I. ÚS 1048/10
I.ÚS 1048/10 ze dne 27. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Praha 7, Strojnická 11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2009, čj. 12 C 434/2008 - 36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, čj. 21 Co 478/2009 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s odůvodněním, že obecnými soudy došlo k nesprávném právnímu posouzení věci. Poukázal na ustanovení § 706 odst. 2 ObčZ s tím, že jeho podmínky splnil. Měl v úmyslu žít se svou babičkou ve společné domácnosti po předem časově neomezenou dobu. Žil s ní po dobu 20ti let ve spotřebním společenství. A poté, co se oženil, došlo pouze k tomu, že se okruh členů společné domácnosti rozšířil o jeho manželku. Došlo tedy k transformaci společné domácnosti na domácnost manželů H. (stěžovatel + jeho manželka) a jeho babičky. Pokud se jeho manželka na čas odstěhovala, nemělo to za následek zánik této společné domácnosti. Ani stěžovatel, či jeho manželka nebo babička neměli úmysl tuto společnou domácnost zrušit. Odvolací soud zaměnil pojmy společná domácnost a společné bydlení a usoudil, že pokud dojde k dočasnému odstěhování jednoho člena z tohoto společenství, má to za následek zánik společné domácnosti. Toto je chybné posouzení věci.

Napadenými rozsudky obecných soudů tak bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu došlo tím, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obecné soudy se místo zákonem řídily úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování, takže došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2009, čj. 12 C 434/2008 - 36, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že vstupuje do nájemního vztahu se žalovanou Městskou částí Praha 3 a že je nájemcem ve výroku označeného bytu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná vlastní dům, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemkyní byla babička stěžovatele R. H., která dne 17. 8. 2007 zemřela. Stěžovatel u ní bydlel od roku 1987. Dne 26. 4. 2002 uzavřel manželství s V. M., která měla, na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 2. 2002 uzavřené s rodiči stěžovatele a jeho strýcem jako pronajímateli, v nájmu byt v jejich domě v Praze 8. Tato smlouva byla ukončena dohodou ke dni 30. 6. 2007. Manželka stěžovatele se nejprve pokoušela bydlet se stěžovatelem a jeho babičkou v označeném bytě, ale pro konflikty s babičkou odešla bydlet k rodičům stěžovatele. Stěžovateli a jeho manželce se v roce 2003 narodila dcera E. Stěžovatel se podílel na potřebách své rodiny, pomáhal s péčí o dceru, přispíval manželce na domácnost, trávili společně volný čas. Poté, co babička stěžovatele onemocněla, nastěhovala se manželka stěžovatele s dcerou do označeného bytu. V rámci širší rodiny bylo dohodnuto, že pokud by soužití nebylo možné, odstěhuje se babička k rodičům stěžovatele.

Pokud jde o právní závěr, soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 706 odst. 2 ObčZ, podle něhož k tomu, aby právo nájmu k předmětnému bytu přešlo na stěžovatele, musí být splněny dvě podmínky - vedení společné domácnosti po dobu nejméně tří let a neexistence vlastního bytu. Podle soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka vedení společné domácnosti mezi stěžovatelem a jeho babičkou. Stěžovatel neměl v úmyslu vést s babičkou společnou domácnost trvale, neboť vždy počítal s tím, že bude žít se svojí manželkou a dětmi. Stěžovatel tedy vedl a vede společnou domácnost se svojí manželkou, společně hospodaří, starají se o dceru a narodilo se jim další dítě. Soud poukázal na právní názor, sdílený soudní praxí, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, žijí v trvalém spotřebním společenství. Založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možno, z hlediska § 115 ObčZ, právně uznat. Uzavřel, že § 706 ObčZ svou povahou vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu a ze zákona zakládá jiný, náhradní způsob vzniku nájemního vztahu, který je odůvodněn respektováním příbuzenského vztahu. Výklad tohoto ustanovení musí být restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházet k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že se stěžovatel pohyboval ve dvou domácnostech, ale nemohl být účasten soužití v obou z nich. Uzavřel manželství v roce 2002, mezi manžely vznikl rodinně právní vztah, jehož obsahem je kromě jiného povinnost manželů žít spolu a vzájemná vyživovací povinnost. Bylo prokázáno, že toto manželství bylo funkční a postupně se z něho narodily dvě děti. Stěžovatel tedy byl, po uzavření manželství a v rozhodné době, členem domácnosti s manželkou a dcerou, i když po určitý čas bydleli odděleně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, po rozsáhlém dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména soud prvního stupně se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal, jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace odůvodnění jeho rozsudku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obou soudů. Pokud tedy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.