I. ÚS 1032/13
I.ÚS 1032/13 ze dne 6. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele města České Velenice se sídlem Revoluční 228, České Velenice, zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem Lazarská 8, Praha 2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Ministerstva financí, spojené s návrhem na zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Ministerstva financí, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Dne 26. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena tzv. komunální ústavní stížnost (dále jen "ústavní stížnost") stěžovatele, podaná ve smyslu § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aktivně legitimovaným subjektem, směřující proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti státu, v daném případě Ministerstva financí, které nereagovalo na podnět stěžovatele a nezahájilo přezkumná řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k povolením vydaným dle ustanovení § 50 odst. 3 téhož zákona v rozsahu schválení stálého umístění jiných technických herních zařízení obdobných výherním hracím přístrojům nebo jejich koncových zařízení na území města České Velenice.

Z ústavní stížnosti plyne, že Zastupitelstvo města České Velenice dne 26. 10. 2011 na svém 7. zasedání schválilo obecně závaznou vyhlášku č. 3/2011, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v oblasti omezení hazardu. Tato obecně závazná vyhláška zakazuje v katastru města České Velenice provozování výherních hracích přístrojů, a to včetně interaktivních videoloterijních terminálů, které jsou povolované na základě § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvem financí s výjimkou objektu č.p. X na st. p. č. Y v k. ú. České Velenice.

Dne 16. 11. 2011 byl zaslán ministerstvu financí podnět k zahájení řízení o zrušení dosud vydaných povolení k provozování videoloterijních terminálů podle § 43 odst. 1 loterijního zákona z důvodu jejich umístění v rozporu s vyhláškou č. 3/2011. Z komunikace s ministerstvem financí vyplynulo, že ministerstvo financí v duchu podnětu postupovat nehodlá, resp. žádá specifikaci jen některých "nejvíce rizikových" adres. Přípisy ministerstva financí stěžovatel obdržel dne 20. 4. 2012 a 18. 6. 2012 (dle údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti).
II.

Podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.

Podle § 72 odst. 3 dále platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ustanovení § 72 odst. 5 téhož zákon konečně stanoví, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Kritickou otázkou, kterou Ústavní soud v souvislosti s předloženou ústavní stížností posuzoval, byla otázka včasnosti ústavní stížnosti. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu stanovuje kogentně a její marné uplynutí nelze prominout ani jinak zhojit.

Ve srovnatelných případech tvrzené protiústavní nečinnosti orgánu veřejné moci judikatura Ústavního soudu ústáleně považuje za rozhodný počátek běhu lhůty ten okamžik (resp. den), kdy orgán veřejné moci individuálně vyjevil svou vůli setrvat v nečinnosti stěžovateli, což se zpravidla stává neformálním přípisem či jiným faktickým postupem směřujícím individuálně vůči stěžovateli (opomenutí). Z ústavní stížnosti plyne, že nejzazším dnem, kdy se stěžovatel o zásahu do základního práva ve smyslu § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu dozvěděl, byl den 18. červen 2012, kdy byl stěžovateli doručen druhý přípis ministerstva financí. Od tohoto dne se odvíjí subjektivní lhůta dvou měsíců (resp. 60 dnů s ohledem na znění zákona účinné do 31. 12. 2012). Po skutkové stránce není žádná další (pozdější) komunikace ze strany ministerstva financí tvrzena a po právní stránce se k eventuálnímu pozdějšímu počátku běhu lhůty ústavní stížnost nijak nevyjadřuje, resp. s touto otázkou včasnosti se nevypořádává vůbec. Pokud proto byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 25. 3. 2013, stalo se tak zjevně po lhůtě stanovené § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.

Tento závěr je zřejmým i v kontextu skutečnosti, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele sp. zn. II. ÚS 3554/12 směřující proti totožnému jinému zásahu veřejné moci, doručená Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2012, byla v mezidobí odmítnuta a nová ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 3245/13, tedy tato, byla podána později za nezměněných skutkových okolností. Stěžovatel tak zjevně nedává Ústavnímu soudu žádnou možnost stanovit odlišně - nově - počátek běhu lhůty. Aniž by se nyní I. senát vyjadřoval k posouzení předchozí ústavní stížnosti II. senátem, lze toliko konstatovat, že v řízení sp. zn. II. ÚS 3554/12 nebyl vytvořen prostor pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti; je přitom zjevné, že tato otázka se i v předchozím řízení nabízela k řešení.

Podmínky § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jsou splněny, neboť ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení čl. II bodu 4. zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, pak se pak za této situace jedná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. In eventum možno poukázat na překážku věci rozsouzené založenou nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. dubna 2013. Tato překážka zakládá (souběžně) nepřípustnost návrhu ve smyslu § 35 s důsledky dle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.