I. ÚS 1032/09
I.ÚS 1032/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. K., zast. Mgr. Robertem Pelikánem, advokátem, sídlem Lazarská 8, Praha 2, proti postupu Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, spojenou s návrhem na zrušení § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., za účasti Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, jako účastníka řízení, a společnosti AMÁDEUS, spol. s.r.o., sídlem U Silnice 949, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud konstatoval, že účastník zápisem poznámky o nařízení exekuce porušil čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, a uložil mu povinnost poznámku vymazat. Současně navrhoval, aby Ústavní soud zrušil § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. K věci uvedl, že užívá nebytové prostory, o nichž mezi ním a vedlejším účastníkem vznikl spor, zda je užívání oprávněné. Ve sporu bylo pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti vyklidit sporné nebytové prostory, stěžovatel podal proti rozhodnutí dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti. Podle pravomocného rozsudku byl nařízený výkon rozhodnutí k vymožení povinnosti nebytové prostory vyklidit, stěžovatel v něm navrhl odklad výkonu rozhodnutí, kterému bylo vyhověno. Omezení dispozičního práva upraveného v § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. poznamenal účastník ke všem listům vlastnictví v České republice, na nichž je stěžovatel veden jako vlastník nebo spoluvlastník nemovitosti. To znamená, že v současné době nesmí prodat žádnou z jím vlastněných nemovitostí, zatížit ji věcným břemenem, zástavním právem ani s ní jinak disponovat. Takový zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek je, podle stěžovatele, přípustný jen tehdy, je-li uskutečněn ve veřejném zájmu a je-li přiměřený sledovanému cíli, což v jeho případě není. Stěžovatel podniká, mimo jiné, v oblasti nákupu a prodeje nemovitostí a hodnota majetku, s nímž nemůže disponovat, se pohybuje v řádu desítek milionů korun, vyznačená poznámka poškozuje jeho dobrou pověst u obchodních partnerů. Charakterizoval konstrukci a účel zákazu dispozic s majetkem povinného po nařízení exekuce, poukazoval na diskriminaci povinných na úkor státu provedenou novelizací, přičemž za vhodnou považuje úpravu obsaženou v obč. soudním řádu. V závěru ještě konstatoval, že lhůta k podání ústavní stížnosti dosud neuplynula, neboť zásah do jeho práv dosud neskončil, přičemž k porušení jeho práv došlo přímo ze zákona, uplatněním ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, které neumožňuje zasáhnout do vlastnického práva pouze v rozsahu nezbytně nutném k zabezpečení práv oprávněného, neboť neponechává žádný prostor pro uvážení soudu, případně soudního exekutora, a je proto v rozporu s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Tak zásadní zásah do majetkové sféry vede u stěžovatele k protiústavnímu zásahu do jeho práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Citované ustanovení neodůvodněně diskriminuje mezi státem a osobami soukromého práva, a je proto v rozporu s čl. 1 Listiny.

V průběhu řízení stěžovatel doplnil svoje původní podání, v němž informoval, že soudní exekutor informoval katastrální úřadu, že zaniklo pověření k provedení exekuce a požádal ho, aby poznámku o nařízení exekuce z listů vlastnictví vymazal, což katastrální úřadu učinil. Stěžovatel však namítá, že povinnost k vyklizení nesplnil, proto se přípis soudního exekutora nezakládá na pravdě, a dovozuje, že by postup exekutora mohl být motivován snahou zamezit meritornímu projednání ústavní stížnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 639/2000 dovozuje nezbytnost deklarace protiústavnosti postupu podle citovaného ustanovení, čímž by došlo k zamezení dalšího zásahu do jeho vlastnického práva.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá: Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 2 odst. 2: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 4 odst. 4: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 26 odst. 1: Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 3.9.2008, č.j. 67 Nc 8011/2008-7, byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti vyklidit nebytové prostory v individualizované nemovitosti v katastrálním území Liberec a pro pohledávku na nákladech právního zastoupení a pro náklady exekuce; provedením exekuce byl pověřen konkrétní soudní exekutor. Exekuční titul byl vydán ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp.zn. 15 C 48/2004, v němž tento soud zamítl žalobu na vyklizení směřující vůči stěžovateli, odvolací soud však změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovateli uložil povinnost vyklidit nebytové prostory a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, samostatně i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku. Z usnesení okresního soudu ze dne 18.11.2008, č.j. 67 Nc 8011/2008-11, Ústavní soud dovodil, že stěžovatel podal návrh na odklad exekuce, přičemž okresní soud jeho návrhu tímto usnesením vyhověl, exekuci odložil až do rozhodnutí o dovolání.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svobodastěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholemjejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv postupem účastníka a uzavírá, že žádné porušení nebylo zjištěno. Především je třeba připomenout, že k namítanému zásahu do práva vlastnického, jakož i navazujících základních práv, nedošlo zápisem poznámky o nařízení exekuce do katastru nemovitostí. Stěžovatel totiž nepřihlíží k funkci poznámky, jako jednoho z druhů zápisu do katastru nemovitostí, a to ve smyslu § 14 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.: poznámka nemá konstitutivní povahu, má pouze signalizační charakter, neboť je určena k vyznačení skutečností nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě a nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva. Zápisem poznámky plnil katastrální úřad pouze svoji zákonnou povinnost, když poznámku zapsal v souladu s § 9 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. Stručně řečeno, zápis poznámky do katastru neznamenal omezení stěžovatele v dispozicích s jeho nemovitostmi, tento následek byl spojen s usnesením soudu o nařízení exekuce a jeho doručení povinnému.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízeníobsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobemvedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Pokud jde o návrh na zrušení § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., tak platí, že osud takového návrhu (podávaného podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb.) je úzce spojen s úspěšností ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnosti posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo možné ani meritorně posuzovat ústavného napadeného ustanovení. Ústavní soud navíc dodává, že i pokud by se takovým návrhem věcně zabýval, musel by řízení o něm zastavit (v souladu § 67 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevněneopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.