9 ICm 3407/2016
Č. j. 9 ICm 3407/2016-59 (KSOS 14 INS 29763/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci

žalobkyně: Vlasta anonymizovano , anonymizovano bytem Barvířka 88, 756 63 Krhová proti žalovanému: Mgr. Petr Fišer, IČO 49477528 sídlem Obecniny I 3417, 760 01 Zlín insolvenční správce dlužníka Martina anonymizovano , narozeného dne 30. 12. 1972 bytem Barvířka 88, 756 63 Krhová o vyloučení majetku z majetkové podstaty

takto: I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný, jako insolvenční správce dlužníka: Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem Barvířka 88, 756 63 Krhová, je povinen vyloučit z majetkového soupisu dlužníka majetek: id.1/2 parcela č. 386, výměra: 120 m2, druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba: Krhová, č.p. 88, rod. dům, stavba stojí na pozemku p.č. 386, se zamítá.

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 29763/2015)

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.269,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobou došlou soudu dne 22. 9. 2016 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že žalovaný, jako insolvenční správce dlužníka: Martin anonymizovano , anonymizovano , bytem Barvířka 88, 756 63 Krhová (dále jen dlužník ), je povinen vyloučit z majetkového soupisu dlužníka majetek: id.1/2 parcela č. 386, výměra: 120 m2, druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba: Krhová, č.p. 88, rod. dům, stavba stojí na pozemku p.č. 386 (dále jen dar ).

2. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že dne 9. 2. 1995 byla uzavřena darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemena (dále jen Darovací smlouva ), kterou mezi sebou uzavřeli žalobkyně jakožto dárce a dlužník a jeho bratr Petr anonymizovano jakožto obdarovaní. Žalobkyně takto převedla vlastnické právo k pozemku parc. č. 386, výměra: 120 m2, druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: Krhová, č.p. 88, rod. dům (dále jen nemovitost ), na své dva syny, kteří nemovitost nabyli jako spoluvlastníci. Žalobkyně dne 15. 3. 2013 vyzvala dlužníka k vrácení daru dle ust. § 630 občanského zákoníku ve znění do 1. 12. 2013 (dále jen ObčZ ), přičemž v žalobě uvedla, že dlužník poskytnul dar jako ručení pro úvěr své manželky z roku 2006, a to bez vědomí žalobkyně jakožto dárkyně. Jelikož však úvěr nebyl dlouhodobě manželkou dlužníka splácen, hrozila manželce dlužníka exekuce, přičemž žalobkyně se obávala, že by tak přišla o své bydlení, které měla zajištěno v Darovací smlouvě ve formě věcného břemena. Dlužník však tento úvěr namísto své manželky uhradil roku 2013. Na základě těchto událostí utrpěla žalobkyně psychickou a zdravotní újmu, kdy musela být v lékařské péči a užívat léky. Dlužník navíc nereflektoval prosby žalobkyně, aby dar udržoval, osvobodil od úvěru a postaral se o žalobkyni. Za takové situace žalobkyně vyzvala dlužníka k vrácení daru, přičemž výzva byla dle žalobkyně v souladu se zákonnými předpisy. Také odkázala na čl. VI Darovací smlouvy, který se dle jejího názoru neopírá o ust. § 630 ObčZ, a dle kterého také požadovala vrácení daru. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že nosná část stavby-domu se nacházela na jiném pozemku (parc.č. 387/1), jehož vlastníkem je žalobkyně a nikoliv dlužník, proto by nemovitost neměla být sepsána do majetkové podstaty dlužníka. Pro účely zápisu práva do katastru nemovitostí pak musela na žádost právního oddělení katastrálního úřadu žalobkyně s dlužníkem podepsat také souhlasné prohlášení o vrácení daru, kterým dle jejího názoru fakticky došlo k vráceí daru.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro vrácení daru dle ust. § 630 ObčZ, když předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle se jedná o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Dle žalovaného se o žádné z výše uvedeného jednání dlužníka nejednalo. Skutečnost, že dlužník byl ve finanční tísni, ještě neznamená porušení dobrých mravů ve vztahu k dárkyni a není to důvodem pro vrácení daru dle ust. § 630 ObčZ. Tvrzení žalobkyně, že budova stojí nosnou částí na cizím pozemku nebyl schopen žalovaný relevantně posoudit, neboť z katastrální mapy nic takového nebylo patrno a stavba přesně kopíruje pozemek parc. č. 386.

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

4. U ústního jednání konaného dne 25. 1. 2018 účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v čl. VI Darovací smlouvy bylo ujednáno právo na vrácení daru v případě porušení dobrých mravů. Žalobkyně trvala na skutečnosti, že syn hrubě porušil dobré mravy ve vztahu k její osobě a tyto nadále porušuje. O majetkové situaci syna nevěděla, se synem se dohádali, nebaví se spolu a nic spolu již neřeší, a z této situace má žalobkyně velké zdravotní problémy. Dále žalobkyně poukázala na skutečnost, že podala trestní oznámení ohledně zfalšování jejího podpisu ve smlouvě, kterou se mělo zrušovat oprávnění z věcného břemene sjednané v Darovací smlouvě, avšak tato tvrzená skutečnost nemá žádnou souvislost s porušováním dobrých mravů jejím synem. Žalobkyně také považovala za vhodné uvést, že syn nemá k domu příjezdovou cestu, jelikož žalobkyně je vlastníkem pozemku, přes který je nutno k domu přijet či přijít. Příchod či příjezd k domu v současné době žalobkyně povoluje pouze dětem syna a jemu také, avšak jen kvůli jeho dětem a v případě, že by byla žalobkyně ve věci neúspěšná, byla by situace složitá. Navíc, jak uvedla v žalobě, nosná část stavby se nachází na pozemku jiném, a to pozemku č. 387/1, jehož je vlastníkem, a tento nebyl do majetkové podstaty sepsán. Jedná se o 3 nosné sloupy domu, jež se nacházejí na jiném pozemku. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že z LV, na kterém je zapsán pozemek parc. č. 387/1, není zřejmé, že by se na něm nacházela nějaká stavba, nicméně poukázala na faktický stav věci. Žalovaný uvedl, že dar byl sepsán do majetkové podstaty z titulu vlastnického práva dlužníka na základě Darovací smlouvy, přičemž nesouhlasí s tím, že by se žalobkyni obnovilo vlastnické právo na základě výzvy k vrácení daru, a to z důvodů, které jsou uvedeny v písemných vyjádřeních.

5. Mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně skutečností, což vyplývá ze stanovisek účastníků řízení: -zahájení insolvenčního řízení dne 30. 11. 2015, zjištění úpadku dlužníka, povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a ustanovení žalovaného insolvenčním správcem, -soupis nemovitosti, která je evidována ve vlastnictví žalobkyně na základě výzvy k vrácení daru, -vyrozumění o soupisu nemovitosti, -včasné podání žaloby na vyloučení. 6. V dané věci byla sporná skutečnost, zda se žalobkyně stala opět vlastníkem darované nemovitosti na základě výzvy dárce ze dne 15. 3. 2013 a zda skutečnosti učiněné ve výzvě jsou hrubým porušením dobrých mravů pro naplněné skutkové podstaty ust. § 630 ObčZ či porušením dobrých mravů dle smluvního ujednání v Darovací smlouvě.

7. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ObčZ) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ ). S přihlédnutím k ust. § 3028 obč. zák. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy (tedy ObčZ a ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2013). Vzhledem ke skutečnosti, že k Výzvě k vrácení daru došlo dne 15. 3. 2013, bude tato posuzována dle právní úpravy ObčZ.

8. Insolvenční řízení je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ). Právní úprava vyloučení z majetkové podstaty je upravena v ust. § 225 IZ.

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

9. Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).

10. Nejvyšší soud již v důvodech usnesení ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV), a to především proto, že IZ obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, že jež je třeba vnímat v komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti ZKV. V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněném pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud doplnil, že uvedené nicméně neplatí pro závěry formulované v konkurzních poměrech k povaze tzv. vylučovací žaloby, jež jsou-se zřetelem k tomu, že podstata vylučovací žaloby nedoznala změn ani v nyní platné právní úpravě insolvenčního práva-použitelné i pro výklad ust. § 225 odst. 1 IZ.

11. K vylučovací žalobě podle ZKV Nejvyšší soud uzavřel např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že její podstatou je závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkurzní podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkurzu vylučuje.

12. Podstata vylučovací žaloby nedoznala změn ani v platné úpravě insolvenčního práva. Prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle ust. § 225 IZ se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka. 13. S ohledem na výše uvedené i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě), ty, jež byly (obdobně) ustaveny judikaturou jako předpoklad úspěšnosti vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV např. v R 27/2003 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K těmto předpokladům patří, že: 1) Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka. 2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

dlužníka, což platí i pro poměry dané věci). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. 3) Žalovaným je insolvenční správce. 4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkurzu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti ZKV nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu .

14. V dané věci o splnění prvních čtyř uvedených předpokladů nebyly pochybnosti, když ohledně těchto skutečností nebylo mezi účastníky řízení sporu. Pro výsledek řízení tak bylo určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek. Jak se podává z žaloby, žalobkyně se domáhá vyloučení movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka na základě skutkových tvrzení, podle kterých je vlastníkem movitých věcí dle Výzvy k vrácení daru.

15. S ohledem na datum sepsání Výzvy k vrácení daru žalobkyní, tj. datum 15. 3. 2013, bylo nutné postupovat podle ustanovení ObčZ, účinných k datu sepsání této Výzvy.

16. Dle ust. § 123 ObčZ je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

17. Dle ust. § 628 ObčZ darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odstavec 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2). Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti (odstavec 3).

18. Dle ust. § 630 ObčZ se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

19. Soud provedl důkaz následujícími listinami, z nichž zjistil následující: -z Darovací smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemena ze dne 9. 2. 1995, že stranami této smlouvy byli na jedné straně žalobkyně jako dárce a oprávněná z věcného břemena, manžel žalobkyně jako oprávněný z věcného břemena, dlužník a jeho bratr jako obdarovaní a povinní z věcného břemena, na dlužníka byl touto smlouvou převeden podíl ve výši ideální jedné poloviny na nemovitosti, v čl. VI této smlouvy pak bylo ujednáno, že dárkyně se může domáhat vrácení daru, jestliže by se obdarovaní chovali k ní či členům její rodiny tak, že by tím porušovali dobré mravy; -z výzvy k vrácení daru ze dne 15. 3. 2013, že žalobkyně vyzvala dlužníka dne 15. 3. 2013 k vrácení daru, protože jí nebyla v rozporu s dohodou zajištěna jistota o řádném bydlení a užívání předmětné nemovitosti, dlužník neprováděl dle jeho příslibu řádnou údržbu,

