9 Afs 115/2008-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: R.A.M.E. s.r.o., se sídlem Sklářská 450, Teplice, zastoupená Mgr. Janem Jungwirthem, zaměstnancem stěžovatele, bytem Javorová 715, Zeleneč, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2007, č. j. 43/84 403/2007-434, ve věci přezkoumání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 Ca 24/2008-14,

ta kto :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodn ění:

Stěžovatel se včasnou kasační stížností domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen městský soud ), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen správní orgán ) ze dne 13. 11. 2007, č. j. 43/84 403/2007-434, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele, podané dle ust. § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků ), o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen správce daně ) ze dne 29. 3. 2004, č. j. 03277/170/04/La, jímž byl změněn platební výměr č. 4/2003 Finančního úřadu v Teplicích ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11652/03/210980/6592, na odvod zadržených prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu tak, že částku odvodu ve výši 195 095 Kč změnil na částku 363 095 Kč.

Městský soud žalobu odmítl, neboť dospěl k názoru, že rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno, není rozhodnutím, kterým by se zasahovalo do subjektivních práv daňového subjektu, ale je výkonem dozorčího práva a jako takové je dle ustanovení § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), ze soudního přezkumu vyloučeno.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady správního řízení, neboť správním orgánem byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Závěr soudu je podle názoru stěžovatele nesprávný, neboť žádné ustanovení soudního řádu správního, vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí, nelze vykládat extenzivně a v pochybnostech je třeba vždy postupovat ve prospěch zachování práva na přístup k soudu. Stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení městského soudu bylo zrušeno.

Dle názoru stěžovatele ust. § 55b zákona o správě daní a poplatků stanoví správním orgánům povinnost rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčující tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušit, nahradit jiným nebo jej změnit. Protože každé povinnosti jedné strany daňového řízení odpovídá logicky právo strany druhé, i když není v daňovém řádu výslovně uvedeno, zmíněné povinnosti správních orgánů odpovídá nutně právo daňového subjektu na zrušení rozhodnutí, změnění rozhodnutí nebo nahrazení rozhodnutí rozhodnutím jiným. Rozhodnutím o nepovolení přezkumného řízení tedy správní orgán ruší zmíněné právo daňového subjektu na zrušení rozhodnutí, změnění rozhodnutí nebo nahrazení rozhodnutí rozhodnutím jiným. Jde tedy o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno. Usnesení soudu je tedy v rozporu s ust. § 70 písm. a) s. ř. s.

Dále stěžovatel podotýká, že pokud by se argumentace soudu aplikovala na ust. § 55a daňového řádu, pak by i rozhodnutí o žádostech o prominutí daně musela být ze soudního přezkumu vyloučena, konstantní judikatura však již nyní tato rozhodnutí ze soudního přezkumu nevylučuje.

Soud v odůvodnění k argumentaci stěžovatele uvádí, že v dané věci se nejedná o žádné soudem chráněné legitimní očekávání, ale pouze o subjektivní přesvědčení stěžovatele o nezákonnosti rozhodnutí správce daně. Soud ovšem nezkoumal, jak dalece je subjektivní přesvědčení stěžovatele v souladu s objektivní skutečností. Soud tedy patrně bez dalšího předpokládá, že rozhodnutí správce daně bylo zcela objektivní a správné, jestliže správní orgán přezkumné řízení nepovolil. Stěžovatel v podané žalobě uvedl argumenty, které svědčí o tom, že rozhodnutí správce daně i správního orgánu bylo nesprávné. Lze tedy přezkoumat, zda rozhodnutí správce daně a správního orgánu jsou správná a v souladu s právními předpisy. Ovšem právní názor městského soudu umožňuje libovůli správních orgánů, protože zde není institut umožňující objektivní posouzení sporné věci. I když ust. § 55b zákona o správě daní a poplatků vykazuje dle názoru stěžovatele všechny znaky tradičního dozorčího oprávnění, není toto ustanovení koncipováno tak, že by mělo být využíváno jenom v případech, kdy došlo ke stanovení nesprávné výše daně v neprospěch státu. Proto toto ustanovení umožňuje daňovým subjektům požádat o přezkumné řízení a výklad tohoto ustanovení ve spojitosti se shora citovanými ustanoveními s. ř. s. nemůže být takový, že umožní libovůli a zlovůli správních orgánů bez možnosti soudního a tedy nezávislého přezkumu takovéhoto rozhodnutí.

Správní orgán ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na argumentech uvedených v rozhodnutí o nepovolení přezkoumání ze dne 13. 11.2007, č. j. 43/84 403/2007-434.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména z ustanovení § 65 a § 70 písm. a) s. ř. s., která byla v daném případě městským soudem aplikována. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s., které je klíčovým ustanovením soudního řádu správního pro posouzení žalobní legitimace, se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen rozhodnutí ), domáhat žalobou zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Soud v této souvislosti konstatuje, že se stěžovatelem lze plně souhlasit, že v podmínkách moderního právního státu je vyloučeno, aby stát rozhodoval bez zákonného podkladu, pouze na základě své libovůle. V dané věci tomu však tak nebylo a ke kasační námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno, je nutno uvést následující:

Rozhodování o žádosti daňového subjektu o povolení přezkumu se dle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků rozpadá do dvou fází: v prvé se rozhoduje (na vyšším stupni soustavy finančních orgánů) o tom, zda přezkoumávání vůbec bude povoleno, tj. zkoumá se zákonnost postupu a rozhodnutí vydaného v předchozím řízení, tj. řízení, v němž daňový subjekt mohl na ochranu svých práv ze stejných důvodů využít opravný prostředek a případně i žalobu; ve druhé fázi, a to jen tam, kde přezkoumání vůbec je povoleno a řízení tedy znovu otevřeno , se rozhoduje o tom, zda původní přezkoumávané rozhodnutí bude změněno nebo zrušeno (a to u orgánu, který původně rozhodl v posledním stupni). Shledá-li orgán, který má rozhodnout o povolení přezkumu, že pro přezkoumání nejsou důvody, žádost zamítne. Formalizovaný způsob odložení nedůvodné žádosti však nic nemění na charakteru řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, který vyplývá ze zákona; v řízení o povolení přezkumu na žádost daňového subjektu nejde o nic jiného než o rozhodování o tom, zda z podnětu daňového subjektu bude opětovně zasaženo do práv, do nichž bylo zasaženo již původním vyměřením a kde původní vyměření mohlo být právě z dispozice daňového subjektu podrobeno soudní ochraně. Skutečnost, že se tak nestalo, neboť stěžovatel nedostál svým zákonným povinnostem a žaloba na ochranu jeho práv byla pro opožděnost odmítnuta, nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Již od doby římského práva platí obecně uznávaná zásada, že právo přeje bdělým (vigilantibus iura); proto má každý aktivně a důsledně dbát svých práv. Výrok o zamítnutí žádosti o povolení přezkumu proto již svojí podstatou vůbec nemůže zasáhnout subjektivní práva daňového subjektu ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. Daňová povinnost žadatele o povolení přezkumu již byla pravomocně stanovena dřívějším rozhodnutím finančního orgánu; tím, že instančně vyšší správce daně nepovolí přezkum tohoto rozhodnutí, se na původním rozhodnutí nic nemění, tj. nemění se ani práva a povinnosti daňového subjektu.

O zásahu do subjektivních chráněných práv lze v prvé fázi přezkumného řízení uvažovat pouze tam, kde by bylo opětovně zasaženo do subjektivních práv daňového subjektu z moci úřední, tj. přezkumné řízení by bylo nařízeno správcem daně ex offo. Je tomu tak proto, že rozhodnutí o nařízení přezkumu daňového rozhodnutí, jež instančně vyšší správce daně vydává z úřední povinnosti, a to na základě podnětu kteréhokoliv správce daně, může představovat zásah do právní sféry daňového subjektu a tedy zakládat žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Nařídí-li instančně vyšší správce daně přezkoumání daňového rozhodnutí, znamená to, že dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy (nebo se zakládá na podstatných vadách řízení) a zároveň že okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Tímto právním názorem je přitom správce daně, který rozhodl v posledním stupni a který rozhoduje ve druhé fázi přezkumného řízení, ve smyslu § 55b odst. 6, věta druhá, zákona o správě daní a poplatků, vázán; má tedy závazně vyřešenu především otázku protiprávnosti napadeného rozhodnutí a nemůže sám dospět k závěru opačnému. Stejně tak ani daňový subjekt se nemůže v této druhé fázi přezkumného řízení proti tomuto závěru nijak bránit, neboť mu to zakazuje § 55b odst. 5, věta druhá, zákona o správě daní a poplatků a v rámci druhé fáze mu právo bránit se upírá vázanost správce daně, provádějícího přezkumné řízení, právním názorem vysloveným v rozhodnutí o nařízení přezkumu. Jestliže tedy instančně vyšší správce daně nařídí přezkum daňového rozhodnutí, a to rozhodnutím, v němž se závazně vyslovuje o protiprávnosti rozhodnutí původního, nebo o podstatných vadách řízení, jež mu předcházely, zasahuje tím do právní sféry daňového subjektu. Tento zásah je o to důraznější, že prolamuje právní moc původního daňového rozhodnutí, tj. ve smyslu § 55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků má rozhodnutí o nařízení přezkumu odkladné účinky vůči rozhodnutí přezkoumávanému; v důsledku toho nastává v právní sféře daňového subjektu nejistota ohledně výše jeho daňové povinnosti. Tyto důsledky ve svém souhrnu zakládají žalobní legitimaci daňového subjektu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. možnost bránit se proti rozhodnutí o nařízení přezkumu soudní cestou.

Stěžovatel tedy nebyl rozhodnutím o nepovolení přezkumu podle § 55b zákona o správě daní a poplatků na své právní sféře nijak dotčen. Jeho daňová povinnost již byla pravomocně stanovena rozhodnutím Finančního úřadu v Teplicích ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11652/03/210980/6592, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2004, č. j. 03277/170/04/La, a nepovolením přezkumu se na stěžovatelových právech a povinnostech nic nezměnilo. Nejvyšší správní soud tak setrvává ve shodě s předchozí judikaturou na tom, že zamítnutí žádosti daňového subjektu o přezkoumání daňového rozhodnutí není rozhodnutím způsobilým zasáhnout subjektivní práva stěžovatele a je tedy ze soudního přezkumu ve smyslu ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno (viz rozsudek ze dne 19. 12. 2006, č. j. 1 Afs 56/2004-114, publikovaný pod č. 1113/2007 Sb. NSS, dle kterého Rozhodnutí, jímž se žádost o přezkoumání rozhodnutí postupem podle § 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zamítá, je vyloučeno ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví dle § 70 písm. a) s. ř. s., protože materiálně nemá znaky rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. ).

Ke stěžovatelovu odkazu na ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků je nutno pro úplnost uvést, že soudní přezkum správního rozhodnutí vydaného dle tohoto ustanovení není vyloučen (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000-55, www.nssoud.cz, a ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Afs 207/2005-55, www.nssoud.cz), avšak v dané věci jde jen o úvahu nad soudním přezkumem rozhodnutí o zamítnutí žádosti daňového subjektu o povolení přezkumu dle § 55b zákona o správě daní a poplatků, takže pro její posouzení nemá žádný význam.

Námitku stěžovatele směřující do ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. posoudil kasační soud jako pouhý odkaz na toto ustanovení zákona, který nesplňuje podle jeho názoru po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou kasační námitku, neboť stěžovatel neuvádí, jaké právní a skutkové závěry z tvrzených, avšak ničím neodůvodněných vad správního řízení ve vztahu k napadenému usnesení dovozuje, proto se jí soud blíže nezabýval.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2009

JUDr. Radan Malík předseda senátu