I. ÚS 105/05
I.ÚS 105/05 ze dne 22. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J. PhD., zastoupeného JUDr. Ing. Josefem Škodou, advokátem, se sídlem U Okrouhlíku 3, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 6. 2002, č. j. 6 C 13/99-81, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 13 Co 237/2002, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "Okresní soud") ze dne 14. 6. 2002, č. j. 6 C 13/99-81 (dále jen "rozsudek Okresního soudu"), a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "Krajský soud") ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 13 Co 237/2002 (dále jen "rozsudek Krajského soudu"), kterými mu byla stanovena povinnost výživného na jeho manželku P. J.

Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého každý "má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům", a to jednak v jeho právu na projednání věci bez zbytečných průtahů, tak v jeho právu na přítomnost při jednání a vyjádření se ke všem důkazům. Dle stěžovatele se předmětné řízení zahájené v roce 1999 opíralo o tvrzení jeho manželky, že se vyhýbá plnění vyživovací povinnosti tím, že záměrně nepracuje, avšak toto tvrzení bylo nepravdivé, což mohlo být zjištěno kontaktováním jeho ošetřující lékařky. Dále stěžovatel uvádí, že se snažil vykonávat advokátní praxi, přičemž na jeho činnost nebyla mandanty nikdy podána stížnost, avšak když to nebylo ze zdravotních důvodů možné, přerušil ji, jak je jeho povinností. Tvrdí, že průtahy v řízení nebyly přitom způsobeny jím, neboť se v době řízení napadeného ústavní stížností nacházel zejména v psychiatrické léčebně v Kroměříži. K právu na přítomnost u jednání stěžovatel uvádí, že v den 14. 6. 2002 kdy bylo konáno jednání před Okresním soudem se nacházel v Kroměříži a Krajský soud jej měl vyzvat k doložení tohoto jeho tvrzení, nebo si je sám ověřit.

Stěžovatel také upozorňuje na to, že oba soudy se zabývaly pouze zjišťováním aktuálních příjmů ze sociálního zabezpečení a neprováděly důkazy ke zjištění skutečné úrovně manželů, kdy namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny ("Všichni účastníci jsou si v řízení rovni."). Rovněž dle stěžovatele nebylo prováděno dokazování k § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině (dále jen "zákon o rodině"), dle kterého výživné "nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy", kdy nelze zaměňovat opuštění společné domácnosti s jednostranným úkonem žalobkyně spočívajícím v zamezení přístupu do společného bytu způsobem který byl posouzen jako trestný čin. Tím byl dle stěžovatele ve svém důsledku porušen i čl. 8 "Evropské úmluvy o lidských právech" zaručující respektování rodinného života.

Za nejzávažnější stěžovatel považuje porušení čl. 37 odst. 2 Listiny ("Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení."), kdy oba soudy nesprávně zhodnotily procesní omezení, jež navrhovateli způsobilo onemocnění depresivní poruchou a nezabývaly se posouzením jeho procesní způsobilosti ve smyslu § 29 odst. 3 a § 30 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. Občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Stěžovatel nesouhlasí s použitím znaleckého posudku z trestního řízení, když má za to, že postavení účastníka občanskoprávního řízení a obviněného je, zejména s ohledem na aktivitu jež se musí vyvíjet v důkazním řízení, zcela odlišné. Stěžovatel uvádí, že jeho závislost na alkoholu je důsledkem, nikoliv příčinou nemoci, kdy prodělal depresivní poruchu. Depresivní porucha nespočívá ve snížení intelektu, ale v omezení vůle a zejména schopnosti rozhodování a jednání. Stěžovatel se domnívá, že mu měl být ustanoven advokát, případně měl být alespoň poučen o možnosti právní pomoci a způsobech jejího získání. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil kopii publikace "Co je to deprese a jak se léčí".

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud. Ve svém vyjádření pouze odkázal na údaje obsažené ve spisovém materiálu a odůvodnění rozsudku.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že skutečnost, že účastník řízení pobývá opakovaně v psychiatrické léčebně není sama o sobě důvodem k ustanovení opatrovníka pro řízení. Záleží na posouzení dalších okolností případu. Dále Krajský soud odkázal na obsah příslušného spisu a odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť si není vědom porušení ústavních práv stěžovatele.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu sp. zn. 6 C 13/99 (dále jen "spis Okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, stavíce Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 132 OSŘ. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o určité skutečnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a být logickým důsledkem provedeného dokazování. Obecné soudy také v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují i důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

§ 96 zákona o rodině zní: "(1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.(2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy." Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování měly k dispozici řadu důkazů relevantních pro určení výživného, vypovídajících o předchozích i současných majetkových a osobních poměrech stěžovatele a jeho manželky, i o možnosti stěžovatele získávat finanční prostředky prací, včetně např. výše invalidního důchodu stěžovatele a výše sociálních dávek poskytovaných jeho manželce a dvěma nezletilým dětem které s ní žijí.

Co se týče stěžovatelovi námitky o nepravdivosti tvrzení jeho manželky, že se záměrně vyhýbá práci, postrádá tato jeho argumentace jakýkoliv smysl za situace, kdy Krajský soud přiznal manželce stěžovatele výživné až od okamžiku, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod a navíc uvedl, že stěžovatel není schopen získávat finanční prostředky vlastní prací (viz str. 2 listu 2 rozsudku Krajského soudu).

Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem stěžovatele, že znalecký posudek použitý v trestním řízení nelze posléze použít i v řízení občanskoprávním. Dle § 125 OSŘ za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.

Pokud stěžovatel naznačuje, že přiznání výživného jeho manželce je v rozporu s dobrými mravy, pak Ústavní soud shledává, že Krajský soud se touto jeho námitkou zabýval. Je pravdou, že stěžovatelova manželka mu neoprávněně zabránila v užívání bytu a spáchala vůči němu trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), za což byla pravomocně odsouzena s tím, že od její potrestání bylo dle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upuštěno (viz str. 64 a následující spisu Okresního soudu). Tuto trestnou činnost stěžovatelovy manželky nicméně nelze nevidět ve světle předchozího trestného činu samotného stěžovatele, který ji zranil ,za což byl shledán vinným ublížením na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (viz str. 59 a následující spisu Okresního soudu) a nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel je silným alkoholikem a této závislosti se nezbavil ani opakovaným léčením v psychiatrické léčebně. Rovněž tak rozpor s dobrými mravy Ústavní soud neshledal. Co se týče stěžovatelem naznačovaných průtahů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud upozorňuje, že je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které navrhovaný petit pokrývá. Z těchto důvodů se Ústavní soud namítanými údajnými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

K stěžovatelově námitce, že Okresní soud jednal bez jeho přítomnosti, je třeba uvést, že dle § 101 odst. 3 OSŘ nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Pokud byly splněny podmínky stanovené tímto ustanovením, což stěžovatel v podstatě ani nepopírá, když pouze uvádí, že se v den jednání "nacházel v Kroměříži", pak Ústavní soud nemá, co by postupu Okresního soudu vytknul. Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel se osobně účastnil jednání před Krajským soudem.

Co se týče námitek stěžovatele ohledně nereflektování jeho psychického stavu, ty mají základ v jeho polemice se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, ze kterého vyplývá, že netrpí duševní nemocí, pouze alkoholismem se sklonem k "depresivním rozladám", jak uvádí znalecký posudek. Jak již však Ústavní soud uvedl, není důvodu, proč by obecné soudy nemohly z tohoto posudku vycházet. Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel je osobou s právním vzděláním a advokátní praxí., Ústavní soud v jejich postupu neshledává žádné pochybení, takže lze u něho předpokládat alespoň základní právnickou erudici. .

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.