9 Tz 216/2000
Datum rozhodnutí: 19.10.2000
Dotčené předpisy:




9 Tz 216/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. října 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 7 To 21/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 48 T 18/99, byl obviněný J. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že poté, co se během dne 12. 12. 1998 požitím většího množství alkoholických nápojů přivedl do stavu prosté opilosti těžkého stupně, téhož dne kolem 22.00 hod. v P., ul. P. P. 10, v kuchyni svého rodinného domku po předchozí slovní rozepři, kterou měl v obývacím pokoji se svou dcerou poškozenou J. Š., poškozenou čtyřikrát bodl nožem s délkou čepele 13 cm a šířkou čepele 2 cm, čímž jí způsobil bodnou ránu břicha s vbodem 4 cm pod okrajem žeberního oblouku a 2 cm vpravo od střední čáry pronikající do břišní dutiny s bodným poraněním jater a krvácením do dutiny břišní, dále bodnou ránu zevní části levého prsu zasahující do podkoží, bodnou ránu zevní horní čtvrtiny pravého prsu zasahující do podkoží a bodnořeznou ránu levého předloktí a lokte délky 15 cm s odlomením loketního hrbolu pažní kosti a neúplným přetětím loketního nervu, přičemž poranění dutiny břišní bezprostředně ohrožovalo život poškozené. Za to mu byl uložen v sazbě § 219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen

do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen i trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce čepele 20 cm a šířce čepele 2 cm.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný J. L. Vrchní soud v Praze z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek usnesením ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 7 To 21/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. L.

Napadenému usnesení vytýká porušení zákona v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. L.

Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že soud prvního stupně náležitě neobjasnil otázku příčetnosti obviněného v době spáchání trestného činu, neboť stav v době zadržení signalizoval, že byl ve značném stupni opilosti. Odvolací soud zpochybnil vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, že u obviněného konstatovaná prostá opilost při obsahu 3,21 až 3,36 promile alkoholu v krvi podle jejich názoru vylučuje nepříčetnost, a tuto pochybnost žádá odstranit opatřením posudku ústavu ve smyslu § 110 odst. 1 tr. ř.

Ministr spravedlnosti České republiky se s tímto názorem odvolacího soudu neztotožňuje. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně při užití ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. znamená, že byly shledány vady rozsudku zejména pro jeho nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nebo jde o případ, kdy se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, případně vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění či se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. O takovýto případ však v posuzované věci nešlo.

Ustanovení znalci z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie MUDr. H. M. a MUDr. J. N. ve svém posudku zcela jednoznačně shledali, že obviněný se dopustil trestného činu ve stavu prosté opilosti těžkého stupně, přičemž tu nebylo možno soudit na jiné vedlejší vlivy, které by opilost komplikovaly nebo kombinovaly. Jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly sice sníženy, avšak nešlo o snížení úplné. Tyto závěry znalci osobně před soudem potvrdili.

Stížnost pro porušení zákona v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že uvedené závěry znalců o tom, že v případech prosté opilosti nedochází u pachatele k plné nepříčetnosti, potvrzují poznatky v jiných trestních věcech obdobné povahy, případně vyplývají z dostupné soudně-psychiatrické literatury. Konkrétně bylo poukázáno na ústavní revizní psychiatrický a psychologický posudek, který byl zpracován Psychiatrickou klinikou 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze pod značkou 0231/00 pro Městský soud v Praze v obdobné trestní věci proti obviněnému Ing. Č. V tomto posudku ústavu je k dané problematice výslovně a jednoznačně uvedeno, že prostá opilost sebetěžšího stupně, která není provázena jinou forenzně významnou duševní poruchou, nemůže vést k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Co se týče intoxikace alkoholem, tak pouze patická opilost vede k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností". Tyto závěry rovněž odpovídají v obecné rovině i soudně-psychiatrické literatuře.

V dané věci znalci z odvětví psychiatrie a alkohologie jednoznačně a bez pochybností zjistili, že v době spáchání činu byl obviněný ve stavu po požití alkoholu, jemuž však nepředcházela žádná duševní porucha nebo porucha nervové soustavy, ale naopak alkohol na něho působil normálně svým vstřebáváním, tedy šlo o opilost prostou. O tomto závěru znaleckého posudku nemá ani odvolací soud pochybnosti.

Za tohoto stavu je skutkový děj ohledně příčetnosti pachatele v dostatečné míře zjištěn, neboť byl druh a stupeň opilosti obviněného posouzen znalci z odvětví psychiatrie a alkohologie, přičemž jejich závěr o pouhém snížení, a nikoli vymizení příčetnosti není s uvedenými prameny v rozporu. To ostatně zcela souhlasí i se závěry jiného znalce v již citované věci obviněného Ing. Č.

Požadavek odvolacího soudu na opatření posudku ústavu ve smyslu § 110 odst. 1 tr. ř. je zcela nadbytečný, neboť nejde o výjimečně obtížný případ, vyžadující znovu zvláštní vědecké posouzení. Naopak jde o problematiku, která byla již v soudní praxi a vědecké literatuře zcela a bez výhrad vyřešena.

Pochybnost budí i požadavek odvolacího soudu na doplnění dokazování výslechem policistů k obsahu úředního záznamu ze dne 12. 12. 1998, neboť uvedené výslechy by nepochybně nepřispěly ani k upřesnění zjištěného skutkového stavu věci ani by nevedly k použitelnosti záznamu, který po stránce procesní použitelný není.

Ze všech uvedených důvodů pak ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyslovil podle § 268 odst. 1 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 7 To 121/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. L. Toto usnesení nechť je podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušeno, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, a dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení poukázal na vysvětlení znalců v konkrétní věci, kteří v posuzovaném případě zastávají názor, že při opilosti prosté nemůže nikdy nastat vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Takovýto stav podle jejich názoru může nastat pouze při zjištění patické či komplikované opilosti, která však v případě obviněného konstatována nebyla. Vrchní soud pak takovýto názor pokládá za nepřijatelný již v obecné rovině. Poukazuje především na novelu č. 557/1991 Sb., jíž byl do trestního zákona vtělen trestný čin opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák., který je pro pachatele příznivější, než aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zák. ve znění před novelou. Pachatel je zde však trestně odpovědný i tehdy, přivodil-li si stav nepříčetnosti prostým požitím alkoholického nápoje nebo aplikací jiné návykové látky, ať již úmyslně nebo z nedbalosti (když zavinění tu zahrnovalo pouze přivodění si stavu nepříčetnosti touto cestou) a spáchal-li potom v tomto stavu jednání, které má jinak znaky trestného činu (kvazidelikt). Exkulpace z důvodů nepříčetnosti (§ 12 tr. zák.) zde v úvahu nepřichází; bezpodmínečně se v takovém případě ovšem žádá, aby se pachatel přivedl do stavu nepříčetnosti aplikací návykové látky zaviněně, tj. alespoň z nedbalosti.

Vrchní soud dále konstatuje, že popis psychických změn u prostého alkoholického opojení je důležitý pro odlišení od opilství patologického či od komplikované opilosti podle různých příznaků v jednotlivých fázích a tím i pro rozhodnutí, zda trestné jednání pachatele má být podřazeno pod příslušné odpovídající ustanovení trestního zákona či zda vzhledem ke stupni alkoholového opojení, v němž se pachatel dopustil trestného činu, půjde o trestný čin opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. Dále pak velmi podrobně rozebírá ony okolnosti, které umožňují posoudit stupeň a druh alkoholového ovlivnění v době spáchání trestného činu opilství podle § 201a odst. 1 tr. zák. Poté, co vyhodnotil konkrétní jednání obviněného v průběhu napadení poškozené a bezprostředně po útoku, a tyto poznatky konfrontoval s některými publikovanými odbornými názory na uvedenou problematiku, dospěl k závěru, že k posuzování celého uvedeného komplexu otázek nelze vystačit jen s laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, a opatřený znalecký posudek zjevně z příčin, které vrchní soud podrobně popsal a vyhodnotil, nemůže obstát.

Je třeba přisvědčit tomu závěru vrchního soudu, že posouzení otázky, zda byl obviněný v době útoku plně příčetný či zda jeho příčetnost byla snížena a v jakém rozsahu, je otázkou zásadní, přičemž posouzení otázky trestní odpovědnosti podle platného trestního zákona za činy spáchané v nepříčetnosti vyvolané vlivem návykové látky důvodně právní teorie i praxe považují za jeden z nejobtížnějších úkolů.

Soud prvního stupně ve svých úvahách v tomto směru plně vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalců psychiatrů, kteří zcela jednoznačně zastávají názor, že k naprostému vymizení ovládacích i rozpoznávacích schopností může dojít pouze ve stavu komplikované či patologické opilosti, když při nedostatku duševní nemoci či poruchy při opilosti prosté takovouto možnost zcela vylučují. V posuzované trestní věci zřejmě nebude pochybnost o tom, že u obviněného tyto schopnosti nevymizely zcela, vzhledem ke konkrétním poznatkům o chování obviněného a jistým paměťovým vjemům, které si na událost a děj bezprostředně po ní následující uchoval. Jde však o problém zcela zásadní vzhledem k tomu, jaký teoretický postoj znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve věci zaujali, jehož akceptování by ve svých důsledcích znamenalo nepřijatelné zúžení a zpochybnění aplikace ustanovení § 201a tr. zák.

V posuzované trestní věci znalkyně z oboru toxikologie konstatovala, že hladina alkoholu v krvi obviněného se v kritické době pohybovala v rozmezí od 3,21 do 3,36 promile. Znalci z oboru zdravotnictví - psychiatrie u obviněného zjistili návyk na alkohol na hranici závislosti. Obviněný se měl protiprávního jednání dopustit ve stavu prosté opilosti, jejíž stupeň byl charakterizován jako těžký, následkem toho byly schopnosti rozpoznávat společenskou nebezpečnost jednání a ovládat je podstatně sníženy, avšak nešlo o snížení úplné, jejich vymizení. Znalci z odvětví psychiatrie striktně zastávají názor, že úplné vymizení schopností ovládacích a rozpoznávacích u prosté opilosti nastat nemůže, takovýto stav se výlučně vztahuje na existenci opilosti patologické či komplikované, což však u obviněného zjištěno nebylo.

Patologickou opilostí se rozumí krátkodobý mrákotný stav, provázený bludy a halucinacemi, k němuž dochází často po požití nepatrného množství alkoholu ve spojení s duševní poruchou, popřípadě jiným onemocněním. Komplikovaná opilost je stavem, který vyplňuje mezeru mezi opilostí prostou a patologickou, začíná jako prostá opilost a také později se s ní prolíná, takže po excitační a útlumové fázi může nastoupit další stav vzrušení, který je charakteristický pro komplikovanou opilost. Většinou je přítomna psychopatická predispozice, případně stav po úrazu hlavy nebo nějaká organická odchylka. Pachatel po vlivem komplikované opilosti jeví rychle se stupňující podráždění, které na rozdíl od patologické opilosti zpravidla navazuje na předchozí situaci, charakterizovanou třeba i nevelkou nepříjemností, rozrušeností, rozmrzelostí. Následující jednání je pak zcela nepřiměřené podnětu a svědčí o takové ztrátě sebekontroly, který neodpovídá chování při prosté opilosti, ani tomu jak se dotyčná osoba při ní projevuje.

Lze konstatovat, že pojmy jak patologické tak komplikované opilosti v praxi převážně spadají do kategorie nepříčetnosti. V případě patologické opilosti duševní choroba zpravidla pachateli zabrání rozpoznat nebezpečnost požití alkoholu a následků s tím spojených, obdobně je tomu u opilosti komplikované. Na tyto případy pamatuje ustanovení § 12 tr. zák. Nelze vyloučit ani případ, kdy si je pachatel vědom svého chorobného stavu, přesto alkohol požije, takže si zaviní následný stav nepříčetnosti. V takovém případě stav nepříčetnosti v důsledku patologické či komplikované opilosti nevylučuje trestní odpovědnost podle § 201a tr. zák. Konstrukce tohoto zákonného ustanovení zřejmě pamatuje na všechny případy opilosti, ať již jde o opilost prostou či chorobnou. V opačném případě by totiž změna zákonné úpravy z r. 1991 postrádala smysl, neboť by bylo možno zřejmě postupovat i nadále v intencích původního ustanovení § 12 odst.1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud se rovněž nemůže ztotožnit s argumentací, jež je ve stížnosti pro porušení zákona uvedena, že znalecké posouzení obdobného případu obviněného Ing. Č., kde byl rovněž vyžádán revizní znalecký posudek ústavu, nepřineslo do již známých závěrů nic nového. Především je nutno vyžadovat striktní individualizaci v opatřování a hodnocení takových důkazů, jimiž jsou znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, hodnotící duševní stav obviněného, tudíž závěr vyslovený v konkrétní kauze nemůže být obecně akceptovatelný pro obecné úvahy v obdobných případech. Je proto nanejvýš žádoucí, aby v posuzované trestní věci byl opatřen posudek ústavu podle § 110 tr. ř., v němž by se ústav měl také prakticky i teoreticky s problematikou vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného, případně jejich zachování s určitou mírou kvantifikace měl vypořádat.

V této souvislosti nebude od věci realizovat před opatřením posudku i další požadavek Vrchního soudu v Praze, aby byli vyslechnuti policisté k obsahu úředního záznamu ze dne 12. 12. 1998, neboť pouze tímto způsobem lze informacím v něm obsaženým dát procesní formu, když v existující podobě tento záznam procesně použitelný není. Případný obsah takto získaných svědeckých výpovědí by měl být rovněž zahrnut do nového znaleckého posudku a v kontextu s dalšími již existujícími poznatky by měly být také příslušně vyhodnoceny z pohledu zpracovatelů znaleckého posudku.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze, jež jsou v usnesení ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 7 To 21/2000, podrobně rozvedeny s tím, že přesně vymezují rozsah a důvody nutného došetření, neboť pouze tak může být odstraněna pochybnost o rozsahu trestní odpovědnosti obviněného, přičemž jejich konkrétním obsahem je soud prvního stupně vázán. Z důvodů, jež jsou výše uvedeny, neshledal Nejvyšší soud, že by napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon, proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2000



Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná