a dále ze svědecké výpovědi a z prohlášení Mgr. Jiřího Háby, dle kterého právní předchůdkyně žalované měla vědomost o požadavku stěžovatele na vrácení akcií již v únoru a březnu 2000. Stěžovatel také namítá, že žádný provedený důkaz neprokazuje ani nenaznačuje existenci závazku stěžovatele opatřit akcie zástavním rubopisem ve prospěch právní předchůdkyně žalované.

5. Vedlejší účastnice Československá obchodní banka, a. s., ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost nebo zamítnutí pro nedůvodnost, neboť ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr, když stěžovatel pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva. Tvrzení stěžovatele o předložení výzvy k vydání akcií dříve než dne 11. 7. 2000 stěžovatel opírá o část výpovědi Mgr. Háby, která byla vytržena z kontextu, byla v přímém rozporu s výpovědí ostatních svědků, a která nebyla podpořena žádným důkazem, obecné soudy dle názoru vedlejší účastnice správně posoudily jako nevěrohodnou. Podle vedlejší účastnice lze stěží uvěřit, že by stěžovatel, jenž byl v inkriminované době v opakovaném písemném kontaktu s právní předchůdkyní vedlejší účastnice, postupoval natolik lehkovážně, aby výzvu, při níž šlo o akcie v hodnotě 67 milionů Kč, neučinil písemně. Vedlejší účastnice také vyjadřuje přesvědčení, že držba akcií byla v souladu s právními předpisy i vůlí stran vyjádřenou v zástavní smlouvě, na základě které vznikla stěžovateli povinnost opatřit akcie zástavním rubopisem, a tak nebyl stěžovatel oprávněn až do doby splacení poskytnutého úvěru oprávněn požadovat vrácení akcií; skutečnost, že zástavní právo k akciím nevzniklo, nemění nic na oprávněnosti držby vedlejší účastnice. Stěžovatelovu argumentaci porušením dobrých mravů, poctivého obchodního styku, obecné slušnosti a tolerováním vědomé nepoctivosti silnějšího - bankovní instituce proti slabšímu - občanovi považuje vedlejší účastnice za nepřiléhavou, protože držba akcí byla oprávněná. Vedlejší účastnice shrnula, že napadenými rozhodnutím obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.

6. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že je samozřejmě logické, že finančně zdatná vedlejší účastnice sledujíc své majetkové zájmy účelově namítá údajnou zjevnou neopodstatněnost, resp. nedůvodnost ústavní stížnosti, což je právo, které jí stěžovatel neupírá. Vedlejší účastnice se zavádějícím způsobem snaží odvést pozornost od podstaty věci a jednostranně interpretovat, resp. záměrně překrucovat fakta ke svému prospěchu. Stěžovatel nicméně nadále plně setrvává na své ústavní stížnosti.
7. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení § 120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 a nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009, N 184/54 SbNU 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005, U 22/38 SbNU 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

10. Žádné z výše uvedených pochybení však Ústavní soud neshledal. Městský soud i vrchní soud se otázkou okamžiku předložení výzvy k vrácení akcií pečlivě zabývaly a svůj závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Z žádné ze svědeckých výpovědí ani z důkazů, na které stěžovatel výslovně upozorňoval v ústavní stížnosti, nelze určit přesný okamžik této výzvy, jenž by předcházel písemné výzvě ze dne 11. 7. 2000. Z vysvětlení podaného Ing. Alenou Bartoňovou vyplývá pouze tolik, že v prosinci 1999 považovala právní předchůdkyně žalované zástavní smlouvu za neplatnou, a proto usilovala o zajištění úvěru jiným způsobem; z prohlášení Mgr. Jiřího Háby je patrno pouze tolik, že stěžovatel s právní předchůdkyní žalované jednal o vydání akcií, která o jejich převedení na kupujícího věděla nejpozději dne 15. 2. 2000. Tomu pak odpovídá, jak již uvedl městský soud, dopis stěžovatele ze dne 4. 1. 2000, v kterém z důvodu nepříznivé ekonomické situace navrhuje "uvolnění" akcií výměnou za poskytnutí jiného zajištění úvěru.

11. Argumentace stěžovatele o neexistenci jeho povinnosti opatřit akcie zástavním rubopisem nepostrádá prvek absurdity, neboť vznik zástavního práva písemným prohlášením zástavce (zástavním rubopisem) předpokládá článek 5. smlouvy o zřízení zástavního práva k cenným papírům uzavřené mezi stěžovatelem a právní předchůdkyní žalované, přičemž lze jen stěží předpokládat, že úmyslem smluvních stran a cílem této smlouvy nebylo učinit všechny kroky k tomu, aby zástavní právo platně vzniklo.

12. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.