95 ICm 2448/2012
Č.j. MSPH 95 ICm 2448/2012-50 (MSPH 95 INS 16435/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Modlitbovou v právní věci žalobce JUDr. Vladimíra Szabo, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, PSČ 14700, IČO 66257930, insolvenčního správce dlužníků A) Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Kamýku nad Vltavou, Solenice 49, PSČ 26263, a B) Ludmily anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, PSČ 14700, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 11000, IČO 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem PPS advokáti s.r.o. se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 50003, IČO 27532640, o popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky

takto :

I. U r č u j e s e , že žalovaná PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídle m v Praze 1, Nové Město, Klime ntská 1216/46, PSČ 11000, IČ 61860069, ne má za dlužníky A) Miroslavem Faltynou, anonymizovano , bytem v Kamýku nad Vltavou, Solenice 49, PSČ 26263, a B) Ludmilou anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, vykonatelné pohledávky spočívající ve smluvní pokutě dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100271481 ve výši 98.840,-Kč, v úroku z prodlení ve výši 5.671,-Kč a nákladech rozhodčího řízení ve výši 19.916,-Kč, na základě rozhodčího nálezu rozhodkyně JUDr. Evy Vaňkové se sídlem ve Vysokém Mýtě, Litomyšlské Předměstí, Rokycanova 114, PSČ 56601, č.j. Va 35-104/2011-6 ze dne 17.10.2011 v celkové výši 124.427,-Kč, přihlášené v insolvenčním řízení vedeném Městským soude m v Praze pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů říze ní ve výši 10.200,-Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jana Brože, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, PSČ 14700.

O d ů vo d ně n í:

Žalobce JUDr. Vladimír Szabo, advokát se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, PSČ 14700, IČO 66257930, insolvenční správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Kamýku nad Vltavou, Solenice 49, PSČ 26263, a dlužnice Ludmily anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž (dále též jen dlužník a dlužnice nebo dlužníci ), se dovolává žalobou ze dne 21.8.2012 doručenou zdejšímu soudu dne 22.8.2012 svého popření pravosti a výše vykonatelných pohledávek žalované PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 11000, IČO 61860069 (dále též jen žalovaná nebo věřitelka č. 1 ), za dlužníky, tj. JUDr. Vladimír Szabo, advokát se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, PSČ 14700, IČO 66257930, insolvenční správce dlužníků (dále též jen žalobce nebo správce ) se domáhá určení, že pohledávky žalované v celkové výši 124.427, Kč, přihlášené v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011, opírané o rozhodčí nález rozhodkyně JUDr. Evy Vaňkové se sídlem ve Vysokém Mýtě, Litomyšlské Předměstí, Rokycanova 114, PSČ 56601 (dále též jen Rozhodkyně nebo Rozhodce ), ze dne 17.10.2011 č.j. Va 35 104/2011 6 (dále též jen Rozhodčí nález ), spočívající ve smluvní pokutě dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100271481 ve výši 98.840,-Kč, v úroku z prodlení ve výši 5.671,-Kč a nákladech rozhodčího řízení ve výši 19.916,-Kč (dále též jen sporné pohledávky ) nejsou po právu. Žalobce argumentuje jednak neplatností sjednané rozhodčí doložky, tudíž neplatností Rozhodčího nálezu, na jehož podkladě jsou žalovanou účtovány náklady rozhodčího řízení, jednak neplatným sjednáním smluvní pokuty, jakož i úroků z prodlení (příslušné části smluv jsou absolutně neplatnými pro konflikt s dobrými mravy v souladu se standardní judikaturou). Žalobce dále poukázal na vývoj judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud nebo NS ČR ), která se v daném tématu vyvinula ve prospěch žalobce, přičemž se dotýká vztahů zakládaných přímo žalovanou; konkrétně žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2505/2014 a 21 Cdo 4529/2014.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako celku s odkazem na standardní judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále též jen Ústavní soud ), Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, pokud jde o problematiku rozhodčích nálezů vydávaných ve prospěch věřitelky č. 1. Žalobce uplatnil výhrady vůči vykonatelným pohledávkám žalované v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), neboť nároky ze smluvní pokuty a úroků z prodlení byly předmětem právního posouzení Rozhodkyně. Ani v případě přípustnosti přezkoumání nejsou uvedená práva v rozporu s dobrými mravy a tvoří tedy nároky věřitelky č. 1 za dlužníky.

