I. ÚS 1076/13
I.ÚS 1076/13 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Holuba, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, č. j. 53 Co 469/2012-193, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2012, č. j. P 45/2005-146, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") svým rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, č. j. P 45/2005/146, zamítl návrh stěžovatele coby otce nezletilé na snížení výživného. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že zákonným kritériem při posuzování výše vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti jsou na straně jedné odůvodněné potřeby nezletilého dítěte a na straně druhé možnosti a schopnosti povinného rodiče. Při rozhodování o výši vyživovací povinnosti pak soud hodnotí, zda od poslední úpravy výživného došlo k takové změně poměrů, která je důvodem pro změnu rozhodnutí o výši výživného. Soud I. stupně však takovou změnu poměrů na straně stěžovatele, která by odůvodňovala snížení výživného otce na navrhovanou částku 1 000 Kč měsíčně, neshledal. Podle soudu I. stupně nepochybně vzrostly náklady nezletilé, která byla přijata ke studiu na střední škole, přičemž příjem matky zůstal neměnný. U stěžovatele měl soud I. stupně přitom za prokázané, že je sice nezaměstnaný a nepobírá podporu v nezaměstnanosti, ale že také obdržel při ukončení pracovního poměru odstupné ve výši 150 000 Kč, v dubnu 2011 získal částku ve výši 550 000 Kč, přičemž si z těchto částek nevytvořil finanční rezervu. Z těchto částek vrátil přibližně 50 000 Kč rodičům a částku ve výši 300 000 Kč použil na svoje stavební spoření a penzijní připojištění. Náklady stěžovatele jsou také minimalizovány tím, že bydlí u rodičů. Soud I. stupně měl také za to, že jsou volná pracovní místa v oboru, v němž dříve stěžovatel pracoval, a proto má stěžovatel možnost si zajistit příjmy prací. Stěžovatel sice nepobírá podporu v nezaměstnanosti, ale žádost o získání sociálních dávek nepodal.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že je dosud v pracovní neschopnosti pro následky úrazu, který utrpěl v červnu 2012, vzhledem k tomu o něj žádný zaměstnavatel nemá zájem a navíc neovládá žádný cizí jazyk. Stěžovatel má omezenou hybnost ramene a bylo u něj zjištěno onemocnění ledvin. Stěžovatel uvedl, že vlastní výdaje pokrývá půjčkami od rodičů a přítelkyně. Bez zaměstnání je od května 2012 a od září 2012 mu byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši 3 410 Kč. Následně se stěžovatel odstěhoval od rodičů a bydlí nyní v jejich rodinném domku, za který platí nájemné ve výši 5 000 Kč. Stěžovatel také uvedl, že odstupné a částku z vypořádání SJM nikterak nepromrhal a rezervu si vytvořil proto, že nemohl předpokládat, že nenajde práci a že se zhorší jeho zdravotní stav. Stěžovatel naopak poukázal na zlepšené poměry matky a rozporoval výdaje dcery, které podle jeho názoru matka maximalizuje. Nakonec stěžovatel zdůraznil, že dcera vlastní částku 153 762,81 Kč, kterou jí stěžovatel naspořil a s níž může dcera disponovat a čerpat finanční prostředky pro svou potřebu.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 53 Co 469/2012-193, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že náklady dcery vzrostly a že se zlepšily i finanční možnosti matky, nicméně matka pracuje v Praze a každodenní cestování by bylo pro ni náročné, proto jí nelze přičítat k tíži, že si v Praze našla pronájem. K poměrům stěžovatele odvolací soud uvedl, že si měl vytvořit finanční rezervu pro budoucnost, přičemž námitka stěžovatele, že nemohl předpokládat, jak se vyvine jeho osobní situace, je dle soudu nepřesvědčivá. Stěžovatel již dříve měl zkušenost s propuštěním z práce a měl proto se sumami naložit tak, aby si vytvořil finanční rezervu, která by byla určena pro plnění vyživovací povinnosti k nezletilé, jíž si je nepochybně vědom. Namísto toho svoje původně zřízené stavební spoření v létě 2012 zrušil a částku 280 000 Kč, kterou takto údajně získal, použil dle svého tvrzení na vybavení domu, který mu pronajali rodiče. Odvolací soud měl také pochybnosti o tom, že stěžovatel své problémy musí řešit půjčkami od rodičů a přitom jim platit za užívání domu 5 000 Kč měsíčně. Jsou-li totiž rodiče ochotni a schopni stěžovateli vypomáhat značnými finančními půjčkami, jeví se přinejmenším nelogické, že by mu nevypomohli bezplatným poskytnutím domu k užívání. Stěžovatel je sice dle odvolacího soudu stále v pracovní nepochopnosti, ale z toho nevyplývá, že by nemohl alespoň krátkodobě vykonávat pracovní činnost, jež by odpovídala jeho pracovnímu stavu. Závěrem odvolací soud ke stavebnímu spoření ve prospěch nezletilé uvedl, že pro její nezletilost sama s touto částkou nemůže nakládat, k výběru či průběžnému čerpání částky je zapotřebí dohody rodičů. Odvolacímu soudu se jeví jako velmi rozumné řešení, že by se rodiče dohodli tak, aby z úspor, které stěžovatel pro nezletilou vytvořil, bylo možné pro ni čerpat výživné. I při platbě ve výši 7 000 Kč měsíčně by totiž naspořená částka postačovala na dobu téměř dvou let, během které by měl stěžovatel možnost stabilizovat svůj zdravotní stav a najít si odpovídající zaměstnání.

Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá výše uvedené rozsudky obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku odst. 4, k článku 36 Listiny základních práv a svobod, k porušení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky a k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práva svobod. Podle stěžovatele hodnocením tvrzení, námitek stěžovatele, dokazováním obecných soudů došlo ke zjevnému faktickému omylu a logickému excesu. Konkrétně stěžovatel soudu I. stupně vytýká, že bez ohledu na jeho zdravotní stav a jeho pracovní neschopnost dospěl k závěru o dostatku volných pracovních příležitostí. Odvolacímu soudu potom vytýká, že se s chybnými závěry soudu I. stupně ztotožnil a že potom dospěl k závěru, že si měl stěžovatel dostatečnou částku naspořit, aniž by přitom tento závěr jakkoliv podložil důkazy. Dále stěžovatel upřesňuje některé okolnosti tak, jak se měly stát, především ozřejmoval, proč se odstěhoval od svých rodičů, proč stále nemá zaměstnání a proč si finanční prostředky nemohl naspořit. U poslední okolnosti přitom uvedl, že nemohl dopředu očekávat, co se mu přihodí. Stěžovatel zdůrazňuje, že tím vším bylo zasaženo do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť nemá nyní z čeho žít a neboť hrozí, že na něj matka nezletilé uvalí exekuci pro neplacení výživného. Dále stěžovatel nesouhlasil se soudem s tím, že lze výživné platit z naspořeného stavebního spoření, neboť podle stěžovatele matka s čerpáním těchto úspor nesouhlasí. Stěžovatel shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání právního vztahu a v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Dále stěžovatel uvádí některé výňatky ze zákonů a dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu a závěrem navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

Ústavní soud po přezkoumání případu dospěl k závěru, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se návrhem stěžovatele dostatečně zabývaly, zjistily správně skutkový stav a vyvodily z něj závěry, kterým nelze z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nutno podotknout, že pro posouzení Ústavním soudem je rozhodný (skutkový) stav panující v době rozhodnutí obecných soudů, neboť toliko v takto ustáleném kontextu lze posuzovat tvrzený zásah do základního práva.

Z provedeného dokazování obecnými soudy jasně vyplývá, že stěžovatel obdržel v posuzovaném období příjmy nejen z pravidelné mzdy, posléze nemocenských dávek, podpory v nezaměstnanosti, příspěvku na živobytí a příspěvku na bydlení, nýbrž i mimořádně i vysoké částky v řádech stovek tisíc Kč (550 000 Kč vypořádání, 150 000 Kč odstupné). Soudy tak nevybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, pokud situaci stěžovatele posuzovaly v celkovém příjmovém kontextu. Nutno zdůraznit, že se nejedná o situaci, kdy by soudy rozhodovaly o stanovení výživného např. zpětně, tedy pro stěžovatele "překvapivě," nýbrž své vyživovací povinnosti v konkrétní výši si stěžovatel musel být vědom již v době, do níž soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí kladou právě požadavek na vytvoření "finanční rezervy."

Úlohou obecných soudů je posoudit, zdali návrh stěžovatele je oprávněný či nikoliv. K posouzení slouží dokazování, které je mimo jiné ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů formálně obsaženou v § 132 občanského soudního řádu. Podle této zásady soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Výsledek dokazování před obecnými soudy je takový, že oba soudy skutkové verzi stěžovatele neuvěřily a úvahu, která k tomuto závěru vedla, také ústavně konformně ozřejmily. Závěry nejsou v rozporu se zásadami logiky, nejeví znaky svévole, přepjatého formalismu, a proto jim z ústavněprávního hlediska není co vytknout.

Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že pokud by i nadále měl v dlouhodobém horizontu platit nepřiměřeně vysoké výživné, které není stěžovatel objektivně schopen platit, došlo by k zásahu do jeho práva na ochranu před zásahem do soukromého a rodinného života. Není totiž možné, aby obecné soudy uvrhly stěžovatele do hmotné nouze tím, že nastaví pro stěžovatele nepřiměřeně vysoké výživné. Odvolací soud nadto podpořil úvahu stěžovatele, aby po dobu své dočasné pracovní neschopnosti stěžovatele, která se dle předpokladů samotného stěžovatele do budoucna snad zlepší, platil část výživného prostřednictvím finančních prostředků, které stěžovatel naspořil nezletilé na její stavební spoření. Vzhledem k tomu, že pro čerpání těchto prostředků je nezbytná dohoda obou rodičů, vyzval odvolací soud stěžovatele, aby se s matkou nezletilé o takovou dohodu pokusil. Ústavní soud dodává, že pokud s tím matka nezletilé nebude souhlasit, je možno požádat o nahrazení jejího souhlasu soudem. Kromě toho je nutné konstatovat, že pokud se aktuální majetkové poměry v blízké době výrazněji nezlepší a zároveň pokud matka nezletilé nedá souhlas s platbou výživného z naspořeného stavebního spoření, bude dán do budoucna důvod pro změnu vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé.

III. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.