9 Azs 120/2017-34

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. P., zast. Mgr. Filipem Vaňkem, advokátem se sídlem Hlavenec 82, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2016, č. j. OAM-478/ZA-ZA11-ZA17-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 46 Az 10/2016-40,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci Mgr. Filipu Vaňkovi, advokátovi se sídlem Hlavenec 82, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále stěžovatel ) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen krajský soud ), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen zákon o azylu ), se neuděluje.

[2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil obavou z války na Ukrajině a tím, že s Ruskem válčit nechce. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, ve které namítal, že důvodem jeho odporu k nástupu není či nemusí být to, že se cítí národností Rus, či patří, anebo patřit může k ruské menšině na Ukrajině. Výkon vojenské služby, který by nutil jedince z ruské sociální skupiny bojovat proti Rusům, by byl nehumánní. Žalovaný vycházel z neaktuálních zpráv, když z přiloženého novinového článku je zřejmé, že není pravdou, že by situace na západě Ukrajiny byla bezpečná pro civilisty.

[3] Krajský soud v prvé řadě poukázal na to, že primárním zdrojem informací pro posouzení žádosti o azyl je samotný žadatel a jeho stíhá břemeno tvrzení. Ve správním řízení uváděl pouze obavu z války, nikoliv to, že by se cítil Rusem a byl ruské národnosti. Neunesl tedy své břemeno tvrzení. Navíc toto tvrzení považoval krajský soud za zcela nevěrohodné a účelové, když bylo poprvé uplatněno až v doplnění žaloby. Pokud jde o situaci na západě Ukrajiny, vyšel z podkladů ve správním spise a konstatoval, že ojedinělý exces v Mukačevu, na který stěžovatel poukazuje, na nich nemůže nic změnit. Nezjistil ani žádné důvody pro udělení humanitárního azylu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou podřazuje pod důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně se domnívá, že došlo k vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, spočívající v opominutí důkazů.

[5] Krajský soud nepřihlédl k důkazu novinovým článkem, který stěžovatel přiložil k žalobě. I pokud by se soud rozhodl návrhu na provedení důkazu nevyhovět, musel by takové rozhodnutí řádně odůvodnit, což neučinil.

[6] Podle čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je každý oprávněn rozhodovat o své národnosti a zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování. Krajský soud toto právo porušil, když tvrdil, že stěžovatel je ruské národnosti pouze údajně. Stěžovatel má právo zvolit si svou národnost svobodně a nemůže v tom být jakkoliv bráněno. Není podstatné, že svou národnost dříve neuvedl. I s tím souvisí nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, konkrétně návrhu na jeho výslech. Pouze jeho výslechem mohlo být soudem zjištěno, jaké je národnosti, a co ho k této volbě vedlo. Už v žádosti o azyl poukazoval na to, že nechce válčit s Ruskem, a že hovoří rusky. To vše svědčí o jeho ruské národnosti. Soud měl proto jeho výslech provést, nicméně tak neučinil a neuvedl z jakého důvodu. Navrhl proto rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že by byl ruské národnosti, svou národnost uváděl jako ukrajinskou. Ani v souvislosti s povoláním do armády netvrdil, že by obava byla spojena s jeho příslušností k ruské menšině. Nebyl tedy důvod provádět krajským soudem výslech stěžovatele, zvláště za situace, kdy ani v žalobě nebyl navrhován. Soud v odůvodnění rozsudku hodnotil i novinový článek o situaci v Mukačevu.

[8] K vyjádření žalovaného zaslal repliku stěžovatel. Uvedl, že v žalobě zcela přesně navrhl provedení obou důkazů a nelze mu klást k tíži, že se k jednání soudu nedostavil, když nebyl předvolán. Soud nebyl povinen všechny navržené důkazy provést, nicméně byl povinen tento postup odůvodnit.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se soud nejprve zabývá otázkou přípustnosti kasační stížnosti (§ 102 a násl. s. ř. s.), poté zkoumá její přijatelnost ve smyslu § 104a s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006, č. j. 8 Azs 5/2006-30), tj. zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele tak, že [p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je-kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce-pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také pokračování výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V případě, že tomu tak není, zdejší soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

[11] Soud v projednávané věci shledal, že kasační stížnost není nepřípustná, nicméně přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal, z čehož plyne její nepřijatelnost.

[12] Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně zabýval.

[13] Jak vyplývá z rekapitulace kasační stížnosti, stěžovatel napadá procesní pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazů. Jak se Nejvyšší správní soud vyjádřil v již citovaném usnesení sp. zn. 1 Azs 13/2006, důvodem přijatelnosti kasační stížnosti může být i situace, kdy by krajský soud hrubě pochybil při výkladu procesního práva. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

[14] Soud dává stěžovateli za pravdu, že v doplnění žaloby skutečně navrhl jak důkaz přiloženým novinovým článkem, tak výslechem stěžovatele.

[15] Lze mu také dát za pravdu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností soudu zdůvodnit, proč odmítá provést určitý navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko přiměřeně vyložit (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům, jejichž provedení bylo v řízení účastníkem navrhováno, se vyslovil též Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, v němž dovodil, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. Nicméně to neznamená, že vždy takové opomenutí musí mít vliv na zákonnost rozhodnutí, je-li například zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 62/2010-126). K tomu, z jakých důvodů lze důkazní návrh odmítnout, se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde uvedl: Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

[16] Pokud jde o novinový článek, ten se zabýval incidentem u Mukačeva. Z článku je zřejmé, že hovoří o střelbě, která probíhala během víkendu v červenci roku 2015. Ve správním spise se nachází pět zpráv respektovaných institucí a organizací pocházejících převážně z období pozdějšího (září 2015-leden 2016), pouze dvě zprávy jsou dřívějšího data (srpen 2014 a květen 2015). Krajský soud důkaz tímto článkem provedl, když sdělil jeho obsah, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 21. 3. 2017. V odůvodnění rozsudku k němu uvedl, že se s námitkou stěžovatele neztotožňuje, když ze správního spisu jasně vyplývá, že kromě Doněcké a Luhanské oblasti je situace stabilizovaná. Ojedinělý exces v Mukačevu na tom nemůže nic změnit, právě pro svou ojedinělost. Krajský soud uvedený důkaz také hodnotil, a to tak, že vypovídá o pouhé ojedinělosti incidentu, zatímco zprávy založené ve správním spise hovoří o dlouhodobé stabilitě západních oblastí Ukrajiny, kterou nemůže ojedinělý incident narušit. Není tedy pravdou, že by krajský soud uvedený důkaz neprovedl a nehodnotil.

[17] Pokud jde o důkaz výslechem stěžovatele, pak k tomuto návrhu se krajský soud výslovně nevyjádřil. Nelze však přehlédnout, že nebylo zcela jasné, co by tímto navrhovaným důkazem mělo být prokázáno. Tento důkazní návrh byl vznesen zcela obecně k prokázání stěžovatelových tvrzení , aniž by bylo zřejmé, kterých konkrétně.

[18] Podle § 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, který je v soudním řízení správním použitelný s ohledem na § 64 s. ř. s. platí, že důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.

[19] Stěžovatel v souvislosti s neprovedením jeho výslechu zmiňuje pouze otázku jeho národnosti. Ani v doplnění žaloby však nebylo tvrzeno, že by stěžovatel skutečně byl ruské národnosti. Jednalo se o spekulaci ustanoveného právního zástupce vyplývající pouze z toho, že stěžovatel uvedl, že nechce válčit s Ruskem. Tomu odpovídala formulace doplnění žaloby, kde je v bodu 10. užíváno formulací jako důvodem odporu žalobce není (či nemusí být) odmítnutí případného nastoupení do ukrajinské armády nebo patří (anebo může patřit) k ruské menšině na Ukrajině . U jednání pak zástupce stěžovatele uvedl, že k národnosti stěžovatele nic bližšího uvést nemůže, neboť se mu jej nepodařilo kontaktovat. Jak navíc správně poukazuje žalovaný, stěžovatel v jím podepsaném poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 25. 5. 2016 uvedl, že je ukrajinské národnosti. Kromě ryze spekulativního tvrzení zástupce stěžovatele zde tedy nebyly naprosto žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl a je ukrajinské národnosti. Vyvrácení spekulativnosti tohoto závěru rozhodně nelze považovat za porušení čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel se prokazatelně k ruské národnosti vůbec nehlásil. Dokazovanou skutečnost tedy zjevně šlo prokázat jinak a nebyly vůbec splněny podmínky pro účastnický výslech. Navíc není pravdou, že by se stěžovatel nemohl soudního jednání účastnit a svůj postoj sdělit. Nepochybně jej mohl o jednání informovat i jeho zástupce a je jen otázkou jejich vzájemného vztahu, že se mu jej nepodařilo kontaktovat. Navíc stěžovatel byl soudem i sám osobně na jednání předvolán a předvolání mu bylo doručeno vhozením do schránky dne 8. 3. 2017, jak vyplývá z doručenky na č. l. 30a soudního spisu krajského soudu.

[20] Krajský soud tedy sice mohl výslovně uvést, že navrhovaný výslech stěžovatele neprovede, nicméně z odůvodnění rozsudku je zcela evidentní, že tento výslech považoval za nadbytečný, neboť nebylo vůbec zřejmé, k čemu by měl být veden, a zástupce stěžovatele na jeho provedení při ústním jednání ani netrval. I pokud by se snad mělo jednat o pochybení soudu, pak rozhodně nedosahuje žádné významné intenzity, která by mohla založit přijatelnost kasační stížnosti.

[21] Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud se nedopustil žádných vytýkaných procesních pochybení, které by byly důvodem pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.

IV. Závěr a náklady řízení

[25] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele, a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

[26] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

[27] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (podání kasační stížnosti), celkem v částce 3 100 Kč pokračování

[§ 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že v replice na vyjádření žalovaného již nebyla nijak dále rozvíjena argumentace uvedená v kasační stížnosti, odměnu za tento úkon Nejvyšší správní soud nepřiznal. Přiznaná odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2017

JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu