9 Tz 89/2000
Datum rozhodnutí: 21.06.2000
Dotčené předpisy:




9 Tz 89/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala, JUDr. Jindřicha Fastnera, JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných JUDr. Z. P., nar. 1. 1. 1951 a R. P., nar. 1. 7. 1955, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 12 To 118/99, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 4 T 29/96, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 272 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 12 To 118/99, v části týkající se obviněných JUDr. Z. P.a R. P.

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve prospěch i v neprospěch těchto obviněných.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v H. K.ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 4 T 29/96, se v uvedené části z r u š u j í . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v H. K. s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 12 To 118/99, jímž rozhodoval jako soud odvolací, byl z podnětu odvolání podaných obviněnými JUDr. Z. P. a R. P., podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v H. K.ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 4 T 29/96, ve vztahu k těmto obviněným v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obvinění JUDr. Z. P.a R. P. byli uznáni vinnými tím, že v období od listopadu 1993 do 18. 1. 1994 v R. n. K a H. K.v souvislosti s prodejem nemovitosti č. p. 1497 v R. n. K.pro umístění Finančního úřadu v R. n. K.předložil JUDr. Z. P. Finančnímu ředitelství v H. K .jako podklad pro sjednání kupní ceny znalecký posudek znalce J. T. ze dne 11. 12. 1993, č. j. 992-142/93, kterým tato nemovitost byla ohodnocena částkou 17.561.687,-- Kč, když předem obvinění JUDr. Z. P. a R. P. zajistili nepřiměřené nadhodnocení ceny nemovitosti ve znaleckém posudku, přičemž věděli, že prodávaná nemovitost měla cenu nejvýše 10.182.000,-- Kč, a přesto na základě takto úmyslně navýšeného znaleckého posudku byla sjednána kupní cena zmíněné nemovitosti ve výši 16.500.000,-- Kč, která byla také skutečně Finančním ředitelstvím v H. K. uhrazena, a tímto jednáním poškodili Finanční ředitelství v H. K. o finanční částku 6.318.000,-- Kč a o zisk z prodeje se obžalovaní rozdělili ještě s dalšími osobami.

Oproti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu I. stupně, který toto jednání obviněných posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., odvolací soud je kvalifikoval jako tentýž trestný čin, ale podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Rozdílným způsobem pak odvolací soud rozhodl i o uložených trestech, když obviněnému JUDr. Z. P., jemuž byl krajským soudem uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a zároveň nad ním vyslovil dohled. Zkušební dobu obviněnému stanovil na pět let. Obviněnému R. P., který byl krajským soudem odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody s výkonem ve věznici s dozorem, byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na tři roky.

Poškozené Finanční ředitelství v H. K., jemuž soud I. stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznal nárok na náhradu škody ve výši 6.318.000,-- Kč a obviněným JUDr. Z. P. a R. P. uložil povinnost, aby tuto částku poškozenému uhradili rukou společnou a nerozdílnou, odvolací soud odkázal s kompletně vzneseným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Ohledně další části přezkoumávaného rozsudku soudu I. stupně, v níž obviněnou V. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, když podle této se měla dopustit společným jednáním s obviněnými JUDr. Z. P.a R. P., skutkem již dříve popsaným, trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť ohledně její osoby tento skutek není trestným činem, odvolací soud podané odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř. Podle téhož ustanovení tr. ř. zároveň zamítl i odvolání poškozeného Finančního ředitelství v H. K. směřující do výroku o náhradě škody.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 10. 4. 2000, a to v neprospěch obviněných JUDr.Z. P. a R. P. .

V odůvodnění této stížnosti se konstatuje, že přestože odvolací soud se v podstatě plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně zjištění skutkového stavu věci i s jeho hodnocením provedených důkazů, pochybil ve výrokové části svého rozsudku ve více směrech a porušil tím zákon. Podle názoru stěžovatele, důkazní situace v předmětné věci umožnila nalézacímu soudu učinit ve věci správné skutkové závěry a těmto rovněž odpovídalo právní posouzení jednání obviněných JUDr. Z. P. a R. P. jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V souladu s ust. § 88 odst. 1 tr. zák. byly vyhodnoceny rovněž okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Zprošťující výroky ve vztahu k obviněným V. Š. a F. S. pokládá stěžovatel za v souladu se zákonem. Totožné závěry ale podle něj nelze učinit v případě rozhodování soudu odvolacího. Stížnost pro porušení zákona namítá, že ačkoli se vrchní soud ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu, vyhodnotil tyto odlišným způsobem z hlediska materiální stránky činu a za užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. kvalifikoval jednání obviněných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., což se odrazilo i v uložených, toliko podmíněných trestech odnětí svobody.

Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním uvedeného postupu odvolacím soudem, pokud tento dospěl při úvahách o konkrétním stupni nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost k závěru, že je snižována zejména okolnostmi na straně poškozeného Finančního ředitelství v H. K. Toto, dle názoru vrchního soudu, po zjištění, že vlastníkem nemovitosti není V. Š., nýbrž A. v D. n. O., mělo předpokládat, že koupě přes prostředníka bude v zásadě dražší. Další argument odvolací soud spatřuje v iracionálním" jednání poškozeného v průběhu trestního řízení, pokud projevil vůli podržet si takto získaný objekt a od smlouvy nehodlal odstoupit. Ve prospěch obviněných je odvolacím soudem ve smyslu snížení stupně společenské nebezpečnosti posuzován rovněž netypický" způsob spáchaní činu, jenž není běžným příkladem podvodného jednání. Podle názoru stěžovatele skutečnosti shora uvedené jsou spíše okolnostmi, jež stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných zvyšují. Vrchním soudem zcela podceněna zůstala jak výše způsobené škody, přesahující vícenásobně dolní hranici škody velkého rozsahu, tak způsob spáchaní činu a v případě obviněného JUDr. Z. P. osoba pachatele, neboť ten jako komerční právník byl povinen na základě uzavřené smlouvy poskytnout profesionální právní pomoc V. Š. a nikoliv v úmyslu vlastního obohacení sám jednat v rozporu se zákonem a k protizákonnému jednání přesvědčovat i další osoby. Nelze opomenout ani fakt, že poškozeným je v daném případě rozpočtová organizace, jež je zákonnou úpravou omezena v nakládání finančními prostředky včetně pořizování objektů pro výkon vlastní činnosti, z čehož vyplývají obecně známé problémy se zajištěním objektů pro výkon činnosti těchto pracovišť a toho také obvinění v daném případě při uzavření kupní smlouvy zneužili.

Při použití mírnější kvalifikace podle ust. § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému R. P. trest odnětí svobody přímo na dolní hranici trestní sazby a obviněnému JUDr. Z. P. tentýž druh trestu hluboko v dolní polovině této sazby. Přestože výše způsobené škody přesahující částku 6 milionů Kč je více než šestinásobkem škody velkého rozsahu a u pachatelů, kteří tuto škodu způsobili záměrně a úmyslně především ke svému vlastnímu prospěchu, nelze podle podané stížnosti důvodně očekávat, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, je podmíněný odklad uložených trestů i v rozporu s ustanovením § 58 odst. 1 písm. a) tr. ř. U obviněného JUDr. Z. P. pak použití mimořádného ustanovení § 60a tr. zák. pro povolení podmíněného odkladu i trestu nepřevyšujícího dobu 3 roků je zcela neodůvodněné. I vyslovení dohledu nad pachatelem je zde zcela nepodložené, neboť výkon takového dohledu je prakticky vzhledem k povolání pachatele jako komerčního právníka neuskutečnitelný a nekontrolovatelný, a to tím spíše, že odsouzenému nebyla stanovena žádná konkrétní povinnost, zejména povinnost, aby alespoň podle svých sil způsobenou škodu ve zkušební lhůtě uhradil. Za pochybení odvolacího soudu stěžovatel rovněž pokládá výrok o odkázání poškozené organizace na řízení ve věcech občanskoprávních, a to přestože odvolací soud ve svém rozsudku přesně způsobenou škodu vyčíslil a nebylo proto důvodu zrušit předcházející výrok o povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 12 To 118/99, byl ve prospěch obviněných JUDr. Z. P.a R. P. porušen zákon, a to v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř., § 88 odst. 1, § 58 odst. 1 písm. a), § 60a odst. 1, 3 tr. zák. s přihlédnutím k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil za současného zrušení všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř. správnost těch výroků napadeného rozhodnutí, které se týkají osob obviněných, jichž se podaná stížnost pro porušení zákona dotýká, jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen a to i v jiných směrech, než je mimořádným opravným prostředkem vytýkáno.

V prvé řadě nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který přejala i podaná stížnost pro porušení zákona, že soud I. stupně ve věci provedl všechny podstatné důkazy a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, jak to má na mysli ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nedostatečně objasněna totiž zůstala výše škody, kterou svým jednáním obvinění měli způsobit poškozenému Finančnímu ředitelství v H. K. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že oproti prvnímu rozsudku nalézacího soudu, který byl ve věci vyhlášen, došlo k posunu v tom směru, že jako škoda nebyl brán rozdíl mezi představou pachatelů o nejvyšší možné ceně stanovené nestranným úředním odhadem - cca 7 mil. Kč a cenou dosaženou při prodeji Finančnímu ředitelství v H. K., ale nově bylo postupováno výrazně ve prospěch obviněných, proti čemuž nelze v zásadě nic namítat. Vrchní soud také cituje ust. § 89 odst. 12 tr. zák., které upravuje postup, z něhož je při stanovení výše škody nutné vycházet a v této souvislosti uvádí, že objekt bývalých A. v R. n. K.není objektem typizovaným a jako nemovitost je objektem v zásadě jedinečným. Za tržní cenu nevzbuzující žádné pochybnosti pak společně se soudem I. stupně označil cenu dosaženou při prodeji zmíněného objektu mezi kupující V. Š. a prodávajícím A. D. n. O. v částce 10.182.000,-- Kč. Akceptuje i postup soudu I. stupně, pokud způsobenou škodu ve výši 6.318.000,-- Kč stanovil jako rozdíl mezi cenou, za kterou objekt koupilo Finanční ředitelství v H. K.od V. Š. - 16,5 milionu Kč a cenou, za níž jmenovaná objekt získala od A. D. n. O. - 10.182.000,-- Kč.

S takto zvoleným postupem při stanovení výše způsobené škody se ale spokojit nelze. Soud I. stupně a následně i odvolací soud zcela pominuly okolnosti, za jakých bylo dospěno ke kupní ceně mezi A. D. n. O.a V. Š. (v té době S.). Ze svědeckých výpovědí Ing. P. M., M. F., Ing. Z. M. a Ing. J. V. v podstatě vyplývá, že A. D. n. O. se v roce 1993 ocitl v tíživé finanční situaci a zejména pod tímto vlivem se rozhodl objekt původních laboratoří prodat. Prvním zájemcem o koupi byla firma T. ze Š. M., která chtěla budovu koupit asi za 4 miliony Kč. Teprve později svůj zájem prezentovala V. Š. . Představitelé A. si byli vědomi, že hodnota objektu se pohybuje kolem 5 milionů Kč, neboť na tolik zněl znalecký posudek vypracovaný v minulosti pro potřebu poskytnutí úvěru od Spořitelny nebo od Komerční banky. Z této hodnoty vyšli a rozhodli se ji za účelem prodeje zdvojnásobit. Po předchozím zájmu V. Š. o koupi budovy laboratoří za účelem její přestavby na hotel celá záležitost na určitou dobu usnula. Teprve v listopadu 1993 začala jednání nabírat na intenzitě a při jedné návštěvě A. V. Š. prohlásila, že cena nad kterou není ochotna jít je 11 milionů Kč.

Z těchto, ale i z dalších skutečností vyplývajících z výpovědí jmenovaných svědků i z ostatních provedených důkazů je patrné, že cena 10.182.000,-- Kč, za níž byla nakonec budova laboratoří V. Š. od A. D. n. O. odkoupena, nebyla vytvořena ve skutečném tržním prostředí na základě širšího působení nabídky a poptávky, jež by zohledňovala specifika předmětné nemovitosti v návaznosti na místo a čas uskutečněného prodeje. V konkrétním případě se jednalo o cenu smluvní, když na straně prodávající stál podnikatelský subjekt, jenž se nacházel ve značných finančních problémech a jeho zájmem bylo prodat nemovitost za cenu co nejvyšší. Na straně kupující byla fyzická osoba ( V. Š. ), která ve spojení s obviněnými JUDr. Z. P.a R. P. v té době již paralelně vyjednávala o ceně, za níž předmětnou nemovitost hodlala prodat Finanční ředitelství v H. K. Je zcela evidentní, že výše kupní ceny, jak ji navrhl A. D. n. O., byla pro V. Š. i obviněné lehce akceptovatelná za současného předpokladu, že od Finančního ředitelství v H. K za tentýž objekt bude inkasovat částku o více jak 6 milionů vyšší. V daném případě proto nelze souhlasit s postupem, kdy za cenu nemovitosti, za níž se v době a místě činu obvykle prodává, byla vzata kupní cena realizovaná mezi smluvními stranami a to A. D. n. O.a V. Š. ve výši 10. 182.000,-- Kč a z této pak bylo vycházeno při konečném stanovení výše způsobené škody. Z této částky lze pouze zjistit výši celkového zisku, nebo-li obohacení, na němž se podílely osoby na straně prodávajícího.

Za správný postup je v daném případě nutné označit přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, který by stanovil tržní cenu předmětné nemovitosti s přihlédnutím ke všem rozhodným kritériím, jež vyplývají z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., přičemž vycházet by měl i z podkladů od vícero realitních kanceláří, jež v uvedeném regionu působí a působily zde i na přelomu let 1993 - 1994. Tímto způsobem bude třeba tržní cenu inkriminované nemovitosti v konkrétním čase a místě zjistit a teprve poté bude možné spolehlivě stanovit, zda škoda, event. v jaké výši byla jednáním obviněných poškozenému způsobena. Škoda na cizím majetku je v případě trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. jedním ze znaků, bez jehož spolehlivého zjištění nelze o vině obviněného rozhodnout, byť jako v tomto případě, ze strany obviněných prokazatelně došlo k podvodnému jednání vůči finančnímu ředitelství, jemuž byl předložen úmyslně a vědomě nepravdivý znalecký posudek osvědčující zfalšovanou cenu nemovitosti, neodpovídající ceně podle tehdy platné vyhlášky o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, .. atd., č. 393/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a rovněž došlo k obohacení obviněných, když část peněžních prostředků vyplacených finančním úřadem za předmětnou nemovitost si mezi sebe rozdělili. V této souvislosti lze akceptovat závěr vyslovený odvolacím soudem, že rozhodujícím důkazem v tomto nemohou být ani případné nabídky z té doby na odkoupení objektu laboratoří za částky cca 18 či 19 milionů Kč, když s ohledem na časový odstup jejich předložení odvolacímu soudu nelze neuvažovat o jejich míře věrohodnosti a možné účelovosti. Také z tohoto důvodu se jeví nezbytné, postupem již naznačeným zjistit nepochybnou tržní cenu posuzované nemovitosti v době činu.

Pokud jde o ostatní procesní postup a závěry, jak je učinily ve svých rozhodnutích odvolací soud a před ním soud I. stupně ohledně rozsahu provedených důkazů, jejich hodnocení, včetně procesní bezvadnosti a na ně navazujících skutkových zjištění ve vztahu k obviněným JUDr. Z. P. a R. P., Nejvyšší soud neshledal žádných dalších zásadních nedostatků, které by bylo nutné těmto soudům vytknout až na jediný, na nějž upozornila již podaná stížnost pro porušení zákona. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací v ní obsaženou ohledně nepoužitelnosti svědecké výpovědi J. T. ze dne 4. 9. 1995 vůči obviněnému JUDr. Z. P., a to z toho důvodu, že výslech jmenovaného svědka byl vyšetřovatelem proveden před sdělením obvinění tomuto obviněnému. Přisvědčit je ale třeba stížnosti pro porušení zákona i v tom, že další svědecká výpověď J. T. ze dne 6. 9. 1995 je z procesního hlediska již bezvadná a v daném směru důkazně dostatečně průkazná. S veškerými námitkami obviněných se oba soudy ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vypořádaly, když poukázat lze zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5 - 9 pokud jde o použitelnost a věrohodnost svědecké výpovědi J. T. z přípravného řízení a odmítnutí verze obviněných o zinscenování celé věci policejními orgány. Obhajovacím právům obviněných byl dán v celém řízení dostatečný prostor, a proto lze v daném ohledu pouze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ale i soudu odvolacího, když Nejvyšší soud nepokládá za potřebné již jednou správně vyřčené závěry opakovat.

Na základě zjištěného nedostatku v provedeném dokazování a návazně ve skutkovém zjištění, vztahujících se ke způsobené škodě a její případné výši, bylo ale nutné učinit závěr o předčasnosti právní kvalifikace jednání obviněných JUDr. Z. P .a R. Pecha, a v návaznosti na to i výroků o trestech a o náhradě škody vůči těmto obviněným a to ze strany soudu I. stupně, tak soudu odvolacího. Přesto nelze, alespoň v obecné rovině, nereagovat na výhrady a argumenty uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, které se týkají úvah odvolacího soudu, jež ho vedly ke snížení právní kvalifikace jednání obviněných, za použití ust. § 88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je třeba poukázat především na okolnosti, které byly nezvratně prokázány, na nichž nemůže nic změnit ani doplňující dokazování, které je ve věci třeba provést.

Nejprve je třeba zdůraznit zásady aplikace ust. § 88 odst. 1 tr. zák. Při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v tomto ustanovení, musí soud vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. V posuzované věci odvolací soud sice na jedné straně zdůrazňuje, že obvinění několikanásobně naplnili hranici škody velkého rozsahu, jakožto formálního znaku příslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale na straně druhé klade do popředí okolnosti jiné. Poukazuje především na způsob spáchání celého skutku, zejména na úlohu a chování poškozeného Finančního ředitelství v H. K. v něm. Všechny tyto argumenty, tak jak je odvolací soud uvádí a hodnotí na str. 11 svého rozhodnutí, zpochybnit dost dobře nelze, ale přihlédnout je třeba i ke skutečnostem dalším, o nichž se v rozsudku odvolacího soudu v této souvislosti nehovoří. Jedná se např. o promyšlenost a koordinovanost celého postupu při odkupu objektu laboratoří od Agropodniku, za současného jednání s finančním ředitelstvím o jejich následném odprodeji, přičemž evidentně bylo využito časové tísně státního orgánu, který byl v rámci rozpočtových zásad nucen kupovaný objekt zaplatit z peněz vyčleněných na rok 1993 a to nejpozději do 15. 1. 1994. Tato okolnost v uskutečnění záměru obviněným nikoli nevýznamně nahrávala, čehož si byl zejména JUDr. Z. P. dostatečně vědom. Obezřetnosti a profesionálnímu přístupu odpovědných pracovníků finančního ředitelství lze zcela jistě celou řadu věcí vytknout, ale nelze nevidět, že byli vedeni snahou získat objekt, který lépe vyhovoval potřebám a fungování Finančního úřadu v R. n. K., a zejména pro ně nebyla rozhodující samotná kupní cena (i když nikoli absolutně), ale skutečnost, že tato nesmí být vyšší než cena nemovitosti vycházející z platné cenové vyhlášky, což bylo třeba doložit znaleckým posudkem. Splnění této podmínky pak bylo dosaženo v důsledku protiprávního jednání obviněných. V této souvislosti proto nelze nezdůraznit, že pokud se na způsobení následků trestné činnosti podílejí i jiné osoby, tak tato skutečnost sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněných bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku následků trestného činu. Taktéž nelze přijmout další z argumentů odvolacího soudu, kterým je neochota Finančního ředitelství v H. K. k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s V. Š. Je totiž zřejmé, že v takovém případě by se Finanční úřad v R. n. K., který v objektu sídlí, dostal do komplikované situace, jež by se mohla projevit problémy při jeho fungování. Odhlédnout nelze ani od míry investic, které byly do budovy finančním ředitelstvím vloženy a od problematičnosti vymáhání zaplacené finanční částky od prodávající V. Š.

Všechny tyto skutečnosti a úvahy bude nutné zahrnout do konečného hodnocení při rozhodování o vině obviněných, včetně příslušné právní kvalifikace, pokud v rámci doplněného dokazování bude zjištěno, že došlo ke způsobení škody, která dosahuje výše odůvodňující posoudit jednání obviněných jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., případně, že splňuje podmínky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odpovídajícího ustanovení o tomto trestném činu.

Tyto úvahy o případné vině obviněných by pak měly najít svůj odraz i při rozhodování o trestech, přičemž nelze opomenout význam ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. pojednávajícího o účelu trestu, kdy je třeba dbát na vyváženost komplexního působení uloženého trestu na osobu pachatele i na jeho výchovnou funkci ve vztahu k ostatním členům společnosti. Nelze rovněž nevidět jakou významnou měrou se majetkové trestné činy, včetně trestných činů podvodu, podílejí na celkovém počtu trestných činů a výši takto způsobených škod v České republice.

Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu týkající se náhrady škody, při existenci jeho vlastní úvahy, že skutková zjištění i základní výrok o vině obviněných učiněný soudem I. stupně jsou správné, lze označit tu část jeho rozhodnutí, jíž zrušil původní rozsudek krajského soudu v daném směru za správný. Obviněný R. P. totiž nemohl být soudem I. stupně zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Finančnímu ředitelství v H. K.škodu, jelikož tento poškozený svůj návrh ve smyslu § 43 odst. 2 tr. ř. (č. l. 162, 540 spisu) směřoval pouze vůči obviněnému JUDr. Z. P. K pozdějšímu rozšíření návrhu na další osoby, jak to poškozený učinil v dalším průběhu řízení před krajským soudem (viz č. l. 609 spisu), již přihlížet nebylo možné. V tomto smyslu také odvolací soud zcela správně instruoval soud I. stupně ve svém zrušovacím usnesení ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 12 To 92/97, na č. l. 826 spisu. Nalézací soud se ale jeho pokyny neřídil, respektive si je vyložil zcela opačným způsobem, když při pokračování v hlavním líčení dne 6. 1. 1999 rozhodl o připuštění poškozeného Finančního ředitelství v H. K.s jeho nárokem na náhradu škody i vůči všem ostatním obviněným (viz č. l. 900 spisu). Z tohoto důvodu tedy musel být výrok o náhradě škody v podobě, jak jej učinil soud I. stupně, zrušen.

Ztotožnit se již ale nebylo možné se samotným výrokem odvolacího soudu, jímž odkázal poškozeného s celým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn. Jde o rozhodnutí v rámci adhezního řízení, které je součástí trestního řízení. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje poškozenému, který je stranou v trestním řízení, aby byl souběžně s trestním stíháním obviněného objasněn i jeho nárok na náhradu škody, pokud mu byla způsobena stíhaným skutkem, a aby poškozený dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena náhrada škody. Tento postup má pro poškozeného význam především z hlediska rychlosti rozhodnutí o náhradě škody, přičemž od něj nevyžaduje zvýšené výdaje a zároveň s rozhodnutím o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu doplňuje preventivně-výchovné působení uloženého trestu. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že se obvinění dopustili trestného činu, jímž byla způsobena jinému majetková škoda, jejíž výše byla dostatečně prokázána, což nakonec vyplývá z výroku o vině vydaného rozsudku, nebyl zde žádný důvod k tomu, aby alespoň obviněný JUDr. Z. P. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému způsobenou škodu. Protože z výše naznačených důvodů nepřipadalo v úvahu užití výroku, jímž by oběma obviněným byla stanovena solidární odpovědnost k náhradě způsobené škody, měl být aplikován výrok, jenž by obviněnému JUDr. Z. P. stanovil povinnost k náhradě podle jeho účasti na způsobení škody (§ 438 odst. 2 obč. zák.). V této souvislosti nelze přijmout důvody, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí. V části svého odůvodnění na str. 12 rozsudku v podstatě zpochybňuje, zda ke způsobení škody jednáním obviněných došlo a jaká je její výše. V takovém případě ale mělo celkové rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci mít jinou podobu a to takovou, jak v předchozích pasážích odůvodnění tohoto rozhodnutí nastínil Nejvyšší soud. Tj. rozsudek soudu I. stupně měl být zrušen a věc mu měla být vrácena s tím, aby byla stanovena tržní cena předmětné nemovitosti a z ní pak eventuálně zjištěna výše způsobené škody, o níž by nebyly důvodné pochybnosti. Úvaha odvolacího soudu o neexistenci povinnosti prodávajícího prodat nemovitost za odhadní cenu zde nemá žádného místa, neboť při stanovení výše způsobené škody se z této odhadní (vyhláškové) ceny nevychází, ale tato musí být určena v souladu s ust. § 89 odst. 12 tr. zák. Rovněž tyto zmíněné úvahy ohledně náhrady škody bude třeba zohlednit v rámci nového rozhodnutí v této věci, pokud bude učiněn závěr o trestní odpovědnosti obviněných JUDr. Z. P. a R. Pecha.



S ohledem na uvedená zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, nedostál v plném rozsahu své přezkumné povinnosti, jak je vymezena v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a též nesprávně aplikoval ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. pokud rozsudek soudu I. stupně zrušil z důvodu porušení ustanovení trestního zákona, které podle něho spočívalo v tom, že jednání obviněných bylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Dalšího porušení zákona se odvolací soud dopustil tím, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněné uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když tomuto postupu bránilo nedostatečné zjištění skutkového stavu v rozsudku nalézacího soudu, vyplývající z neúplného dokazování v předchozím řízení (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), což je nezbytnou podmínkou pro zákonné meritorní rozhodnutí ať soudu I. stupně, nebo soudu odvolacího. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že ve výše citovaných ustanoveních byl porušen zákon a to ve prospěch i v neprospěch obviněných JUDr. Z. P. a R. P.

Protože obě lhůty uvedené v ust. § 272 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, byly podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, v části týkající se jmenovaných obviněných, zrušeny. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při svém postupu je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést procesní úkony, které tento soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Nebylo vyhověno návrhu obhajoby na přikázání věci jinému krajskému soudu, neboť k tomuto postupu podle § 270 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal zákonné důvody.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2000

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec