95 ICm 980/2011
Č.j. MSPH 95 ICm 980/2011-197 (MSPH 95 INS 2027/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Štefkovou ve věci žalobce JUDr. Michala Mareše, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 32/700, PSČ 11000, insolvenčního správce dlužnice Domus Group, s.r.o., IČO 27448177, se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 11000, proti žalovaným: 1) Miroslavu anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Spojených státech amerických, Illinois, 60154 Westchester, Lancaster Street 110 29, 2) Růženě anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, 3) Martinu anonymizovano , nar. 19. 2. 1967, bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka

takto:

I. Žaloba o určení, že uzavření nájemní smlouvy dne 23. 12. 2008 mezi dlužnicí jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci, o nájmu bytu č. 318/19 v budově č. p. 318 na pozemku-stavební parcele č. parc. 550, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemcích č. parc. 550, č. parc. 96/3, č. parc. 96/18, č. parc. 65/3 a č. parc. 96/3 (ve zjednodušené evidenci), vše v obci a katastrálním území Špindlerův Mlýn, jako úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osob blízkých, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinné, s e z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí 66.614,-Kč na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal uvedeného určení s odůvodněním, že dne 18. 12. 2008 (následně opraveno na 23.12. 2008), byla mezi žalovanými a dlužnicí uzavřena nájemní smlouva o nájmu uvedených nemovitostí, v článku IV. bylo sjednáno nájemné, které se podle uzavřené dohody započítává na půjčku žalovaných poskytnutou podle smlouvy ze dne 17. 5. 2007, smlouva byla uzavřena na dobu 25 let od 1. 1. 2009 s možností jejího prodloužení o dalších pět let, za nájemné ve výši 135.000,-Kč ročně, přitom dlužnice dne 18.12. 2008 v notářském zápisu uznala svůj závazek vůči dalšímu subjektu ve výši minimálně 48,000.000,-Kč, se isir.justi ce.cz zajištěním zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice. Uzavřením nájemní smlouvy tak dlužnice úmyslně zkrátila uspokojení ostatních věřitelů, snížila hodnotu nemovitostí, šlo o úkon ve prospěch osob dlužníkovi blízkých, kterým snížení hodnoty nemovitostí bylo známo, žalovaní a jednatel dlužníka jsou osoby blízké (vztah rodičovský a sourozenecký).

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby jako zcela nedůvodné, poukázali na to, že žaloba vykazovala vady, ty nebyly ve lhůtě soudem stanovené odstraněny, k doplnění žaloby došlo až po uplynutí lhůty jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Ze žaloby nevyplývá, jak by uzavřením smlouvy mělo dojít ke krácení věřitelů dlužnice, uznání závazku není v žádné souvislosti s nedostatečnými tvrzeními žalobce, ve skutečnosti šlo o neexistující neplatný závazek. Žalobce se domáhá neúčinnosti nájemní smlouvy, přitom listina obsahuje dva samostatné smluvní vztahy, nájemní smlouvu a dohodu o započtení, neúčinnosti dohody o započtení se žalobce nedomáhá. Zdůraznili, že dlužnice v době uzavření smlouvy nebyla v úpadku, uzavření smlouvy nevedlo k jejímu úpadku, nájemné bylo sjednáno ve výši obvyklé, započten byl existující dluh dlužnice vůči žalobcům, žalovaní č. 1 a č. 2 v insolvenčním řízení přihlásili pohledávku ze smlouvy o půjčce pouze nad rámec uvedeného započtení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 10. 12. 2015, č.j. 101 VSPH 38/2015-145, zrušil předchozí rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 12. 2014, č.j. 95 ICm 980/2011-112, kterým zdejší soud určil neúčinnost smlouvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že žalobce tvrdil a prokazoval, že smlouva o nájmu je právním úkonem dlužnice, kterým úmyslně zkracuje uspokojení ostatních věřitelů, podle ustanovení § 242 IZ, smlouva o nájmu nebyla uzavřena mezi osobami blízkými, byla uzavřena více než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení, takže žalobě nelze vyhovět podle § 241 odst. 1 IZ již proto, že to zákon neumožňuje v odstavci 4 tohoto ustanovení, další důvody pro rozhodnutí ve věci samé z hlediska tohoto ustanovení nejsou relevantní. Odvolací soud poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, tedy že pouhá okolnost, že právnická osoba na jedné straně a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež si jsou navzájem blízké. Věc je proto nutné posoudit výlučně podle § 242 IZ, povinnost tvrzení a důkazní je výlučně na insolvenčním správci, na něm je, aby označil a předložil důkazy o svém tvrzení, že důvodem k uzavření smlouvy byl úmysl krátit uspokojení ostatních věřitelů a že tento úmysl byl či musel být druhé smluvní straně znám, tedy žalobce musí prokázat, že dlužnice v době uzavření smlouvy měla ještě jiné věřitele, než první dva žalované, se splatnými pohledávkami, že majetek dlužnice v té době nedostačoval k uhrazení již existujících splatných závazků ostatních věřitelů a přesto dlužnice uzavřela nájemní smlouvu pro ni ekonomicky nevýhodnou, v jejímž důsledku se do jejího majetku nedostalo žádné reálné plnění. Odvolací soud poukázal též na to, že žalobce neuvedl důvod, proč dosud smlouvu o nájmu nevypověděl, ač mu to insolvenční zákon v § 256 výslovně umožňuje. Při posuzování neúčinnosti smlouvy o nájmu z hlediska § 242 IZ je nutno se vypořádat i s § 140 IZ, upravujícím účinky rozhodnutí o úpadku na započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, a v zásadě započtení umožňujícím. Soud též přihlédne k tomu, že první dva žalobci, přihlášení věřitelé dlužníka, ve sporu o určení pravosti vykonatelné pohledávky ze smlouvy o půjčce tvrdí a odkazují na přihlášku a na to, že o započtené nájemné podle nájemní smlouvy svou pohledávku ponížili a v insolvenčním řízení nepřihlásili.

Ve vazbě na toto rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně opětovně poučil

žalobce o povinnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy, poskytl žalobci lhůtu k doplnění, učinil tak při jednání dne 16. 6. 2016 a usnesením z téhož dne, následně soud ještě v předvolání k jednání na den 6. 10. 2016 opětovně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ve smyslu uvedeného právního názoru odvolacího soudu.

Žalobce žádné doplnění skutkových tvrzení neučinil, naopak uvedl, že nemá informace o tom, že dlužnice v době uzavření smlouvy měla další věřitele se splatnou pohledávkou, že by úmysl zkrátit uspokojení věřitelů druhé straně byl nebo musel být znám. Jednání soudu dne 6. 10. 2016 se neúčastnil, z jednání se omluvil, se souhlasem s jednáním soudu v jeho nepřítomnosti.

Podle § 235 a následujících insolvenčního zákona (také jen IZ) neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných; není-li dále stanoveno jinak, zakládá se rozhodnutím insolvenčnímu soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. Podle § 239 odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, tedy osobám, v jejichž prospěch byl úkon učiněn, nebo které z něho měly prospěch (§ 237 odst. 1 IZ). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Podle § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám; má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení. Podle § 140 IZ započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. Započtení není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem.

Soud provedl veškeré důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, navržené účastníky ve vazbě na jejich skutková tvrzení, a poukázal též na mezi účastníky nesporné skutečnosti a na skutečnosti známé mu z jeho činnosti. Soud řádně a opakovaně poučil účastníky ve smyslu ustanovení § 118a, 119a o.s.ř. Vzal tak za prokázané:

Insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno dne 2. 3. 2010, úpadek byl zjištěn dne 20. 4. 2010 a dne 17. 6. 2010 byl prohlášen konkurs. Žalovaní č. 1 a č. 2 v insolvenčním řízení přihlásili svoji pohledávku z půjčky uzavřené dne 17. 5. 2007 s dlužnicí, jako pohledávku vykonatelnou na základě notářského zápisu ze dne 30. 6. 2009, v celkové výši 5,332.618,30 Kč, rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. 12. 2014, č.j. MSPH 95 ICm 3408/2011-94, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č.j. 101 VSPH 369/2015-128, soud zamítl žalobu insolvenčního správce o určení, že žalovaní nemají za dlužnicí tuto vykonatelnou pohledávku. Odvolací soud potvrdil, že žalovaní přihlásili do insolvenčního řízení na dlužné jistině ze smlouvy o půjčce částku poníženou o část, jež zanikla započtením podle smlouvy o nájmu nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (a dále o částky, jež byly vymoženy v rámci exekuce).

Na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 5. 2007 žalovaní č. 1 a č. 2 jako věřitelé poskytli dlužnici půjčku ve výši 8,000.000,-Kč.

Dne 23. 12. 2008 dlužnice jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli smlouvu o nájmu uvedených nemovitostí, na dobu 25 let s možností jednostranného prodloužení o dalších pět let, shodli se na výši ročního nájemného 135.000,-Kč splatného každý měsíc s odložením splatnosti do měsíce, v němž bude splněna (vrácena již splatná) půjčka, poskytnutá na základě smlouvy ze dne 17. 5. 2007, do výše alespoň ročního nájemného, s tím, že nedojde-li k plnění podle smlouvy o půjčce do 30. 6. 2009, stávají se nájemné za celou dobu trvání nájemního vztahu a nároky dlužnice vůči žalovaným až do výše dohodnutého nájmu 3,375.000,-Kč splatnými a obě pohledávky z titulu nájmu a z titulu půjčky se vzájemně započítávají.

Na základě těchto provedených důkazů, ve vazbě na skutková tvrzení účastníků, závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v této věci, sdělení žalobce, že nemá informace o tom, že dlužnice v době uzavření smlouvy měla další věřitele se splatnými pohledávkami ani že by úmysl zkrátit uspokojení věřitelů byl druhé straně znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem jí musel být znám, soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 19. 4. 2011, úpadek byl zjištěn dne 20. 4. 2010, dne 2. 3. 2010 bylo zahájeno insolvenční řízení. Předmětná smlouva byla uzavřena dne 23. 12. 2008, nikoli mezi osobami sobě navzájem blízkými. Bylo sjednáno nájemné a v rámci smlouvy byla uzavřena dohoda o splatnosti nájemného v případě nesplacení poskytnuté půjčky a o zápočtu těchto vzájemných nároků dlužnice a žalovaných č. 1 a č. 2 k datu 30. 6. 2009 resp. 1. 7. 2009. Žalobce neuvedl žádná konkrétní skutkové tvrzení a taková neexistující tvrzení neprokazoval, o tom, že dlužnice úmyslně zkrátila uzavřením smlouvy uspokojení svých věřitelů a že tento úmysl byl žalovaným nebo jim se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Žalobce tedy neunesl svoji povinnost tvrzení a důkazní o tom, že učiněný úkon uzavření nájemní smlouvy je odporovatelným úkonem, úmyslně zkracujícím věřitele, se znalostí druhé strany tohoto úmyslu, ve smyslu § 242 IZ.

Soud se ztotožňuje s názorem žalovaných, že nájemní smlouva v sobě obsahuje též samostatné smluvní ujednání o započtení, žalobce se domáhá neúčinnosti pouze nájemní smlouvy, nikoli samostatného ujednání o započtení. Soud má za to, že ustanovení § 140 odst. 2, 3 IZ se vztahuje na započtení po rozhodnutí o úpadku, v dané věci však došlo k zápočtu ke dni 1. 7. 2009, tedy před rozhodnutím o úpadku. I v případě, že by započtení podle § 140 IZ bylo vyloučeno (s ohledem na přihlášenou a zjištěnou pohledávku žalovaných ze smlouvy o půjčce bez částky započtené), neznamenalo by to neúčinnost úkonu započtení (provedeného v rozporu se zákonem).

Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou s použitím uvedených ustanovení a s poukazem na právní názor vyslovený odvolacím soudem v této věci zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci a přiznal žalovaným náhradu jimi účelně vynaložených nákladů řízení, a to zaplaceného soudního poplatku za odvolání 2.000,-Kč (odvolání proti předchozímu rozsudku zdejšího soudu v této věci), odměnu právního zastoupení advokátem podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a) respektive § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k), odst. 2 písm. f), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., u úkonů provedených do 31. 12. 2012 ve znění do 31. 12. 2012-§ 9 odst. 3 písm. a), u následnujích úkonů ve znění od 1.1.2013 dosud. Soud seznal účelně vynaloženými: převzetí věci dne 19. 7. 2011, vyjádření k žalobě dne 12. 12. 2011 (odměna vždy ve výši vždy 5.040,-Kč), účast při jednáních soudu ve dnech 7. 11. 2013 a 1. 12. 2014 (odměna ve výši vždy 7.440,-Kč), účast při jednání soudu dne 11. 12. 2014, kdy došlo pouze k vyhlášení rozsudku (ve výši 3.720,-Kč), odvolání ze dne 3. 2. 2015 proti předchozímu rozsudku zdejšího soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 12. 2015 a účast u opětovného prvostupňového jednání soudu dne 6. 10. 2016 (vždy ve výši 7.440,-Kč), tedy odměnu za úkony do 31. 12. 2012 z tarifní hodnoty 25.000,-Kč, za úkony po tomto datu z tarifní hodnoty ve výši 50.000,-Kč, odměnu za každého ze zastupovaných sníženou o 20 %. V souvislosti s těmito úkony žalovaným náleží též náhrada režijních paušálů po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky. Zástupce žalovaných je plátcem DPH, proto k náhradě nákladů řízení podle § 137 odst. 3 o.s.ř. přísluší též 21 % sazba této daně, kterou je právní zástupce žalovaných povinen odvést státu. Soud za účelně vynaložený náklad nepovažuje vyjádření žalovaných ze dne 30. 11. 2014, když toto vyjádření zástupce žalovaných předložil soudu při jednání dne 1. 12. 2014, toto vyjádření mohl tedy učinit součástí svého ústního podání při tomto jednání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy rozhodnutí bylo doručeno zvlášť.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat nároku exekučně.

V Praze dne 6. října 2016

JUDr. Irena Štefková, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Roman Pechar