9 Tz 196/2000
Datum rozhodnutí: 19.10.2000
Dotčené předpisy:




9 Tz 196/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka, JUDr. Františka Hrabce, JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého A. S., proti rozsudku býv. Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1949, sp. zn. P - 73/49, ve věci vedené u býv. Krajského vojenského soudu v Brně pod sp. zn. Ktr 458/48, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem býv. Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1949, sp. zn. P - 73/49,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení § 364 bod 3) a § 371 odst. 2 zák. č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu, ve znění vyhlášky ministra národní obrany č. 151/1948 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 4 a § 288 odst. 1 bod 4, odst. 2 citovaného zákona, a to v neprospěch obviněného A. S.

Tento rozsudek a rozsudek býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 4. 3. 1949, č. j. Ktr 458/48-34, s e z r u š u j í . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný zemřelý A. S.

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

Vojenského prokurátora v Brně, ze dne 14. 9. 1948 pro skutek spočívající v tom, že dne 23. června 1948 u vojenského útvaru ve Z. odepřel přijmouti vojenskou výzbroj a výstroj a vykonávat vojenský výcvik", tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz,

č í m ž m ě l s p á c h a t

zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c), § 149 voj. tr. zák. (zák. č. 19/1855 ř. z.).

Odůvodnění:

Vojenský prokurátor v Brně podal na obviněného A. S. u Krajského vojenského soudu v Brně obžalobu, ze dne 14. 9. 1948, pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z. (dále jen voj. tr. zák.), jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. června 1948 u vojenského útvaru ve Z. odepřel přijmouti vojenskou výstroj a výzbroj a vykonávati vojenský výcvik" a tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz.

Krajský vojenský soud v Brně rozsudkem, sp. zn. Ktr 458/48 ze dne 4. 3. 1949, uznal obviněného vinným skutkem podle obžaloby, který shodně s obžalobou též právně kvalifikoval jako zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 voj. tr. zák. Podle § 149 odst. 1, § 92 voj. tr. zák. pak obviněnému uložil trest žaláře v trvání 2 roků, zostřený dvakrát měsíčně tvrdým ložem. Současně rozhodl, že se obviněnému do trestu započítává zajišťovací a vyšetřovací vazba od 25. 6. 1948 do 4. 3. 1949.

Odvolání a zmateční stížnost, jež proti tomuto rozsudku podal obviněný A. S., projednal Nejvyšší vojenský soud v Praze a v neveřejném zasedání rozhodl rozsudkem, sp. zn. P - 73/49 ze dne 5. 5. 1949 tak, že zmateční stížnost zamítl zčásti jako neodůvodněnou a zčásti jako nepřípustnou. Odvolání do výroku o trestu vyhověl v tom směru, že trest uložený obviněnému nalézacím soudem za použití § 125 voj. tr. zák. snížil na žalář v trvání 1 roku, zostřený jednou měsíčně tvrdým ložem a samovazbou poslední měsíc trestu.

Proti tomuto rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 5. 5. 1949, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného zemř. A. S.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku poukázal především na to, že obviněný A. S. byl rozsudkem Vojenského soudu I. stolice v Brně, sp. zn. Vtr 753/47-II ze dne 15. 12. 1947, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu v Praze, sp. zn. P - 4/48 ze dne 9. 6. 1948, odsouzen pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 voj. tr. zák., spočívající v tom, že obviněný dne 3. 10. 1947 u vojenského útvaru ve Z. odepřel přijmout vojenskou výzbroj a vykonávat vojenskou službu. Dle stěžovatele vyplynulo z vyšetřování provedeného ve věci prvního odsouzení obviněného, tak i z vyšetřování ke druhému případu, že obviněný odmítal nastoupit vojenskou prezenční službu z náboženských důvodů trvale, neboť konání vojenské služby zásady náboženské sekty Svědků Jehovových zakazovaly. O tom, že rozhodnutí obviněného nenastoupit vojenskou základní službu bylo trvalé a obviněný odmítal zásady své sekty překročit, svědčí i to, že po výkonu trestu 9 měsíců žaláře dnem 22. 6. 1948, dne 23. 6. 1948 opět odmítl převzít ze stejných důvodů výstroj a výzbroj.

S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel dovodil, že se jedná o dva opakované útoky téhož skutku, a to tím spíše, že obviněný od počátku (již před svým prvním odsouzením) dával jednoznačně najevo, že odmítá vojenskou službu trvale, i když si byl vědom trestních následků. Dle přesvědčení stěžovatele byl proto obviněný odsouzen rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně, sp. zn. Ktr 458/48 ze dne 4. 3. 1948, pro tutéž trestnou činnost v rozporu se zásadou ne bis in idem". Tím byl v řízení před nalézacím soudem porušen zákon v ustanovení § 306 odst. 1 bod 3 zák. č. 131/1912 ř. z. o vojenském trestním řádu, ve znění vyhl. ministra národní obrany č. 151/1948 Sb. (dále jen voj. tr. ř.), neboť s ohledem na existenci shora uvedených okolností bylo nové trestní stíhání obviněného pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 voj. tr. zák. vyloučeno.

V řízení před Nejvyšším vojenským soudem v Praze byl pak dle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních § 358 bod 9 písm. b) a § 348 odst. 2 voj. tr. ř., když tento soud svým rozhodnutím nenapravil vady, k nimž došlo před soudem I. stupně a zmateční stížnost neshledal důvodnou, ačkoliv mezi důvody zmatečnosti podle § 358 bod 9 písm. b) voj. tr. ř. patřily okolnosti, které vylučují nebo zrušují trestnost činu nebo vylučují jeho stíhání".

V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že citovaným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze, a v řízení mu předcházejícím, byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek i rozsudek soudu I. stupně zrušil, včetně všech rozhodnutí na ně obsahově navazujících a poté aby postupoval podle § 171 odst. 1 (správně § 271 odst. 1) tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen, i když - z níže uvedených důvodů - v jiném (zásadním) směru, než je namítáno v uplatněném mimořádném opravném prostředku.

Nejprve je zapotřebí poukázat na to, že v posuzované věci byl spis bývalého Krajského vojenského soudu v Brně sp. zn. Ktr 458/48 v r. 1982 skartován. Spis bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze sp. zn. P 73/49 obsahuje pouze opis obžaloby, opis rozsudku soudu I. stupně, zmateční stížnost a odvolání obviněného, a dále koncept a originál rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o opravných prostředcích obviněného.

Z obsahu zmateční stížnosti obviněného A. S. vyplývá, že uplatnil důvody zmatečnosti podle § 358 bod 3, 4, 5, 9 písm. b) voj. tr. ř., jež spatřoval ve vadách spočívajících v tom, že v hlavním líčení (přelíčení) nebyly dodrženy zásady řízení zajišťující trestní stíhání a obhajování a v důsledku toho nebylo objasněno, zda v daném případě existují okolnosti vylučující trestnost činu. Především bylo namítáno, že soud I. stupně nezkoumal duševní stav obviněného dvěma znalci z oboru psychiatrie, ale spokojil se pouze s přečtením zprávy vojenské nemocnice. Tuto otázku považoval obviněný pro posouzení jeho trestní odpovědnosti za klíčovou, když ve zmateční stížnosti opakovaně zdůraznil svoji případnou duševní poruchu, projevující se fanatickým zanícením zchovávati do důsledku všechny zákony Boží, jak jsou obsaženy v bibli, sloužiti Bohu a nečiniti ničeho, co by zákonu Božímu odporovalo". Uvedl, že jeho zanícení pro službu Bohu je takového rázu, že jej nic nedovede odvrátit od jeho přesvědčení a z toho vyplývajícího jednání, ani opakovaná ztráta svobody. V uvedené souvislosti poukázal rovněž na to, že pro odpírání služby ve vojenské organizaci byl již v r. 1944 umístěn v ústavu pro duševně choré. Ze zmiňovaných důvodů vyslovil přesvědčení, že jeho jednání nemůže být trestným činem, neboť v důsledku poruchy mysli není s to užívati svého rozumu", a to v oblastech, kdy jeho myšlení narazí na předpisy bible.