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

úpravy a opravy domu, aby nechátral, a také poskytl na určitou dobu dům k zajištění pro úvěr; -z výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k datu 19. 9. 2017, že žalobkyně a dlužník jsou spoluvlastníky nemovitosti, dlužník je vlastníkem podílu ve výši jedné poloviny na nemovitosti na základě rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně- pobočka Valašské Meziříčí ze dne 23. 10. 2014, č.j. 16 C 32/2012-156 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015 o vypořádání SJM s právními účinky zápisu ke dni 14. 1. 2016, a žalobkyně je vlastníkem podílu ve výši jedné poloviny na nemovitosti na základě Dohody o vypořádání BSM 210 V7 117/1995 ze dne 2. 2. 1995 s právními účinky vkladu ke dni 6. 2. 1995; -ze zápisu s dlužníkem ze dne 26. 7. 2016, že žalovaný s dlužníkem na schůzce sepsali zápis, v němž dlužník k vrácení daru uvedl, že dostal darem od rodičů jednu polovinu nemovitosti, druhou polovinu dostal darem bratr dlužníka, který ji později prodal manželce dlužníka, a proto, že byla nemovitost zaúvěrována a žalobkyně potřebovala někde bydlet, tak dlužníka vyzvala k vrácení jeho poloviny nemovitosti z obavy, aby nepřišla o střechu nad hlavou, když manželka dlužníka vyhrožovala, že nemovitost půjde do exekuce. 20. Po takto provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že dne 9. 2. 1995 byla mezi dlužníkem a žalobkyní uzavřena Darovací smlouva dle ust. § 628 ObčZ. Stranami Darovací smlouvy, jejíž součástí bylo také zřízení věcného břemena, byli na jedné straně žalobkyně jako dárkyně a oprávněná z věcného břemena, manžel žalobkyně jako oprávněný z věcného břemena, dlužník a jeho bratr jako obdarovaní a povinní z věcného břemena. Žalobkyně byla výlučným vlastníkem nemovitosti, tj. pozemku parc. č. 386 o výměře 120 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: Krhová, č.p. 88, rod. dům, kterou žalobkyně Darovací smlouvou převedla na své dva syny-dlužníka a jeho bratra, z nichž každý se stal vlastníkem podílu ve výši jedné poloviny na nemovitosti. Žalobkyně následně vyzvala dlužníka dne 15. 3. 2013 k vrácení daru dle ust. § 630 ObčZ, a to z důvodu, že dle jejich dohody neprováděl řádnou údržbu, úpravy a opravy domu tak, aby nechátral. Dalším uvedeným důvodem byla skutečnosti, že dlužník dar poskytl jako zajištění úvěru své manželky, která úvěr nesplácela a hrozila jí exekuce, přičemž žalobkyně v důsledku toho měla obavu, že by tak přišla o své bydlení. Ohledně obavy žalobkyně o ztrátu bydlení jakožto důvodu k vrácení daru se vyjádřil také dlužník na schůzce s žalovaným dne 26. 7. 2016, když tuto situaci potvrdil. Ze zápisu ze schůzky s žalovaným rovněž vyplynulo, že druhá polovina nemovitosti, která byla žalobkyní darována Darovací smlouvou bratrovi dlužníka, byla bratrem dlužníka převedena na manželku dlužníka, přičemž žalobkyně toto nečinila sporným. Následně bylo určeno vlastnictví k této polovině nemovitosti před Okresním soudem ve Vsetíně-pobočka Valašské Meziříčí ve spojení s Krajským soudem v Ostravě tak, že byla tato polovina nemovitosti přiřknuta dlužníkovi. Dle výpisu z katastru nemovitostí je pak vlastníkem nemovitosti ohledně její jedné poloviny jednak dlužník na základě rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně-pobočka Valašské Meziříčí ze dne 23. 10. 2014, č.j. 16 C 32/2012-156 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2015 o vypořádání SJM, a ohledně druhé poloviny nemovitosti je vlastníkem žalobkyně, a to na základě Dohody o vypořádání BSM 210 V7 117/1995 ze dne 2. 2. 1995. Co se týče aktuálního spoluvlastnického podílu žalobkyně, tento byl předmětem vrácení daru dlužníkem. 21. K obnově vlastnického práva dárce k věci dojde na základě svou právních skutečností-hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, a

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému, kterým se dárce domáhá vrácení daru. Úkon dárce adresovaný obdarovanému směřující k vrácení daru jako jednostranný adresný právní úkon musí splňovat náležitosti právních úkonů stanovené ObčZ v tehdy platném a účinném znění. K tomu, aby byl tento právní úkon platný, je tedy třeba dostatečně určitě konkretizovat skutečnosti, v nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným tak, jak předpokládá ust. § 630 ObčZ. Dále je nezbytné, aby výzva obsahovala jasný a srozumitelný požadavek na vrácení daru obdarovaným, přičemž nesmí vzniknout pochybnost o tom, komu je adresován, jaké darovací smlouvy se týká, a která část předmětu daru má být vrácena. Vlastnické právo dárce se pak obnoví okamžikem, kdy projev dárce směřující k vrácení daru dojde obdarovanému, a to za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky dané v ust. § 630 ObčZ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, rozsudek nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 78/2014). 22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Zákon však nestanoví, že by závadné chování muselo dosáhnout intenzity trestného činu nebo přestupku. Avšak ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky ust. § 630 ObčZ, nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 78/2014 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000). 23. V dané věci má soud za to, že nebyly splněny všechny podmínky k vrácení daru dlužníkem. Žalobkyně tvrdila, že je vlastníkem majetku (daru) na základě výzvy k vrácení daru, která zakládá obnovení vlastnického práva k darovanému majetku. Žalobkyně dlužníkovi adresovala výzvu k vrácení daru, z níž bylo patrno, o jaký dar se jedná, že jde o dar z Darovací smlouvy, a také, že je adresován dlužníku. Ačkoliv žalobkyně ve výzvě uvedla důvody spočívající v chování dlužníka, pro něž se domáhá vrácení daru, nebyly tyto shledány jako dostačující k obnově vlastnického práva žalobkyně vzhledem k dikci ust. § 630 ObčZ, který předpokládá hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným. Nic na věci nemění ani sepsání souhlasného prohlášení dlužníka a žalobkyně o vrácení daru a obnovení vlastnického práva žalobkyně k daru, když takové prohlášení je nutno vyhotovit pouze pro potřeby zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nejedná se tedy o právní skutečnost, která by měla vliv na samotné obnovení vlastnického práva dárce, jak mylně předpokládala žalobkyně, jelikož toto má pouze deklaratorní charakter. Žalobkyně tedy ve výzvě k vrácení daru uvedla pouze obecně, čím se dlužník vůči ní provinil, nicméně takové obecné vymezení důvodů není v souladu s požadavkem na konkrétnost a určitost výzvy k vrácení daru. Jakékoli další důvody k vrácení daru, které žalobkyně uvedla později u ústního jednání, nejsou pro soud podstatné, jelikož právě označením závadného chování ve výzvě k vrácení daru je dán okruh sporných skutečností, které mohou být předmětem dokazování. K jednotlivým důvodům soud uvádí následující.

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

24. Jedním z důvodů k vrácení daru dlužníkem byla skutečnost, že nemovitost, resp. dar, byla poskytnuta dlužníkem k zajištění úvěru jeho manželky. Z důvodu dlouhodobého nesplácení tohoto úvěru manželkou dlužníka pak hrozilo, že bude nařízena exekuce a žalobkyně tak přijde o své bydlení, jak vyplynulo nejen z výzvy k vrácení daru, ale také ze zápisu ze schůzky dlužníka a žalovaného. Skutečnost, že manželka dlužníka vyhrožovala žalobkyni exekucí na nemovitost, nijak nemá vliv na vrácení daru, když ust. § 630 ObčZ předpokládá pouze chování obdarovaného vůči dárci, nikoli chování jiné osoby, byť osoby obdarovanému či dárci blízké. Ani poskytnutí daru k zajištění úvěru či jiné zcizení či zastavení daru nemůže mít samo o sobě na vrácení daru vliv, jelikož darováním přechází vlastnické právo z dárce na obdarovaného, který tak může s darem libovolně disponovat, není-li v darovací smlouvě či jinak prokazatelně uvedena podmínka, pro kterou by takové jednání nebylo možné. Dlužník jako obdarovaný tak byl v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat dle ust. § 123 ObčZ, a proto nelze souhlasit s žalobkyní, že by obdarovaný tímto jednáním porušil dobré mravy, pokud si nevyžádal její souhlas. Co se týče věcného břemena trvalého, doživotního a bezplatného užívání nemovitosti sepsaného v Darovací smlouvě pro žalobkyni a jejího manžela soud uvádí, že toto věcné břemeno nebylo z listu vlastnictví nijak seznatelné, tedy nebylo vůbec zapsáno do katastru nemovitostí, a proto je nutné posoudit takový závazek jakožto obligační, který nemá věcněprávní účinky. I kdyby zde tedy byl spor o věcné břemeno (v tomto případě s ohledem na žalobkyní podané trestní oznámení ve věci zfalšování jejího podpisu na smlouvě o zrušení oprávnění z věcného břemena, o němž se zmínila žalobkyně u ústního jednání), zrušení takového závazku dlužníkem by bylo opět nutno posoudit jako jeho právo nakládat s předmětem svého vlastnictví, byť by se jednalo o zrušení jednostranné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2402/2003). 25. Dalším důvodem k vrácení daru byla dle výzvy skutečnost, že dlužník neprováděl řádnou údržbu, úpravy a opravy domu, jak žalobkyni přislíbil, avšak toto chování dlužníka nebylo nijak konkretizováno. Daný příslib, z něhož by bylo možno takovou dohodu mezi žalobkyní a dlužníkem prokázat, pak nebyl žalobkyní doložen, když ani v písemné Darovací smlouvě nebyla dlužníkovi uložena povinnost se o dům takto starat, a proto nelze posoudit, zda v takovém případě došlo k hrubému porušení dobrých mravů. Pouhé obecné konstatování nežádoucího chování obdarovaného není v souladu s požadavkem konkrétnosti a určitosti vymezení důvodů ve výzvě k vrácení daru. 26. Výše uvedené důvody, jež vedly žalobkyni k sepsání výzvy k vrácení daru, tedy nesplňují předpoklad určitosti a konkrétnosti právního úkonu, jak bylo vymezeno judikaturou Nejvyššího soudu, když se jedná o velice obecné výtky. Dále je třeba se zabývat také dalším předpokladem pro obnovení vlastnického práva dle ust. § 630 ObčZ, a to je hrubé porušení dobrých mravů. Nejedná se tedy o jakékoliv porušení dobrých mravů či jakékoliv nežádoucí chování obdarovaného, nýbrž o jednání takové intenzity, které bude odpovídat hrubému porušení dobrých mravů. Výše uvedené chování dlužníka může být z pohledu žalobkyně považováno za důvod k vrácení daru, soud má však za to, že toto chování nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů. 27. Nadto soud uvádí, že mimo předpoklady ust. § 630 ObčZ vzniká obdarovanému povinnost vrátit dar také za podmínek stanovených v dané darovací smlouvě, tedy na smluvním základě, jelikož se jedná o ustanovení, které je svou podstatou dispozitivní. Strany si tak mohou ve smlouvě sjednat práva a povinnosti odchylně od ust. § 630 ObčZ. V Darovací smlouvě se konkrétně jednalo o vymezení důvodu k vrácení daru v čl. VI, ve kterém si strany ujednaly, že dárkyně se může domáhat vrácení daru, jestliže by se obdarovaní chovali k ní či členům její rodiny tak, že by tím

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová. (KSOS 14 INS 29763/2015)

porušovali dobré mravy. Oproti dikci zákonného ustanovení, které předpokládá hrubé porušení dobrých mravů, zde je sjednáno pouhé obecné porušení dobrých mravů, aniž by bylo třeba hledět na závažnější intenzitu takového chování. Ačkoliv dle žalobkyně chování dlužníka splňuje podmínky pro vrácení daru dle tohoto článku Darovací smlouvy, soud takovému argumentu nemůže přisvědčit. Hrubé porušení dobrých mravů je intenzivnější a závažnější formou závadného chování obdarovaného, které však nelze modifikovat tak, že bude jeho intenzita stanovená zákonem zmírněna v Darovací smlouvě bez jakýchkoliv dalších podmínek. V tomto případě nelze takové ujednání považovat za další předpoklad vrácení daru. Nejde tedy o rozšíření podmínek k vrácení daru, a proto je třeba posuzovat předpoklady vrácení daru pouze z hlediska ustanovení § 630 ObčZ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Odo 105/2001).

28. Na závěr soud uvádí, že v daném sporu nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vrácení daru tak, aby bylo obnoveno vlastnické právo žalobkyně k daru. Výzva k vrácení daru neobsahovala zcela konkrétní vymezení důvodů, proč by mělo k vrácení daru dojít, jednalo se pouze o obecně vymezené chování dlužníka, které žalobkyně subjektivně považovala za nežádoucí. I za předpokladu, že by soud připustil dostatečnou určitost daných důvodů, nebylo by zde splněno kritérium hrubého porušení dobrých mravů. Ani ujednání v čl. VI Darovací smlouvy nemohlo obstát, když zde byla ujednána jediná podmínka k vrácení daru a k tomu navíc v mírnější formě oproti zákonnému ustanovení. Taková modifikace důvodů není dle soudu přípustná. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že nebyly splněny předpoklady, za nichž je možné rozhodnout o vyloučení majetku sepsaného do majetkové podstaty, když žalobkyně neprokázala, že je dle ust. § 225 odst. 2 IZ vlastníkem majetku, tedy že jí svědčí vlastnické právo. Soud proto rozhodl tak, že žalobu na vyloučení zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady úspěšného žalovaného v celkové výši 1 269,50 Kč sestávají z cestovného při ujetí celkem 216 km na trase Zlín-Ostrava a zpět, při použití osobního automobilu Mitsubishi Outlander, RZ 4Z8 1023, při průměrné spotřebě 6,3 l motorové nafty na 100 km, a to za účelem účasti na jednání u soudu dne 25. 1. 2018 při vyhláškové ceně motorové nafty 29,80 Kč/l a základní sazbě náhrady za používání silničních motorových vozidel na 1 km jízdy 4,00 Kč dle vyhl. č. 463/2017 Sb.

30. Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám žalovaného.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Ostrava 2. února 2018

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Marcela Šurabová.