I. ÚS 1033/17
I.ÚS 1033/17 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Petry Fleischmanové, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 304/2017-196 ze dne 31. 1. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 274/2016-157 ze dne 23. 8. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 164/2014-85 ze dne 2. 2. 2016 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu č. j. 4 C 164/2014-111 ze dne 2. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 vyhověl žalobě obchodní společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., jíž se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 65.847,- Kč s příslušenstvím. Žalovanou částku tvořil dluh stěžovatelky na vodném a stočném za dodávání vody z veřejného vodovodu do odběrného místa stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu jen co do části úroku z prodlení a v tomto rozsahu žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka má za to, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, a to obzvláště za situace, kdy žalobkyně skutečnou spotřebu v odběrném místě nikterak neprokázala. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jím bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto proto, že v něm schází vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Bez ohledu na to, zda stěžovatelka skutečně alespoň uspokojivým způsobem vymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání či nikoli, Ústavní soud konstatuje, že je ani předestřít relevantním způsobem nemohla. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno nikoli na konkrétní právní otázce, nýbrž na skutkovém zjištění o tom, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Určující pro výsledek sporu byla skutečnost, že stěžovatelka nevyužila možnosti požádat o přezkoušení vodoměru, ačkoli byla o této možnosti poučena. Touto svou pasivitou pak pozbyla možnost případně prokázat svá tvrzení o vadě vodoměru, takže nemohlo být postupováno podle pravidel týkajících se stanovení odběru za předmětné období při prokázané vadě vodoměru. Ani procesní námitky údajně svévolného zamítnutí důkazních návrhů objektivně nemohly založit přípustnost dovolání. Z toho plyne, že Nejvyšším soudem deklarovaný deficit dovolání by Ústavní soud nemohl klást stěžovatelce k tíži, i kdyby se sám s jeho závěrem ztotožnil na základě seznámení se s obsahem dovolání.

Ústavní soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu za ústavně nekonformní nepokládá. Jasně z nich plyne konkrétní důvod zamítnutí návrhu, zmíněný výše. Rovněž soudy srozumitelným a racionálním způsobem vysvětlily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky. Jejich důvody lze stručně vystihnout tak, že navrhované důkazní prostředky by vůbec nebyly způsobilé prokázat případnou vadu vodoměru ani skutečnou spotřebu vody za dané období, z níž by alespoň bylo možné na takovou vadu usuzovat. Takové vývody soudů nelze pokládat za nelegitimní či neospravedlnitelné, jak se domnívá stěžovatelka.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.