9 Tz 98/2000
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




9 Tz 98/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. června 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i neprospěch obviněného V. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, a podle § 268 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 45 T 1/98, byl obviněný V. L. ve společně vedené trestní věci s J. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. na tom skutkovém základě popsaném pod bodem 4) - 6) výroku rozsudku, že jako odpovědný zástupce firmy S., s. r. o. V., s cílem získat pro vlastní potřebu finanční prostředky na základě nadhodnocení výsledků svého hospodaření a bez dostatečných vlastních finančních prostředků, uzavíral různé úvěrové smlouvy s K. B., a. s., pobočka V., čímž způsobil či chtěl způsobit uvedené bance škodu celkem ve výši nejméně 23 361 999,58,- Kč tak, že

4) na základě žádosti ze dne 1. 12. 1994 o poskytnutí úvěru uzavřel dne 13. 12. 1994 smlouvu o úvěru na částku 10 000 000,- Kč a dne 16. 12. 1994 další smlouvu opět na částku 10 000 000,- Kč, které mu byly na základě neobjektivních a zkreslených údajů o podnikatelských záměrech využití objektů bývalé farmy Č. ZD N. Z., okres V., vyplaceny, přičemž plánovanou výrobu a podnikatelský záměr neprovedl, ač uvedenou farmu zakoupil za částku 11 000 000,- Kč, zývající část úvěru použil na jiné účely a přes urgence poškozené bance úvěry ve výši 20 000 000,- Kč nesplatil,

5) dne 10. 2. 1995 ve V. uzavřel smlouvu o úvěru na částku 3 000 000,- Kč se slibem, že splatnost tohoto úvěru zajistí zástavou nejpozději do 28. 2. 1995, což v důsledku svých majetkových poměrů nemohl provést, a na základě této smlouvy převzal na svůj účet částku 1 000 000,- Kč, kterou použil pro svou vlastní potřebu, když zbývající částka 2 000 000,- Kč již bankou nebyla poskytnuta, neboť věřitel zjistil jeho nesolventnost,

6) dne 6. 3. 1995 ve V. uzavřel smlouvu o eskontu směnky na částku 5 600 000,- Kč, ke které doložil fakturu o dodávce zboží v hodnotě 5 600 000,- Kč směnečníkovi Z. G. , s. r. o. V., ač věděl, že dodané zboží mu bylo směnečníkem vráceno z důvodu reklamace již dne 24. 2. 1995, přičemž z uvedené smlouvy mu byla na jeho účet převedena částka 5 361 999,58,- Kč, kterou věřiteli nevrátil, reklamované zboží prodal či jinak s ním naložil a směnku do dne splatnosti dne 10. 7. 1995 neuhradil.

V bodě 7) rozsudku byl společně s J. Č. uznán vinným, že v době od 14. 3. 1995 do 22. 3. 1995 ve V. a jinde jako soukromí podnikatelé po předchozí vzájemné dohodě si obstarali zboží v celkové hodnotě 1 695 826,- Kč tak, že na základě V. L. podvodně získaného dokladu Příkaz k úhradě" K. B., a. s., pobočka V., na částku 400 000,- Kč uzavřela J. Č. jako odpovědná zástupkyně firmy L., s. r. o. V., objednávku výrobků od firmy T., a. s., S., Slovenská republika dne 14. 3. 1995, poté podle smlouvy o režimu dodávek výrobků a o obchodní spolupráci ze dne 15. 3. 1995 odebrala postupně ze skladu T., a. s., zboží v hodnotě 1 949 225,- Sk se slibem, že rozdíl mezi cenou dodávky a složenou zálohou uhradí do lhůty 30 dnů od převzetí dodávky, ač věděla o své nepříznivé finanční situaci, přičemž odebrané zboží předala V. L. k prodeji, za což získala částku 400 000,- Kč a průběžně další finanční částky, které jí V. L. předával, aniž došlo k úhradě faktury firmě T., a. s., čímž jí způsobili škodu ve výši 1 695 826,- Kč.

Toto jednání bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se v bodě ad 7) výroku rozsudku dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to mu byl v sazbě § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi roků.

Naproti tomu byl obviněný V. L. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle obžaloby měl dopustit tím, že dne 4. 3. 1994 ve V. jako odpovědný zástupce firmy S. , s. r. o. V., s podvodným úmyslem uzavřel s E. B., a. s. Ú. L., pobočka V., zastoupenou ředitelem pobočky R. Š., smlouvu o směnečném eskontním úvěru na částku 4 990 000,- Kč ve svůj prospěch za dodání zboží v celkové hodnotě 6 650 000,- Kč podle kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1994 se směnečníkem firmou AM S. L., zastoupeným Ing. A. M., přičemž toto zboží směnečníkovi nedodal, na svůj účet převzal od E. B., a. s. částku 4 702 000,- Kč, vystavenou směnku dosud neuhradil, a získané peněžní prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené E. B., a. s. Ú. L., škodu ve výši nejméně 4 702 000,- Kč.

Proti rozsudku podali odvolání jak obvinění V. L. a J. Č., tak Krajský státní zástupce v Ostravě. Na základě odvolání tehdy obviněné J. Č. a Krajského státního zástupce v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99 tak, že I.) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V. L. zrušil v celém rozsahu. Výrokem ad III.) nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě, který je podrobně popsán výše, jednání obviněného pod body 4) - 6) kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., skutek pod bodem 7) kvalifikoval jako organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění účinném do 1. 1. 1998. Za to mu v sazbě § 250 odst. 4 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Poté znovu vyslovil shodný trest zákazu činnosti ve stejné výměře jako soud prvního stupně. Výrokem ad IV.) vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí skutek, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn. Výrokem ad V.) poté podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného V. L. jako nedůvodné.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě, která je uvedena v ustanovení § 272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného V. L.

Vrchní soud v Olomouci odůvodnil změnu právní kvalifikace v bodech 4) - 6) rozsudku Krajského soudu v Ostravě použitím ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Argumentaci pro svůj závěr nalezl odvolací soud v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák. a srovnání podmínek pro podmíněné propuštění jak pokud jde o užití právní kvalifikace podle § 250 tr. zák., tak pokud jde o právní kvalifikaci podle § 250b tr. zák. Dovodil, že užití ustanovení § 250b tr. zák. je z tohoto pohledu pro obviněného příznivější. S tímto právním názorem Vrchního soudu v Olomouci ministr spravedlnosti České republiky v podané stížnosti pro porušení zákona nesouhlasí a poukazuje na to, že při posuzování trestnosti činu podle ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. je použití nové právní úpravy pro obžalovaného příznivější, jestliže jeho ustanovení mu poskytují příznivější výsledek než právní úprava předchozí. V konkrétní trestní věci však podle obou posuzovaných právních úprav jde o trestný čin, na nějž je aplikována stejná trestní sazba, obviněnému svědčily stejné polehčující i přitěžující okolnosti a stejně bylo nutno hodnotit skutečnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu. To, co zvažoval Vrchní soud v Olomouci v trestní věci obviněného V. L. při změně právní kvalifikace ohledně skutků pod body 4) - 6) rozsudečného výroku, nemá s posuzováním trestnosti činu nic společného, neboť se jedná o posuzování možností, které mohou, a také nemusí nastat ve vzdálené budoucnosti po odsouzení a výkonu trestu. Trestností, a tedy i tím, co musí být při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. zvažováno, je jen to, co má význam pro posuzování viny a trestu. Na posuzování viny a trestu, tedy i trestnosti, nemá proto význam to, co může a nemusí nastat ve vykonávacím řízení. Pro posuzování trestnosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. tak nemá význam z uváděných důvodů ani ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák. ani § 62 odst. 1 tr. zák.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, byl ve prospěch i neprospěch obviněného V. L. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 16 odst. 1 tr. zák. a § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přítomný u veřejného zasedání v rámci svého konečného návrhu konkretizoval postup podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že by věc měla být přikázána Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obhájce obviněného ve svém konečném návrhu žádal, aby Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. po provedeném řízení ve věci rozhodl tak, že vysloví porušení zákona, k němuž došlo při uložení trestu, neboť ten měl být ukládán v sazbě § 250b odst. 5 tr. zák., a nikoli § 250 odst. 4 tr. zák.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, které se týkají obviněného V. L., jakož i řízení, jež jim předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána i v neprospěch obviněného, zkoumal Nejvyšší soud, zda jsou pro projednání věci splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze v neprospěch obviněného podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, podal-li ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Vyslovit porušení zákona ve prospěch obviněného pak lze ještě za splnění další podmínky, a to rozhodne-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání. V uvedené trestní věci byly tyto zákonné předpoklady dány.

Pokud se týká řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal v něm Nejvyšší soud žádné podstatné vady, které by spočívaly v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci, právo na obhajobu a spravedlivý proces. To neznamená, že by se orgány činné v přípravném řízení určitých pochybení nedopustily, nicméně vzhledem k opakovaným rozhodnutím o vrácení věci státnímu zástupci k došetření došlo poté v průběhu dalšího řízení k odstranění těchto závad. Tuto problematiku dostatečně řeší usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 31 T 30/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 To 3/97, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. 31 T 23/97, na která je pro jejich správnost a stručnost tohoto rozhodnutí odkazuje. Lze konstatovat, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí tak, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak předpokládá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také byly náležitě zhodnoceny podle vnitřního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, kterýžto postup konvenuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud se však také ztotožnil s právními závěry, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí učinil, a v tomto směru nemohl přisvědčit podstatě právní námitky, která byla ve stížnosti pro porušení zákona uvedena.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obdobně je formulováno ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Pro posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Trestností činu v obecnější a užší poloze rozumíme možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. že po podání obžaloby bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky, jež jsou relevantní pro výrok o vině a trestu. Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele nejprve musí podřadit pod souhrn všech v úvahu připadajících trestněprávních norem účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se posuzuje podle doby spáchání činu. Zmiňovaný souhrn všech trestněprávních norem ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný trestný čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Při vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější, nebylo až dosud v právní praxi pochyb o tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti zákona, o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku trestnosti, i aboliční ustanovení amnestií. Okolnost, že až dosud ustanovení o podmíněném propuštění do okruhu těchto trestněprávních norem zahrnována výslovně nebyla, neznamená, že by takovýto širší výklad podmínek trestnosti byl kontra legem. Pokud judikatura výslovně uznává závěr, že na zřetel mimo zvláštní části trestního zákona musí být brána též část obecná, přičemž obě musí být posuzovány komplexně, bylo by proti smyslu tohoto principu nezahrnout do těchto úvah také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního zákona. Ustanovení § 61 a § 62 tr. zák. o podmíněním propuštění umožňují zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové období, a zkrácené účinky přímého výkonu těchto trestů se doplňují pohrůžkou dalším pokračování takového výkonu. Stanoví také jednak obecně (§ 61 odst. 1 tr. zák.), že k takovémuto podmíněnému propuštění může dojít mj. po výkonu poloviny uloženého trestu. Ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák. uvádí zvláštní případy odsouzení za taxativně vyjmenované trestné činy, kdy takovéto podmíněné propuštění z výkonu trestu je možné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Byť jde o aplikaci obecné části trestního zákona až ve fázi vykonávacího řízení, ve svém souhrnu již v době rozhodování o druhu a výměře trestu má stanovení právní kvalifikace činu, který bude spadat do okruhu oněch taxativně vyjmenovaných trestných činů v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák., pro obviněného zásadní význam. V souladu s tímto právním názorem je ostatně i posun v náhledu na porušení zákazu reformace in peius (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 90/99) k němuž dojde, jestliže odvolací soud na podkladě odvolání, které nebylo podáno v neprospěch obviněného, zruší rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodne tak, že obviněného uzná vinným trestným činem, na který zákon stanoví sice stejnou trestní sazbu odnětí svobody, jenž však, na rozdíl od trestného činu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně, je uveden v ustanovení § 62 tr. zák., tj. takovým trestným činem, u něhož zákon stanoví jako formální předpoklad podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody výkon dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody (rozhodnutí bylo trestním kolegiem Nejvyššího soudu v červnu 2000 přijato do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dosud tudíž nepublikováno).

Z pohledu tohoto právního názoru pak závěry Vrchního soudu v Olomouci, které ve svém rozhodnutí učinil a které byly stížností pro porušení zákona napadeny, jsou správné a Vrchní soud v Olomouci v tomto směru zákon neporušil.

Přisvědčit je třeba i závěru ohledně nutnosti zpřesnění právní kvalifikace činu pod bodem ad 7), jak to ve svém rozsudku formuloval Vrchní soud v Olomouci, přičemž pro pregnantnost použité argumentace na ni Nejvyšší soud pro stručnost plně odkazuje.

Zákon nebyl porušen ani ve výroku o uloženém trestu, neboť Vrchní soud v Olomouci správně ukládal trest za více trestných činů, a proto užil ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu. Protože obviněný L. byl v bodě ad 7) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se dopustil ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., trest byl ukládán v sazbě zákonného ustanovení nejpřísněji trestného (viz argumentace výše), tedy § 250 odst. 4 tr. zák. Není tak z tohoto pohledu důvodná námitka obhájce obviněného o porušení zákona při ukládání trestu, pokud obviněnému nebyl uložen trest v sazbě § 250b tr. zák. Pokud jde o druhy výměry uložených trestů, Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě odůvodnil své úvahy, jimiž se při tomto rozhodování řídil, a ani v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud důvod ke korekcím napadeného rozsudku.

Konečně správný a zákonný je i výrok v citovaném rozhodnutí, jímž byl zrušen zprošťující výrok, který soud prvního stupně učinil podle § 226 písm. b) tr. ř. ve vztahu ke skutku, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Vrchní soud v Olomouci správně akcentoval nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, které ve vztahu k tomuto skutku soud prvního stupně učinil, okolnost, že se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi, jež jsou pro rozhodnutí významné, a proto důvodně pokládal právní závěry soudu prvního stupně za předčasné. V této procesní situaci pak bylo důvodně užito ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., jímž byla věc v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v předchozích pasážích, je pak závěr Vrchního soudu v Olomouci o tom, že odvolání obviněného V. L. není důvodné, a proto je podle § 256 tr. ř. zamítl, logický, jednoznačný a odůvodněný, takže ani jím nedošlo k porušení zákona.

Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle § 268 odst. 1 tr. ř. ji zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2000

JUDr. Jiří P á c a l

předseda senátu

vypracovala:

JUDr. Danuše Novotná