I. ÚS 1030/08
I.ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010

N 4/56 SbNU 33
K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 12. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. N. proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2007 č. j. 6 Co 2595/2007-139, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a 1. A. D. a 2. J. D. jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok

I. Výrok pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2007 č. j. 6 Co 2595/2007-139 se zrušuje.

II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejším účastníkům nepřiznává.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému výroku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, v němž stěžovatelka spatřuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka měla plný úspěch ve věci, a přesto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Použití § 150 o. s. ř. odůvodnil tím, že teprve v průběhu řízení došlo k přechodu vlastnictví k nemovitosti na stěžovatelku, kterou nezavazovala dohoda uzavřená s právními předchůdci o strpění přístupu žalobců přes jejich pozemek; tuto skutečnost nemohli žalobci ovlivnit, a proto by bylo přílišnou tvrdostí, aby úspěšné stěžovatelce platili náklady řízení. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud vzal v úvahu pouze tvrdost na straně žalobců, a nezabýval se skutečností, že pozemek o výměře 158 m2 užívali od roku 1999 až do roku 2004 bezplatně, nereagovali na snahy o dohodu a neustále podávali stížnosti, trestní oznámení atd.; stejně tak se nezabýval faktem, že se stěžovatelka musela bránit proti exekuci na základě rozsudku, jenž byl posléze zrušen Nejvyšším soudem. Odvolací soud svůj postup dle § 150 o. s. ř. rovněž nedostatečně zdůvodnil; prvek libovůle lze spatřovat v tom, že vzal v úvahu pouze skutečnosti svědčící ve prospěch žalobců. Takový postup je zcela neočekávaný a navíc porušuje právo na rovnost účastníků řízení a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka navrhla zrušení výroku pod bodem II napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Další okolnosti vzájemných vztahů se žalobci uváděla stěžovatelka v podání (podepsaném rovněž jejími právními předchůdci - rodiči) ze dne 12. 2. 2009.

II.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření označil - s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí - ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

4. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení, sestávající z nákladů právního zastoupení advokátem podle § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., dvou režijních paušálů a daně z přidané hodnoty. Ve věci považují za podstatné to, z jakých důvodů došlo ke vzniku rozporů mezi právními předchůdci stěžovatelky a vedlejšími účastníky; tyto důvody, jež ve vyjádření podrobně rozvádějí, spatřují na straně právních předchůdců stěžovatelky (včetně účelovosti převodu pozemku z právních předchůdců na stěžovatelku).

III.

5. Stěžovatelka ve své replice vyslovila zásadní nesouhlas s vyjádřením Krajského soudu v Českých Budějovicích a i nadále trvala na důvodech ústavní stížnosti.

6. Vyjádření vedlejších účastníků ohledně příčin vzniku vzájemných rozporů označila stěžovatelka za nepravdivé a i nadále setrvala na podané ústavní stížnosti.

IV.

7. Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti:

8. Žalobou podanou dne 2. 6. 2005 u Okresního soudu v Písku (dále jen "soud prvního stupně") se žalobci (vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti; dále jen "vedlejší účastníci") domáhali, aby jim právní předchůdci stěžovatelky umožnili přístup na blíže identifikované pozemky přes pozemek ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky, a to v rozsahu "dohodnutém dohodou o užívání pozemku z 4. 10. 1999, resp. 8. 10. 1999".

9. Dne 5. 12. 2005 uzavřela stěžovatelka s právními předchůdci darovací smlouvu k části pozemku; právní účinky vkladu nastaly ke dni 7. 12. 2005.

10. Žaloba byla vedlejším účastníkům spolu s předvoláním k jednání zaslána přípisem ze dne 17. 1. 2006.

11. U prvního jednání, konaného dne 9. 3. 2006, právní předchůdce stěžovatelky mj. namítl, že již není vlastníkem pozemku, přes který se vedlejší účastníci domáhají vstupu na své pozemky, což doložil výpisem z katastru nemovitostí. V reakci na to vedlejší účastníci navrhli, aby na místo dosavadních žalovaných do řízení vstoupila stěžovatelka. Soud prvního stupně tuto změnu podle § 107a o. s. ř. usnesením připustil (viz písemné vyhotovení usnesení ze dne 4. 5. 2006 č. j. 7 C 139/2005-32).

12. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2006 č. j. 7 C 139/2005-46 soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že dohoda o užívání části pozemku zavazuje pouze účastníky dohody, a tedy nikoliv též stěžovatelku, která účastnicí smlouvy nebyla. Stěžovatelku by dohoda zavazovala, jenom pokud by měla podobu dohody o zřízení věcného břemene; nic takového však tvrzeno ani dokazováno nebylo, a naopak z výpisu v katastru nemovitostí vyplývá, že na pozemku žádná věcná břemena ve prospěch vedlejších účastníků neváznou. Výrok o nákladech soud prvního stupně opřel o § 142 odst. 1 o. s. ř.; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, avšak žádné náklady jí nevznikly.

13. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 č. j. 6 Co 2742/2006-89 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost umožnit vedlejším účastníkům přístup na jejich pozemky a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že smlouva má podstatné náležitosti nájemní smlouvy na dobu určitou s tím, že v ní pouze chybí ujednání o úplatě za užívání pozemku. Protože jde o nájemní smlouvu, je jí stěžovatelka vázána podle § 680 odst. 2 obč. zák.

14. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 23. 8. 2007 č. j. 28 Cdo 2919/2007-122 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na to, že dohoda o užívání části pozemku obsahovala bezúplatné zřízení práva užívat část pozemku, není správné posouzení odvolacího soudu, neboť pojmovým znakem nájemní smlouvy je úplatné přenechání věci; proto se nemůže uplatnit ani ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., které je prolomením zásady, že právy a povinnostmi ze závazkového vztahu jsou vázány pouze smluvní strany. Nejvyšší soud rovněž odvolacímu soudu uložil, aby znovu rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

15. Odvolací soud - vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu - rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 č. j. 6 Co 2595/2007-139 ve výroku pod bodem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2006 č. j. 7 C 139/2005-46 a ve výroku pod bodem II vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok o nákladech odůvodnil tím, že k "přechodu" (správně převodu - pozn. ÚS) vlastnictví na stěžovatelku došlo teprve v průběhu řízení, přičemž tuto skutečnost nemohli vedlejší účastníci ovlivnit. Bylo by proto přílišnou tvrdostí, aby úspěšné stěžovatelce měli platit i náklady řízení.
V.

16. Ústavní stížnost je důvodná.

17. K problematice ústavních souvislostí aplikace § 150 o. s. ř. se vztahuje bohatá judikatura Ústavního soudu. Kupř. v nálezu sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143) Ústavní soud konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].

18. V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339) Ústavní soud připomněl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].

19. V nálezu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307) pak Ústavní soud upřesnil, že "[z]ákladní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.".

20. Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že ústavní stížností napadený výrok nemůže obstát. S odvolacím soudem lze souhlasit pouze v tom, že k převodu vlastnictví z původních žalovaných na stěžovatelku došlo až po zahájení řízení. S ohledem na fakt, že ke změně vlastníka došlo sice po podání žaloby, ale ještě dříve, než ji soud prvního stupně vůbec původním žalovaným doručil k vyjádření, a že hned při prvním jednání na změnu vlastnictví původní žalovaný 1) upozornil, lze usuzovat, že ze strany původních žalovaných nešlo o účelové jednání. To pouze pro úplnost. Daleko podstatnější je fakt, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že ke změně na straně žalované došlo na základě dispozičního procesního úkonu samotných vedlejších účastníků - návrhu na vstup stěžovatelky místo dosavadních žalovaných podle § 107a o. s. ř. Vedlejší účastníci nebyli nuceni takový návrh vůbec učinit; naopak s vědomím obecně známého závěru, že obligační účinky dohody se týkají pouze smluvních stran, mohli vzít žalobu zpět, v kterémžto případě by jim podle věty druhé § 146 odst. 2 o. s. ř. byla s velkou pravděpodobností přisouzena náhrada nákladů řízení. Namísto toho vedlejší účastníci navrhli změnu na straně žalované, čímž se v procesní roli žalované ocitla stěžovatelka, která byla nucena svá práva hájit a procesní úkony činit nejen v odvolacím řízení, které vedlejší účastníci iniciovali, ale též v řízení dovolacím.

21. Pokračování v řízení vůči stěžovatelce tedy bylo zcela v dispozici vedlejších účastníků, kteří svůj návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. učinili při plném vědomí všech rozhodných skutečností. Tyto okolnosti zcela v odůvodnění svého rozhodnutí přehlíží odvolací soud; jeho rozhodnutí je proto stiženo prvky libovůle, a porušuje proto právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

22. Odvolací soud rovněž pochybil v tom, že - v rozporu s tím, co mu v kasačním rozhodnutí uložil Nejvyšší soud - rozhodl pouze o nákladech odvolacího řízení. Z § 243d odst. 1 o. s. ř. přitom vyplývá, že je nutno, aby odvolací soud rozhodl nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení (a to jak nového, tak i původního odvolacího řízení), ale také o náhradě nákladů dovolacího řízení.

23. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

24. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje § 62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení § 62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Stěžovatelčina ústavní stížnost byla sice úspěšná, ovšem žádné jiné důvody ve věci ani v poměrech účastníků, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení, ve věci nenastaly. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce neshledal, a jejímu návrhu proto nevyhověl. Vedlejší účastníci v řízení nebyli úspěšní, a již jen z tohoto důvodu nepřipadá aplikace § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v úvahu [pro úplnost lze podotknout, že vyhláška č. 484/2000 Sb. se používá pro určení odměny za zastupování advokátem v civilním řízení soudním, a nikoliv v řízení o ústavní stížnosti; k tomu viz též nález sp. zn. IV. ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004 (N 112/34 SbNU 157)].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.