I. ÚS 1059/10
I.ÚS 1059/10 ze dne 14. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010 č. j. 14 Co 38/2010-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 4. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení městského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným usnesením potvrdil Městský soud v Praze odvoláním povinného - stěžovatele napadené usnesení soudního exekutora Mgr. P. Polanského, Exekutorský úřad Liberec, ze dne 5. 1. 2009 č. j. 131 EX 60/08-97, kterým soudní exekutor mimo jiné určil cenu ve výroku specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele, a to ve výsledné částce 305 000 Kč. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu se podává, že uvedená cena předmětných nemovitostí byla stanovena na základě znaleckého posudku ze dne 18. 11. 2008 č. 2991-221-2008. V citovaném odvolání stěžovatel namítal, že stanovená cena nemovitostí je podhodnocená a určena nesprávně, když znalec nevykonal prohlídku nemovitostí, stěžovateli nebyla poskytnuta možnost potřebné součinnosti a znalec se tak neseznámil se všemi skutečnostmi podstatnými pro určení ceny nemovitostí. Námitky stěžovatele shledal městský soud nedůvodnými, když konstatoval, že znalecký posudek byl vypracován řádně a v souladu se zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, v tehdy platném znění, a prováděcími předpisy (vyhláška č. 3/2008 Sb.). Ze znaleckého posudku i z vyjádření znalce vyplývá, že znalec provedl ohledání nemovitosti na místě samém a "seznámil se tak se všemi skutečnostmi, které na základě svých odborných znalostí a odborného posouzení považoval za nezbytné pro vypracování znaleckého posudku." Nedůvodnou městský soud shledal i námitku stěžovatele ohledně nedostatečné součinnosti při jeho vypracování, když konstatoval, že z výše citovaných právních předpisů "(...) nevyplývá povinnost provést ohledání nemovitosti, která je předmětem znaleckého zkoumání, za přítomnosti povinného, když znalec na základě svých odborných znalostí sám posoudí, jaké podklady považuje za nezbytné pro vypracování znaleckého posudku. Samotná nepřítomnost povinného jakožto vlastníka nemovitosti nemůže sama o sobě zvrátit správnost znaleckého posudku a není způsobilou odvolací námitkou." (str. 3 usnesení).

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel shodnou argumentaci, která byla již obsahem zmíněného odvolání. S výše citovanými závěry městského soudu o správnosti rozhodnutí soudního exekutora o stanovení ceny předmětných nemovitostí na základě vyhotoveného znaleckého posudku tak stěžovatel polemizuje i v ústavní stížnosti, pouze však v rovině jednoduchého práva.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před městským soudem a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že městský soud se s námitkami stěžovatele, jež uplatnil v jím podaném odvolání, řádně vypořádal a podrobně zdůvodnil, proč je neshledal důvodnými. Samu okolnost, že těmto námitkám městský soud nepřisvědčil, neboť způsob vypracování znaleckého posudku a určení ceny předmětných nemovitostí shledal řádnými a souladnými s příslušnými právními předpisy (viz výše), nelze v žádném případě považovat za porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.

Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatele, že znaleckým posudkem a rozhodnutím soudního exekutora stanovená cena předmětných nemovitostí je podhodnocená, čímž došlo k porušení jeho vlastnického práva. Jak již ostatně konstatoval městský soud v odůvodnění napadeného usnesení, účelem znaleckého posudku a rozhodnutí exekutora o stanovení ceny nemovitosti není stanovit konkrétní a konečnou cenu, za kterou bude nemovitost prodána. Takto stanovená cena je pouze výchozím bodem pro určení nejnižšího podání pro dražbu, neboť je-li nemovitost prodávána formou dražby, skutečnou - tedy na trhu realizovatelnou cenu - určí až poptávka v průběhu dražby. Nemovitost tak bude prodána v rámci zákonného postupu za nejvyšší cenu, jaké lze na trhu dosáhnout. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudního exekutora, jímž na základě znaleckého posudku stanovil cenu předmětných nemovitostí, a které následně napadeným usnesením aproboval městský soud, nebylo ve svém důsledku způsobilé zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele.

Postup městského soudu proto nelze označit za svévolný, a ani napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatele. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.