I. ÚS 1033/12
I.ÚS 1033/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem 1. máje 535/50 Liberec III - Jeřáb, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 3. 2011 č. j. 52 P 13/2009-356 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2011 č. j. 56 Co 474/2011-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí. Uvádí zejména následující.

Stěžovatel se domáhá svého práva na ochranu rodičovství a rodinného života zakotveného v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na respektování rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se domáhá ochrany svého práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na soudní a jinou ochranu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shora citovanými rozhodnutími bylo do těchto základních práv stěžovatele zasaženo. Těmito rozhodnutími byla nezl. K. B. svěřena do společné pěstounské péče J. a P. J. Sám stěžovatel s matkou své nezletilé dcery v době těhotenství a následného porodu nebyl v žádném kontaktu a až následně se - podle svého tvrzení -dozvěděl, že je "nejspíše" otcem. Stěžovatel okamžitě po této zprávě podal žalobu na určení svého otcovství, které bylo vyhověno a stěžovatel byl určen jako biologický otec nezl. K. B.

Stěžovatel spatřuje porušení ust. § 32 odst. 1 zákona o rodině v tom, že mu nebylo umožněno vykonávat jeho výchovné právo k nezletilé a dostat nezletilou dceru do své péče. Podle stěžovatele bylo porušeno i ustanovení § 45a) zákona o rodině, podle něhož "pěstouni poskytují dítěti záruku řádné výchovy, což v tomto případě není splněno". Ze zprávy OSPOD vyplývá, že se pan J. léčil z alkoholismu a jeho domácnost byla zanedbána. Dále je prý nepochybné, že pěstouni nejsou schopni poskytnout nezletilé řádný příklad, jelikož ani jeden z nich nemá stálé zaměstnání, takže mají záporný vztah k práci. Za tohoto stavu tak vůbec nejsou dány podmínky ustanovení § 45a zákona o rodině pro svěření dítěte do pěstounské péče. Stěžovatel je totiž řádný občan, spolu se svou manželkou pečuje o své další dvě biologické děti, řádně dochází do zaměstnání a zabezpečuje rodinu jak po stránce materiální, tak i po stránce citové.

Stěžovatel v neposlední řadě odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 257/05 ze dne 26. ledna 2006, podle něhož Ústavní soud akcentuje nejen to, že stát do rodinné péče nezasahuje, ale naopak ji podporuje; mimo to snaha stěžovatele jako biologického otce o kontakt s dítětem nemůže být použita proti němu (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 238/05 ze dne 17. ledna 2006).

Pro dokreslení celé situace stěžovatel upozorňuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu prý došlo tím, že se soudy nedostatečně vyrovnaly s důkazem, který předložil, tzn. znalecký posudek Dr. V. F. z 8. června roku 2010 o psychologickém vyšetření stěžovatele a nezletilé dcery K. B.; v něm je podle stěžovatele obsažen i závěr, že nezletilá je se svými pěstouny negativně vůči stěžovateli ovlivňována.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, evidovaný pod sp. zn. 52 P 13/2009. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 č. j. 52 P 13/2009-356 tak, že nezl. K. B. svěřil do společné pěstounské péče manželů J. a P. J., uložil jim povinnost podávat soudu zprávu o zajištění péče o nezl. K. vždy ke dni 31. 1. a 31. 7. každého roku (parafráze výroku II), návrh otce na svěření nezl. K. B. do jeho péče zamítl (parafráze výroku III) a rozhodl o nákladech řízení (výrokem IV, V a VI).

V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že návrhem ze dne 26. 1. 2009 žádali manželé J. o svěření nezl. K. B. do pěstounské péče, neboť nezl. K. převzali do své péče již dne 14. 1. 2004, a to na základě rozhodnutí Magistrátu města Liberec. Nezletilá byla svěřena do péče tzv. budoucích osvojitelů. Otec nebyl v rodném listě uveden. U matky bylo rozhodnutím Okresního soudu v Liberci rozhodnuto "o neprojevení opravdového zájmu o dítě". Nezl. K. manželé J. přijali do rodiny s tím, že jí v budoucnu nezrušitelně osvojí. V mezidobí byl Okresnímu soudu v Liberci podán návrh na určení otcovství stěžovatele k nezletilé. Vzhledem k tomu, že již nadále nemohou J. usilovat o osvojení, rozhodli se o svěření nezl. K. do společné pěstounské péče. Manželé J. ve svém návrhu ještě uvedli, že nikterak nezpochybňují biologické otcovství pana V. M. a jsou ochotni i nadále udržovat s ním kontakt a umožnit mu návštěvy K.; unáhleným předáním K. do jeho péče by byl podle jejich názoru poškozen citový vývoj dítěte. K. je v jejich rodině zvyklá a na základě citových vztahů zde má vytvořeny všechny vazby.

Okresní soud dále konstatuje, že dne 23. 2. 2007 podal stěžovatel návrh na určení otcovství k nezl. K. B., s návrhem na úpravu výchovy a výživy, jemuž bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 1. 2009. Pokud se týká prvotních kontaktů stěžovatele s nezletilou a vztahů, jež byly mezi nimi navázány, soud zjistil, že prvotní setkání mezi otcem (stěžovatelem) a K. proběhlo dne 18. 12. 2008. ve Valašském Meziříčí. Další setkání proběhlo 2. 1. 2009, kdy M. cestovali na Ukrajinu a přenocovali ve Valašském Meziříčí v hotelu, kdy s nimi přenocovala i nezl. K. s dcerou J. M. Rovněž toto setkání bylo příjemné. Dne 4. 2. 2009 se pracovníci OSPOD pokusili sepsat mimosoudní dohodu, která by upravovala styk otce s nezl. K.; tato dohoda však podepsána nebyla, neboť mezi otcem (stěžovatelem) a J. začal převažovat vzájemný pocit nedůvěry. S nezl. K. pracuje Mgr. O., dětská psycholožka v nemocnici ve Valašském Meziříčí, která potvrzuje psychické potíže nezl. K. v souvislosti s vyžadováním kontaktů se stěžovatelem. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 25. 5. 2009 č. j. 52 P 13/2009-81 bylo vydáno předběžné opatření, podle kterého je otec (stěžovatel) oprávněn stýkat se s nezl. K. vždy v každém lichém kalendářním týdnu v době od pátku šestnácti hodin do neděle šestnácti hodin. Dne 3. 6. 2009 (podle parafrázovaného odůvodnění) provedla pracovnice OSPOD s nezl. K. pohovor, ze kterého bylo zjištěno, že K. se do Liberce, kde stěžovatel žije, nechce, nemá zatím k otci plnou důvěru, "neustále je do něčeho nucena". Dne 8. 6. 2009 bylo vydáno další předběžné opatření č. j. 52 P 13/2009-89 ohledně styku otce s K. v průběhu letních prázdnin 2009. V červnu 2009 se opět zhoršovala komunikace mezi manžely J. a stěžovatelem (otcem nezletilé); otec komunikaci s manžely J. zcela odmítá. K. při předávání pláče, je úzkostná a začínají se u ní projevovat psychosomatické potíže. Opatrovník však nezaznamenal bránění ve styku ze strany J. K. je sice na kontakt s otcem vždy připravována, ovšem v okamžiku, kdy otec přijede, dostává se K. do úzkosti, objímá svoji "opatrovatelku", drží se jí kolem krku a smlouvá s ní, že k otci nechce; paní J. jí prý trpělivě vysvětluje, že je to nutné, že to zvládne a že jí má ráda. Při prázdninovém styku se K. věnuje převážně manželka stěžovatele.

Prvostupňový soud rovněž odkazuje na posudek jím ustanoveného znalce; jedná se o znalecký posudek z roku 2009, v roce 2011 s ohledem na možný vývoj nechal prvostupňový soud vypracovat posudek další. Podle soudu znalec PhDr. K. N., znalec oboru zdravotnictví se specializací na dětskou klinickou psychologii, ve svém posudku [srov. č.l. 106 - 119] dospěl k závěru, že vztah mezi nezl. K. a jejím vlastním otcem (stěžovatelem) je výrazně asymetrický, otec projevuje o dceru zájem, byť dost formální, méně podložený emocemi. Nebere v úvahu, že K. je téměř 8 let a vytvoření dobré vazby si přitom vyžádá delší čas. Vztah otce vůči nezletilé - podle interpretace závěrů znalce učiněné soudem - vychází především z představy otcovské autority a povinnosti dítěte podřizovat se, přehlíží citový obsah vztahu. Pokud dcera projeví svůj nesouhlas, otec ho jednoznačně hodnotí jako ovlivnění dcery manžely J. ve svůj neprospěch. Na začátku utváření vztahu měla K. určitý nekonkrétní zájem "ve smyslu zvědavosti"; když však získala zkušenosti s prostředím u otce, její vztah k němu se začal formovat spíše negativně. Dívka si svůj vztah k otci spojuje především s jeho rozhodnutím přemístit ji co nejdříve do Liberce, což K. silně vnímaná jako snahu vytrhnout ji z prostředí, kde se cítí dobře a na které je navyklá.

Prvostupňový soud dále ve svém rozhodnutí konstatoval, že byla nařízena mediace mezi J. a stěžovatelem. Po mediaci došlo podle soudu krátce ke zlepšení komunikace mezi účastníky; při předávání K. si vyměnili alespoň základní informace. To mělo pozitivní vliv i K., která již neprojevovala tak výraznou nechuť k cestám do Liberce. K výraznému zhoršení však opět došlo při předávání K. ke čtrnáctidennímu prázdninovému pobytu u otce, kdy otec odmítal vzít K. kufr s jejími osobními věcmi s odůvodněním, že nemá místo v autě a že pro ni má svoje vlastní věci. Kufr otec nakonec vzal, ale poté ho nechal u benzinové pumpy s tím, že ho K. přivezou "nějací lidé". K. kufr dostala až den před návratem k J. Tímto postupem byla K. velmi zraněná. Následně se styky K. s otcem podle okresního soudu realizovaly již méně pravidelně, ať už například pro nemoc K. nebo proto, že si ji otec nevyzvedl.

V návaznosti na naznačený vývoj, jakož i s ohledem na další dobu od zpracování posudku PhDr. N., nechal prvostupňový soud v roce 2011 zpracovat posudek další, a to PhDr. M. S., znalkyní z oboru psychologie, a MUDr. E. Š., znalkyní z oboru psychiatrie (srov. č.l. 273 - 302). Ve svých závěrech znalkyně podle soudu uvedly, že nezl. K. zcela odmítá stěžovatele. Má velmi dobré vztahy k manželům J. a k jejich dceři M. Z manželů J. preferuje paní J., k níž má pevnou citovou vazbu jako ke svojí matce. Citově je pevně vázána též na dceru pěstounů M. "Rodinou J. není nezl. K. naváděna proti M." Manželé J. ji do kontaktu, který stěžovatel vyžaduje, musí nutit. K. se u M. necítí dobře a bojí se eventuální změny výchovného prostředí. Celou situaci je nezl. K. značně neurotizována a odmítá návštěvy u M. Naopak, prostředí u rodiny J. bylo zřejmě velmi citově podnětné a poskytlo jí bezpečné zázemí, protože nezl. K. nyní nevykazuje žádné projevy rané citové deprivace. Ztráta současného výchovného prostřední by podle znalkyň pravděpodobně vedla k depresivním potížím u nezletilé.

Na základě všech výše uvedených skutečností pak okresní soud uzavřel, že nezl. K. je v péči manželů J. od 14. 1. 2004. Do doby, než bylo pravomocně určeno otcovství stěžovatele k nezletilé, se vztahy mezi nezletilou K. a manželi J. vyvíjely jako v běžné rodině. K. se podle soudu v rodině J. etablovala, cítí tam zázemí, jistotou a pro její vývoj důležité citové prostředí. Za daného stavu věcí soud zamítl návrh stěžovatele (otce) na svěření K. do jeho péče, neboť by to znamenalo, že K. bude vytržena ze svého přirozeného prostředí, kde se cítí doma. Je otázkou, zda se samotnému otci podaří překonat záporný vztah k němu a k jeho rodině, zda využije kontaktu s K., jež má dany na základě předběžných opatření soudu.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 56 Co 474/2011-459 prvostupňové rozhodnutí v jeho odvoláním napadené části potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Nad rámec dokazování provedeného prvostupňovým soudem provedl výslech samotné nezletilé (srov. č.l. 452 - 454) Výslechem, tak jak je parafrázován v odůvodnění odvolacího rozhodnutí, odvolací soud zjistil, že nezletilá oslovuje své budoucí pěstouny jako své rodiče a jejich dceru ve věku třinácti let považuje za svou sestrou. Oslovení pokrevního otce se nezletilá vyhýbá. Rodinní příslušníci otce v Liberci mezi sebou hovoří ukrajinsky, na nezletilou se obracejí česky. Nezletilá se cítí dobře v bydlišti svých budoucích pěstounů. Otce vnímá tak, že otec určuje, co se bude dělat, a na názor ostatních se neptá.

Odvolací soud dále uvedl, že rodina J. obývá rodinný domek, který je ve srovnání s bydlištěm otce K. (stěžovatele) zařízen skromněji, je však udržován na přiměřené hygienické úrovni. Nezl. K. má u manželů J. vlastní pokojík. Manželé J. respektují předběžně upravené termíny otcova styku s nezl. K. a jsou vždy připraveni K. předat otci k návštěvě; ten je však neinformuje o svých záměrech a manželé J. proto předem nevědí, zda otec převezme nezletilou k návštěvě či nikoliv.

Odvolací soud ze zprávy Základní školy ve Valašském Meziříčí z 8. 11. 2011 dále zjistil, že nezl. K. je kamarádská, aktivní, snaživá, soustředěná, plní včas a řádně zadané úkoly, na hodiny bývá připravená. Je hodnocena jako výborná žákyně v prospěchu i chování. Třídních schůzek se účastní manželé J. Naopak stěžovatel školu nekontaktoval a o prospěch a chování nezl. K. prostřednictvím školy se nikdy nezajímal. Ze zprávy Mastného průmyslu Krásno, a. s., Valašské Meziříčí, bylo krajským soudem zjištěno, že P. J. je zaměstnancem této společnosti od 21. 5. 2001 a své pracovní úkoly plní svědomitě. Ze zprávy Městského úřadu ve Valašském Meziříčí bylo prokázáno, že stěžovatel nyní ponechává rozhodnutí o styku s ním na K. a na zlepšení vzájemných vztahů nepracuje.

Krajský soud v návaznosti na zjištění prvostupňového soudu uzavřel, že ani s časovým odstupem po vydání prvostupňového rozsudku nenastaly v postojích nezl. K. a v jejím rodinném zázemí takové změny, které mohou vést k závěru, že je v nejlepším zájmu nezletilé její svěření do výchovy otce. Otec na základě nezájmu K. o styk rezignoval z návštěv ve frekvencích, které mu umožňuje předběžná úprava styku; K. nevnímá zájem otce o její osobu jako opravdový. Tu i krajský soud poukázal na znalecké posudky tří znalců (viz výše), které podle něj nejsou v rozporu ani se zprávou PhDr. V. F., jehož se stěžovatel dovolává. Pro nezl. K. je podle krajského soudu důležitá kontinuita dosavadního výchovného prostředí u manželů J. Její ztráta být tvrdě zasáhla do psychického vývoje dítěte a vedla by k depresivním projevům a pocitům viny vůči manželům J. V nejlepším zájmu nezl. K. tedy je, aby byla ponechána v rodinném prostředí budoucích pěstounů, manželů J., na něž je přivyklá od nejútlejšího dětství a rodinu J. vnímá jako vlastní rodinu. Rozhodnutí o svěření nezletilé do pěstounské péče nadto samo o sobě - podle odvolacího soudu - neznamená nutnost omezení kontaktu nezletilé s vlastním rodičem v situaci, když rodič bude o styk s dítětem projevovat opravdový zájem. Rozhodnutím o svěření dítěte do pěstounské péče totiž k omezení rodičovských práv nedochází.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany svých výše uvedených základních práv (svobod). Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z výše uvedené velmi podrobné rekapitulace soudního řízení, zvláště u soudu prvostupňového, plyne, že stěžovatelova stížnostní argumentace upínající se z velké části toliko k jeho biologickému otcovství, se v podstatě míjí se zjištěními učiněnými obecnými soudy. V obecné rovině jsou stěžovatelovy závěry, pokud akcentuje svou osobu jako biologického otce, očekávatelné, nicméně - vzhledem k okolnostem zmiňovaným výše - je zřejmé, že v projednávaném případě je přijmout nelze. Manželé J. jako pěstouni nezletilé K. dokázali právem těžko uchopitelnou věc; dát nezletilé K. takové citové zázemí, aby z ní mohla vyrůst všestranná vyrovnaná osobnost, a to i přes její počáteční citovou deprivaci. Tento aspekt stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereflektuje. Nadto, z vyžádaného spisového materiálu není zřejmé, že by manželé J. měli na K. jakýkoliv negativní vliv, oba manželé pracují, psychologickým vyšetřením u nich nebylo shledáno nic sociálně ani jinak nevhodného, a to ani v tom směru, že by stěžovatele v očích nezletilé K. jakkoliv poškozovali. Naopak, nezl. K. jednoznačně akcentuje touhu zůstat v dosavadním prostředí, kde žije 8 let (od svých 2 let), je tam spokojená a vytvořila si takové citové vazby, že by jejich zpřetrhání bylo v naprostém rozporu se zájmy nezletilé. Pokud zpráva PhDr. F. o psychologickém vyšetření (srovnej číslo listu 221 - 226 a číslo listu 245 dole) dospívá k částečně opačnému závěru, pak v tomto ohledu zůstává - v rámci rozsáhlého důkazního materiálu mapujícího několik let života dítěte v rodině J. - zcela osamoceným. Lze tedy úplně odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí, která stěžovatel svoji argumentací nedokázal zpochybnit ani v rovině práva jednoduchého, ani v rovině práva ústavního.

Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu (viz výše) - se zřetelem na dnes konkrétní souzenou věc - tedy obstát nemůže.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.