9 Azs 114/2007-50

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 46 Az 22/2006-16,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, JUDr. Janu Kuželovi, advokátovi se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též správní orgán ), ze dne 7. 6. 2006, č. j. OAM-469/LE-C06-C09-2006, jímž byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ), jako zjevně nedůvodná.

Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje-v mezích kritérií přijatelnosti-v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nedostatečně zabýval jeho případem a to ve směru problémů, které měl se svými bratry, a kterým se neubránili ani matka ani otec. Stěžovatel se domnívá, že není správné tvrzení správního orgánu, že rodinné problémy nelze podřadit pod důvody pro přiznání azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť v případě neschopnosti státních orgánů pomoci jeho osobě v tak závažné situaci, kdy hrozí smrt ze strany rodiny, není tento schopen stěžovatele ochránit, což lze podřadit pod pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou, že si správní orgán neobstaral dostatek informací ze země původu, aby tak mohl objektivně posoudit informace stěžovatele o neschopnosti tamějších státních orgánů mu pomoci. S těmito námitkami se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a konstatuje, že s otázkou vztahu rozhodování dle ustanovení § 16 zákona o azylu a dle ustanovení § 12, 13 a 14 citovaného zákona se již dostatečně vypořádal ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003-90, www.nssoud.cz. Z výše citovaného vyplývá, že námitka stěžovatele, týkající se příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu ust. § 12 citovaného zákona, je bezpředmětná, i přesto Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, publikovaný pod č. 364/2004 Sb. NSS, v němž byl pojem sociální skupina charakterizován. Podobně i k hrozbě nebezpečí pronásledování soukromými osobami v zemi původu se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v této věci rovněž zmínit svůj rozsudek ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005-54, www.nssoud.cz, týkající se účelovosti podání žádosti o azyl poté, co stěžovateli pro nelegální pobyt na území České republiky hrozilo správní vyhoštění.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (dle ustanovení § 35 odst. 8, ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s.). V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele odměnu za zastupování nepřiznal, neboť ustanovený zástupce neuvedl, jaké úkony v tomto řízení vykonal, a ani z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by tento nějaký úkon právní služby, za který by mu dle ustanovení § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náležela odměna, vykonal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2007

JUDr. Radan Malík předseda senátu