Podle odůvodnění rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně byl duševní stav obviněného zjišťován lékařským nálezem a posudkem Vojenské nemocnice v Brně, se závěrem, že obviněný, je sice fanaticky důsledným v zachovávání doslovného znění bible, aniž by ovšem uvedenou okolnost bylo možno považovat za duševní poruchu vzhledem ke zcela normálnímu, logickému a zcela přiměřenému chování obviněného". Nejvyšší vojenský soud v Praze se s těmito závěry ztotožnil. K námitkám obviněného týkajících se důvodů zmatečnosti ohledně porušení procesních předpisů pak uvedl, že duševní stav obviněného byl přezkoumán na neurologicko-psychiatrickém oddělení ve vojenské nemocnici a lékaři - psychiatři pak podali lékařský nález a posudek, že obviněný je duševně zdráv a za své jednání zodpovědný. Podle názoru soudu II. stupně byl nález a posudek, který vydali lékaři o výsledku svého pozorování znaleckým dobrým zdáním" ve smyslu ustanovení § 221 odst. 5 voj. tr. ř. a nikoliv pouhou zprávou, jak namítal obviněný.

K tomu je třeba uvést, že řízení v případě pochybností o duševních poruchách nebo o příčetnosti obviněného bylo upraveno v ustanovení § 221 voj. tr. ř. Z ustanovení § 221 odst. 1 voj. tr. ř. pak vyplývá, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda obviněný je při zdravém rozumu nebo zda trpí duševní poruchou, pro niž by jeho příčetnost mohla být vyloučena, musí být duševní stav a stav mysli obviněného vyšetřen nejen výslechem všech osob, které by o tom mohli dát vysvětlení, a opatřením úředních a služebních zpráv, nýbrž pokaždé také dvěma lékaři. V případech, kdy bylo lékařské vyšetření za podmínek § 221 odst. 2 voj. tr. ř. provedeno v léčebném ústavu, bylo povinností těchto lékařů, aby v souladu s ustanovením § 221 odst. 5 voj. tr. ř. podali o výsledku svého pozorování zprávu se zaměřením na to, zda je dána duševní porucha a jaký vliv měla na představy, pudy a činy obviněného a zda tu byl a v jaké míře tento zakalený duševní stav v době spáchání činu.

S ohledem na konstatovaný obsah ustanovení § 221 voj. tr. ř. lze považovat závěry napadeného rozsudku Nejvyššího vojenského soudu v Praze za správné v tom, že v posuzovaném případě byl ve věci podán znalecký posudek (tj. dobré zdání znalců dle terminologie užívané před novelou provedenou vyhl. č. 151/1948 Sb. o novém znění vojenského trestního řádu) a nikoliv pouze zpráva zdravotnického zařízení dle § 288 odst. 5 voj. tr. ř.

Pokud jde o tzv. průvodní řízení konané v rámci hlavního přelíčení podle oddílu E, hlavy XVIII. voj. tr. ř., bylo zákonem vymezeno, ve kterých (vyjímečných) případech lze v hlavním přelíčení přečíst výpovědi svědků a znalců. Podle § 288 odst. 1, 2 voj. tr. ř. mohly být tyto důkazy provedeny přečtením buď pro úmrtí nebo neznámý pobyt těchto osob nebo z jiných závažných důvodů; znalecké posudky směly být přečteny v případech, kdy se výpovědi slyšených znalců odchylovaly od podaného posudku a též v případech, byl-li posudek podán podle § 214 odst. 2 nebo § 215 odst. 1 voj. tr. ř., tj. jestliže pro rozpory vzbuzující pochybnosti o správnosti původního posudku bylo nutno vyžádat posudek nového znalce či znalců a dále, kdy v nutných případech byl znalecký posudek podán státním odborným úřadem, ústavem nebo orgánem, který byl povolán podávat takové posudky. Konečně podle ustanovení § 288 odst. 1 bod 4 voj. tr. ř. směl být posudek znalců přečten v případech, byli-li s přečtením srozuměni žalobce i žalovaný a souhlasil-li předseda.

Ačkoliv trestní spis v předmětné věci byl skartován a není tak k dispozici protokol o hlavním přelíčení, lze dovodit, že se Krajský vojenský soud v Brně shora uvedenými zásadami neřídil. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá (str. 2), že znalci z oboru psychiatrie, kteří posudek vypracovali, nebyli soudem vyslechnuti, přičemž soud k tomuto posudku přistupoval toliko jako k nálezu nebo zprávě ve smyslu ustanovení § 288 odst. 5 voj. tr. ř., jejichž přečtení zákon dovoloval i bez splnění podmínek uvedených v § 288 odst. 1, 2 voj. tr. ř. Tím porušil zákon v ustanovení § 4 voj. tr. ř. a § 288 odst. 1 bod 4, odst. 2 voj. tr. ř., neboť v důsledku nesprávného výkladu zákona a s tím souvisejících procesních vad se důkaz posudkem znalců stal v trestním řízení neúčinným a věc tak nebyla řádně objasněna z hlediska namítané duševní poruchy obviněného a z tohoto důvodu nebyla objasněna ani otázka příčetnosti obviněného jako základní podmínka jeho trestní odpovědnosti (§ 3 písm. a/ voj. tr. zák.).

Z hlediska namítaných důvodů zmatečnosti bylo tedy zřejmé, že nalézací soud provedl procesní úkon podle zákona neplatný, když došlo k nesprávnému vyložení zákona a zásad řízení, zajišťujících trestní stíhání a obhajobu, přičemž s ohledem na tyto vady nebylo objasněno, zda jsou zde okolnosti, které vylučují trestnost činu nebo vylučují jeho stíhání. Pokud za tohoto stavu Nejvyšší vojenský soud v Praze nezjistil důvody zmatečnosti podle § 358 bod 3, 4, 9 písm. b) voj. tr. ř. a důvodně podanou zmateční stížnost v neveřejném zasedání zamítl, porušil zákon v ustanovení § 364 odst. 3 a § 371 odst. 2 voj. tr. ř.

S přihlédnutím ke všem skutečnostem podrobně rozvedeným výše, Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze, sp. zn. P - 73/49 ze dne 5. 5. 1949, a v řízení jemu předcházejícím, byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. S., a to v rozsahu uvedeném v obou předcházejících odstavcích. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek i rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, sp. zn. Ktr 458/48 ze dne 4. 3. 1949, zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V předmětném řízení tak zůstala neobjasněna otázka namítané duševní poruchy obviněného, tedy okolnosti, jež měla vylučovat jeho trestní odpovědnost. Současně je zřejmé, že pro časový odstup od inkriminovaného jednání a především proto, že obviněný A. S. již zemřel, nelze řízení doplnit žádnými důkazy, na základě nichž by mohlo být zjištěno, zda obviněný jako subjekt trestného činu měl vlastnosti předpokládané zákonem (příčetnost), tj. zda byl způsobilý být pachatelem v trestněprávním smyslu. Existence tohoto subjektu je jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty každého trestného činu.

Po zrušení napadeného rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně, tedy vznikl právní stav, kdy již nelze doplnit skutková zjištění v projednávané trestní věci a novými důkazy rozptýlit pochybnosti týkající se příčetnosti, resp. nepříčetnosti obviněného A. S. Jestliže tedy již nelze žádnými prostředky zjistit, zda obviněný byl způsobilým subjektem trestného činu a objasnění tohoto znaku skutkové podstaty v předcházejícím řízení chybí (vzhledem k neúčinnosti k tomu provedených důkazů), neshledal Nejvyšší soud zákonné překážky, jež by bránily tomu, aby za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci meritorně rozhodl. Poněvadž s ohledem na výše konstatované důvody nebylo možno učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného A. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 voj. tr. zák.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 19. října 2000

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler