I. ÚS 104/09
I.ÚS 104/09 ze dne 14. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti MVDr. D. N., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Ivanem Rottem, se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, zavázal žalovanou Českou republiku, "zastoupenou" Ministerstvem financí ČR (dále také "žalovaná"), k povinnosti zaplatit žalobci MVDr. D. N. (dále jen "stěžovatel") částku 3.858.177,76 Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 16. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Okresní soud uvedl, že Okresní úřad v Teplicích zřídil ke dni 1. 1. 1992 jako svou příspěvkovou organizaci Lékárenskou službu Teplice, jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese Teplice léky a lékárenským materiálem. Pro nezaplacení cen dodaných léků a zdravotnického materiálu byla Lékárenská služba Teplice odsouzena platebním rozkazem č. j. 8 C 351/97-20 k zaplacení částky 3.595.774,76 Kč a nákladů řízení ve výši 262.403,- Kč společnosti Pharmos CS, a. s., která tyto dvě pohledávky postoupila smlouvou ze dne 28. 6. 2000 stěžovateli. Společnost Pharmos CS, a. s., postoupení pohledávek oznámila Lékárenské službě Teplice dopisem ze dne 31. 7. 2000. Lékárenská služba Teplice. uvedené částky nezaplatila ani původnímu ani současnému věřiteli (stěžovateli), protože je dlouhodobě v platební neschopnosti. Pro tento závěr svědčí i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997 č. j. 10 K 24/96-47, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Lékárenské služby Teplice pro nedostatek majetku.

Okresní soud posoudil zjištěný skutkový stav podle zákona č. 218/2000 Sb., podle jehož § 74 stát ručí za závazky příspěvkových organizací, které jim vznikly v souvislosti s hlavní činností. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Podle názoru soudu prvního stupně je při absenci výslovných přechodných ustanovení nutno aplikovat § 74 zák. č. 218/2000 Sb. i na právní vztahy vzniklé před účinností uvedeného zákona. Lékárenské službě Teplice jako státní příspěvkové organizaci vznikl dluh uplatňovaný stěžovatelem v souvislosti s její hlavní činností popsané ve zřizovací listině. Proto ze zákona vznikl ručitelský závazek České republice za splnění dluhu jmenované příspěvkové organizace. Podle. § 306 odst. 1 obch. z. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku vůči ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. V projednávané věci nebylo vyzvání ze strany žalobce vůči dlužníkovi nutné, protože z provedených důkazů bylo zřejmé, že Lékárenská služba Teplice byla a je v platební neschopnosti. Žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 14. 12. 2001, kdy jí byla doručena žaloba. Protože v následujících dnech dlužnou částku nezaplatila, uložil jí soud prvního stupně svým rozsudkem tuto povinnost jako ručitelce ze zákona. Závazek z ručení do současné doby žádným způsobem nepřešel ze státu na jinou osobu, tedy ani na Ústecký kraj, jak tvrdila žalovaná; podle § 1 z. č. 290/2002 Sb. se kraje sice staly vlastníky věcí příspěvkových organizací státu, ale nepřešel na ně závazek z ručení státu podle § 74 z. č. 218/2000 Sb. ani jiné závazky, za které dál odpovídá daná příspěvková organizace (§ 2 odst. 2 z. č. 290/2002 Sb.).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 6. 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, změnil tak, že žalobu zamítl.

Odvolací soud dospěl k závěru, že se v době vzniku peněžitých závazků příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, o jejichž úhradu se v dané věci jedná, byla rozpočtová pravidla České republiky upravena zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 32 odst. 4 citovaného zákona Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními právními předpisy stanoveno, nebo tehdy, jestliže se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí. Podle názoru krajského soudu v rozhodné době žádný zvláštní předpis nezakládal zákonné ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností a Česká republika sama nepřevzala záruku, že splní věřiteli závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, nesplní-li je tato příspěvková organizace. Protože je pravá zpětná retroaktivita nepřípustná, nelze ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Ručení žalované za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice ze zákona č. 576/1990 Sb. nevzniklo a žalovaná sama se nezavázala k uspokojení finančních závazků uvedené příspěvkové organizace vůči věřiteli. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není v postavení ručitele a nelze od ní požadovat plnění namísto dlužníka.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, dovolání stěžovatele zamítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud za podstatu sporu označil otázku, zda stát převzal ručení za závazky příspěvkových organizací, které jím byly zřízeny podle zákona č. 576/1990 Sb., na základě § 74 zákona č. 218/2000 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2001. Nejvyšší soud uvedl, že východisko pro řešení této otázky je nutno hledat, jak ostatně učinil i odvolací soud, především v principech retroaktivity. Odvolací soud správně dovodil nepřípustnost tzv. pravé retroaktivity, kdy by se podle nového právního předpisu posuzoval vznik právního stavu a nároky z něho, ačkoli tento nový právní předpis ještě neexistoval a účastníci vztahu se jím nemohli řídit. Obvyklým řešením časového trvání právních vztahů je oproti tomu tzv. nepravá retroaktivita, při níž intertemporální ustanovení nového právního předpisu vycházejí ze zásady, že právní vztahy vzniklé před účinností nového zákona se ode dne jeho účinnosti spravují pravidly nového předpisu, ale otázky, které tomuto dni předcházely, se řídí předpisem původním. Tato obecná zásada však v konkrétním případě bývá vždy rozvedena a podrobněji vyjádřena ve zmíněných přechodných ustanoveních a nemusí být realizována, pokud jsou k tomu zvláštní důvody (viz např. § 763 obch. z.).

Nejvyšší soud prohlásil, že v souzené věci se hospodaření státních příspěvkových organizací řídilo podle § 761 obch. z. až do účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, hospodářským zákoníkem a prováděcí vyhláškou k němu (vyhláška č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem). Vztah těchto organizací ke státnímu rozpočtu a financování jejich činnosti rozpočtovými prostředky bylo regulováno zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) a prováděcí vyhláškou k němu (vyhláška č. 205/1991 Sb. o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací). Z úpravy v § 64 a násl. hosp. z. vyplývalo, že k jednotlivým věcem, pohledávkám a majetkovým právům státu měly státní organizace právo hospodaření. Stát, který byl vlastníkem hmotného národního majetku, zde nevykonával svá vlastnická oprávnění přímo, ale prostřednictvím právnických osob jím zřízených, kterým bylo toto právo svěřeno. Státní organizace zde vystupovaly svým jménem a závazky, které jejich činností při realizaci vlastnického práva státu vznikaly, nebyly závazky státu, nýbrž té státní organizace, která na základě práva hospodaření vlastnické právo státu realizovala. Pokud by měl být z takového závazku zavázán stát, musel by to stanovit zvláštní právní předpis. Takovým zvláštním právním předpisem byl právě zákon č. 576/1990 Sb., který ve své části deváté upravoval rozpočtové a příspěvkové organizace, jejich zřizování, změny a rušení a též jejich finanční hospodaření. V rámci této úpravy stanovil § 32 odst. 4, že Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, jestliže se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí. V řízení před soudem prvního ani druhého stupně však nebylo zjištěno, že by byly naplněny požadavky § 32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb. V době účinnosti tohoto zákona nepochybně stát za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice neručil.

Nejvyšší soud pokračoval a uvedl, že po přijetí zákonů znamenajících reformu realizace vlastnických práv státu tvoří soustavu příslušných právních předpisů zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jako obecná úprava, která se příspěvkových organizací dotýká pouze v části páté (ustanovení přechodná, zrušovací a závěrečná); ustanovení § 54 určuje, že státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§ 8). Zvláštním právním předpisem je v tomto případě zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Tento zákon stanoví v § 74, že za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát. Současně obsahuje i přechodné ustanovení, podle něhož se na prostředky státního rozpočtu poskytnuté před účinností tohoto zákona a na státní záruky poskytnuté před účinností tohoto zákona vztahují dosavadní právní předpisy. Z citované textace obou ustanovení nelze jednoznačně dovodit, zda se § 74 zákona č. 218/2000 Sb. má aplikovat i na dluhy příspěvkových státních organizací vzniklé před účinností zákona č. 218/2000 Sb. Výslovné přechodné ustanovení o této otázce zákon nemá.

Nejvyšší soud proto zkoumal i historické souvislosti, za nichž výše citované právní předpisy platily. Podle jeho názoru je významné, že vydáním zákona č. 219/2000 Sb. dochází k zásadní změně koncepce ve vztahu k nakládání s majetkem státu. Je opuštěn institut práva hospodaření, jsou zrušeny státní rozpočtové organizace a nahrazeny organizačními složkami státu, které nejsou koncipovány jako právnické osoby. Zákon 218/2000 Sb. potom podstatně podrobněji upravuje hospodaření příspěvkových organizací, než činil zákon č. 576/1990 Sb. a stanoví pro ně pravidla navazující již na jinou daňovou soustavu i na vývoj účetních předpisů. Nově přijaté právní předpisy tak znamenají zcela novou kvalitu právní úpravy a nemají kontinuitu s dosavadní úpravou, jež byla ještě do značné míry vázána na dřívější systém plánovitého řízení hospodářství. Právě v této koncepční změně spatřuje Nejvyšší soud důvod odmítnutí retroaktivního působení pravidla o ručení státu za závazky příspěvkových organizací. Jestliže je toto pravidlo uvedeno až v novém zákoně č. 218/2000 Sb., je nepochybné, že celá soustava upravující nakládání s majetkem státu a rozpočtovými prostředky, převzetí uvedeného ručení dovoluje; nedá se to však vztáhnout na období před účinností nové soustavy předpisů, jejichž koncepce je spjata ještě s hospodářským zákoníkem. Přerušení kontinuity je patrné i z ustanovení § 54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., které upravují přechod dosavadních příspěvkových organizací do nové soustavy hospodaření s majetkem státu. I když tedy odvolací soud argumentoval pouze principy retroaktivity, nedopustil se nesprávného výkladu právní úpravy a závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl, jsou správné.

Nejvyšší soud se dále vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele. Prohlásil následující: 1. Přechod příspěvkových organizací zřízených státem na nově vznikající kraje nastal až na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl účinný až k 1. 7. 2002 a řešené problematiky se netýká. K postoupení pohledávky společností Pharmos CS, a. s., na stěžovatele došlo již 28. 6. 2000, tedy dlouho před účinností zákona č. 290/2000 Sb. 2. Stěžovatel uvádí důvody právněpolitického charakteru bez konkrétní argumentace, v čem spatřuje chybný právní názor odvolacího soudu. Pokud by měla být myšlenková východiska k přijetí nové úpravy a její koncepce posuzována se záměrem odhalit úmysly zákonodárce, je k dispozici důvodová zpráva k zákonu č. 218/2000 Sb. Z jejího textu se však závěr stěžovatele nedá odvodit. 3. Pro případné převzetí ručitelského závazku je nerozhodné, kdy byl nárok vůči ručiteli uplatněn. Stěžovatel se mýlí, pokud váže vznik ručitelského závazku až k okamžiku jeho uplatnění. 4. K dalšímu argumentu stěžovatele odkazuje Nejvyšší soud na svoje výše uvedené závěry, že v daném případě šlo o zcela výjimečnou situaci diskontinuity právních koncepcí hospodaření s majetkem státu, v níž není možno uplatňovat obvyklé řešení při posuzování obsahu a zajištění právních vztahů založené na tzv. nepravé zpětné účinnosti. 5. Stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje nesprávný právní názor odvolacího soudu. Argumentuje skutkovými okolnostmi, které však nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že právní názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, a že odvolací soud zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání stěžovatele tedy není důvodné.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, napadl stěžovatel ústavní stížností ze dne 2. 1. 2009, kterou doplnil podáním ze dne 23. 9. 2009. Tvrdil, že rozsudky obou soudů bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 90 Ústavy) ČR..

Stěžovatel v podstatě uvedl že napadené rozsudky porušují jeho základní práva v tom, že odvolací soud bez náležitého a podrobného zdůvodnění zcela popřel právní názor Okresního osudu v Teplicích, který uvedl, že ručitelský závazek státu vznikl ze zákona. Nepřihlédl k argumentaci stěžovatele, jenž se gramatickým i historickým výkladem § 74 zákona č. 218/2000 Sb. snažil přesvědčit odvolací i dovolací soud o tom, co zákonodárce chtěl vyjádřit. Poukázal na to, že dovolací soud se nesprávně věnoval namísto gramatickému a historickému výkladu § 74 zákona č. 2182000 Sb. úvahám o principech retroaktivity a její přípustnosti, místo toho, aby se zabýval vlastním textem citované právní normy a politicko-ekonomickou situací ve společnosti, která ovlivnila obsah zákonných formulací právní normy v době jejího přijetí Parlamentem ČR. Stěžovatel se domnívá, že i dovolací soud učinil velmi strohé závěry, pokud jde o argumentaci, jíž (stěžovatel) použil v dovolání. Sám vyslovil právní názor, že právě text ustanovení § 74 zák. č. 218/2000 Sb. zcela jednoznačně a bezvýjimečně naplňuje princip nutnosti výslovného vyjádření zpětné účinnosti tohoto zákona ohledně ručení státu za závazky příspěvkových organizací, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti, do budoucna.

Stěžovatel dále odkázal na některé judikáty Ústavního soudu týkající se otázek retroaktivity , a to konkrétně na nálezy ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 37/04, ze dne 12. 3. 2002, Pl. ÚS 33/01 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1104/2005.

Stěžovatel v (doplnění) ústavní stížnosti připomněl zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na Lékárenskou službu Teplice (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997, č. j. 10 K 24/96-47), na její nezrušení zřizovatelem a také na řízení probíhající před Krajským soudem v Ústí nad Labem (sp. zn. KSUL 70 INS 3859/2009), které je dle názoru stěžovatele (s ohledem na uvedené usnesení ze dne 31. 12. 1997) zatíženo překážkou věci rozhodnuté. Stěžovatel poukazuje na současnou velmi komplikovanou a kontroverzní situaci z hlediska věřitelů Lékárenské služby Teplice.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ústavní stížnosti vyhoví a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 Cdo 5116/2007-157, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 17 Co 281/2005-128, zruší.
III. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

V případě stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

Nic takového však zjištěno nebylo.

Oba obecné soudy se s podstatou věci v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí dostatečně vypořádaly; v rámci argumentace týkající se především výkladu § 74 zákona č. 218/2000 Sb. a jeho přechodných ustanovení dostatečně jasně a srozumitelně uplatnily výklad jazykový i historický, zabývaly se i politicko-ekonomickým kontextem věci a charakterem právní úpravy do účinnosti citovaného zákona i po jeho účinnosti. Uvedený výklad využil zejména Nejvyšší soud, který vyslovil jasný právní názor na otázku retroaktivity § 74 citovaného zákona. Na této argumentaci nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a doplňovat.

Pokud jde o stěžovatelem uváděné judikáty Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 37/04, Pl. ÚS 33/01) a o rozsudek Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Odo 1104/2005), Ústavní soud usuzuje, že pro souzenou věc nejsou případné a odkaz na ně a na ostatní zmíněné judikáty Ústavního soudu [tj. sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (nález Ústavního soudu ČSFR) a IV. ÚS 215/94], lze považovat za spektakulární; to platí především v kontextu § 32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., ze kterého vyplývá, že "Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže.". Pokud k takové situaci v souzené věci nedošlo a stěžovatel se s tím mohl seznámit nejpozději ke dni 28. 6. 2000 (tj. ke dni postoupení pohledávky), nebyl dán z jeho strany logický důvod k převzetí pohledávky vůči závazku, za který Česká republika neodpovídá. To platí navíc za situace, kdy nemohl předpokládat takovou interpretaci § 74 a § 77 zákona č. 218/2000 Sb. (který byl schválen dne 27. 6. 2000, uveřejněn ve Sbírce zákonů dne 21. 7. 2000 a vstoupil v účinnost dnem 1. 1. 2001), jež by v souzené věci stěžovateli zpětně přinesla řešení příznivější, tj. vyslovení odpovědnosti státu za závazky Lékárenské služby Teplice.

Ústavní soud současně připomíná vlastní stávající judikaturu týkající se ústavně konformní interpretace intertemporality (např. v poslední době v souvislosti s novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.); za situace, kdy není intertemporalita řešena v příslušném právním předpisu, posuzuje předmětnou otázku podle platné a účinné právní úpravy v době vzniku a působení předmětného vztahu (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1562/09, IV. ÚS 314/09, I. ÚS 969/09, I. ÚS 1851/09).

Ústavní soud konečně - v případě stěžovatelem připomínaného zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na Lékárenskou službu Teplice (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997, č. j. 10 K 24/96-47) a řízení probíhajícího před Krajským soudem v Ústí nad Labem (sp. zn. KSUL 70 INS 3859/2009) - poukazuje na petit ústavní stížnosti a na v něm uvedená rozhodnutí obecných soudů, jež jsou předmětem řízení před Ústavním soudem. Posouzení stěžovatelem připomínaného řízení a rozhodnutí v něm učiněných nemůže být tedy předmětem dnešního řízení o stávající stěžovatelově ústavní stížnosti, jež se týká věci jiné; tvrzení uvedené stěžovatelem tedy není relevantní.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole, a právní závěry z nich vyvozené nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a jejich argumenty (uvedené v odůvodněních napadených rozsudků) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.