Při svém rozhodování ve věci soud vycházel jak ze skutkových zjištění učiněných jednak na základě shodných tvrzení účastníků o skutkových okolnostech sporu, jednak na základě účastníky označených a předložených a soudem coby potřebných opatřených listinných důkazů dle § 120 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen OSŘ ) [přihlášky pohledávky ve formulářové podobě ze dne 4.6.2012 znějící na celkovou částku 189.202,-Kč, smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100271481 ze dne 5.8.2009 včetně smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru žalované č. V01012009, dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100271481 ze dne 17.8.2009, faktury č. 911027490 znějící na částku 1.912,-Kč, faktury č. 911033639 znějící na částku 100.852,-Kč, oznámení ze dne 21.8.2011, návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 2.9.2011, Rozhodčího nálezu, karty dlužníka, protokolu o přezkumném jednání č.d. MSPH 95 INS 16435/2011-B-6, MSPH 95 INS 16484/2011 ze dne 26.7.2012, listu seznamu přihlášených pohledávek pod označením MSPH 95 INS 16435/2011 s pořadovým číslem věřitele 1 a přihláškami č. 1, 1.1, 1.2, 2 a 2.1], tak z obecně známých okolností, respektive skutečností známých zdejšímu soudu z jeho činnosti insolvenčního a rejstříkového soudu dle § 121 OSŘ. Dne 5.8.2009 podepsali žalovaná jednající Petrou Běhavou jako věřitel a dlužník coby klient smlouvu o revolvingovém úvěru číslo 9100271481, jejímž předmětem je poskytnutí úvěrových prostředků ve výši 93.000,-Kč se smluvní odměnou za poskytnutí úvěru ve výši 104.880,-Kč a maximální výší úvěru 197.880,-Kč s možností vrácení poskytnutých prostředků ve třiceti splátkách á 6.596,-Kč splatných každý 20. den v měsíci při předpokládané sazbě RPSN 96,20%, respektive 78,41%. Nedílnou součástí citované dohody jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a.s. V01012009 (dále též jen Smluvní ujednání ) umístěná na zadní straně listinného formuláře smlouvy; dlužník potvrdil svým podpisem, že se s obsahem Smluvních ujednání před podpisem smlouvy detailně seznámil. Obsah Smluvních ujednání je psán velmi drobným písmem a je obtížně čitelný. Článek 6 Smluvních ujednání zakotvuje zajištění závazků z revolvingové smlouvy blankosměnkou; dle odstavce 6.1. a 6.3. dlužník potvrzuje, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal žalované jednu blankosměnku vlastní na řad věřitelky č. 1 bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního, s doložkou bez protestu; dlužník tak učinil svobodně, dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku či donucení. Blankosměnka slouží jako prostředek k zajištění všech současných i budoucích pohledávek žalované za dlužníkem plynoucích ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Žalovaná je dle odstavce 6.2. oprávněna vyplnit na blankosměnku v případě prodlení dlužníka s placením jakéhokoli závazku částku nepřesahující celkovou dlužnou částku (včetně veškerých smluvních pokut a ke dni vyplnění směnky přirostlého příslušenství), datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Článek 13 Smluvních ujednání upravuje sankce za prodlení dlužníka; dle odst. 13.1. je věřitelka č. 1 oprávněna požadovat v případě dlužníkova prodlení trvajícího 15, respektive 30 dnů po splatnosti splátky či jiné části úvěru smluvní pokutu ve výši 8%, respektive 13%. Odstavec 13.3. Smluvních ujednání pojímá povinnost dlužníka hradit smluvní pokutu ve výši 50% nad rámec 8%, respektive 13% smluvní pokuty počítané z maximální výše úvěru v případě prodlení s řádnou a včasnou úhradou 2 splátek či s úhradou splátky více než 35 dnů po splatnosti nebo s úhradou jakéhokoli jiného peněžitého závazku dle smlouvy. Článek 18 Smluvních ujednání obsahuje rozhodčí doložku; dle odst. 18.1. pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky vzniklé ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni má v jednoinstančním rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, jmenovitě advokáti JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jiný jediný rozhodce určený buď společností Rozhodčí společnost Pardubice, s.r.o. se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1544, PSČ 53002, IČO 27531465, ze seznamu rozhodců řečené korporace, anebo společnosti Rozhodčí společnost, s.r.o. se sídlem v Brně, Lidická 1866/22, PSČ 60200, IČO 27710891, ze seznamu rozhodců jmenované společnosti. Dle odst. 18.6. se otázky neupravené výslovně rozhodčí doložkou podpůrně řídí řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 ze dne 17.8.2009 došlo ke změně maximální výše úvěru po poskytnutí revolvingu na 237.456,-Kč s možností 30 měsíčních splátek á 6.596,-Kč počínaje dnem 20.9.2009 s okamžitým vyplacením částky 93.000,-Kč při sazbě RPSN 94,99%. Dlužník obdržel od žalované prostředky ve výši 93.000,-Kč, věřitelce č. 1 uhradil dlužník závazky ze smluvního vztahu v celkové výši 140.536,-Kč. Dle upomínek žalované byl dlužník s plněním závazků ze smlouvy o revolvingovém úvěru opakovaně v prodlení, svůj závazek tkvící ve vrácení poskytnutých úvěrových prostředků nesplnil. Žalovaná oznámila dlužníkovi, že s ohledem na opakované neplnění závazků dle splátkového kalendáře dlužníkem se staly všechny pohledávky žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru splatnými; žalovaná vyúčtovala dlužníkovi celkový dluh spočívající ve zbývající dlužné částce splátkového kalendáře dle smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 ve výši 57.344,-Kč, smluvní pokutě sestávající i z dříve vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení dlužnice s plněním jednotlivých splátek úvěru v celkové výši 98.940,-Kč a neuhrazených penalizačních fakturách ve výši 3.824,-Kč, celkem tedy dlužná suma dosáhla 160.108,-Kč. Žalovaná uplatnila své nároky spočívající ve zbývající dlužné částky splátkového kalendáře dle smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 ve výši 57.344,-Kč, smluvních pokutách ve výši 98.940,-Kč a neuhrazených penalizačních fakturách ve výši 3.824,-Kč návrhem ze dne 2.9.2011 u Rozhodkyně, která vydala po předchozí výzvě dlužníka k vyjádření ve věci dne 17.10.2011 Rozhodčí nález. Rozhodčím nálezem zavázala Rozhodkyně dlužníka k úhradě částky 160.108,-Kč se 7,75% úrokem z prodlení ode dne 2.9.2011 do zaplacení a částku 19.916,-Kč na náhradu nákladů rozhodčího řízení žalované. K úplné úhradě pohledávek žalované nedošlo. Vyhláškou ze dne 13.9.2011 č.d. KSPH 41 INS 16435/2011-A-3 Krajský soud v Praze oznámil, že dne 13.9.2011 bylo zahájeno k návrhu dlužníka insolvenční řízení ve věci dlužníka. Vyhláškou ze dne 14.9.2011 č.d. KSPH 41 INS 16484/2011-A-3 oznámil Krajský soud v Praze, že dne 14.9.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice k návrhu jmenované. Usnesením ze dne 16.9.2011 č.d. KSPH 41 INS 16435/2011-A-8 Krajský soud v Praze vyslovil svoji místní nepříslušnost v insolvenční věci dlužníka a postoupil tuto věc zdejšímu soudu. Usnesením ze dne 16.9.2011 č.d. KSPH 41 INS 16484/2011-A-9 vyslovil Krajský soud v Praze místní nepříslušnost v insolvenční věci dlužnice a postoupil tuto věci zdejšímu soudu. Usnesením ze dne 13.4.2012 č.d. MSPH 95 INS 16435/2011-A-25 MSPH 95 INS 16484/2011-A-25 spojil zdejší soud insolvenční věci dlužníka a dlužnice do jednoho řízení vedeného pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011. Usnesením ze dne 29.5.2012 č.d. MSPH 95 INS 16435/2011-A-34 MSPH 95 INS 16484/2011-A-34 zdejší soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníků a povolil jejich oddlužení a ustanovil insolvenčního správce v osobě žalobce. Dne 5.6.2012 uplatnila žalovaná u zdejšího soudu ve věci vedené pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011 přihláškou na předepsaném formuláři pohledávky za dlužníkem v celkové výši 189.202,-Kč jako nezajištěné coby nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 ve výši 57.344,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 3.287,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 19.916,-Kč a coby nezaplacené smluvní pokuty dle smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 v celkové výši 102.764,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 5.891,-Kč s tím, že na základě Rozhodčího nálezu jde o pohledávky vykonatelné. Dne 26.7.2012 se v rámci insolvenčního řízení vedeného zdejším soudem pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011 konalo přezkumné jednání, při kterém popřeli správce a dlužníci pohledávky žalované coby věřitelky č. 1 evidované pod čísly 1.2, 2 a 2.1 v celkové výši 124.427,-Kč označené jako vykonatelné co do pravosti a výše s odkazem na neplatnost Rozhodčího nálezu s ohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku (náklady rozhodčího řízení ve výši 19.916,-Kč), neplatné ujednání o 50% smluvní pokutě ve výši 98.840,-Kč pro rozpor s dobrými mravy a tomu odpovídající účtované úroky z prodlení z popřené výše smluvních pokut (5.671,-Kč). Usnesením ze dne 6.8.2012 č.d. MSPH 95 INS 16435/2011-B-10 MSPH 95 INS 16484/2011 schválil zdejší soud oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. Dne 22.8.2012 podal žalobce u zdejšího soudu žalobu o určení neexistence sporných pohledávek za dlužníky v celkové výši 124.427,-Kč (při jednání konaném dne 30.11.2015 opraveno z původně chybného součtu 124.527,-Kč) s odkazem na předchozí důvody vedoucí správce k popření jednotlivých pohledávek přihlášených žalovanou jako vykonatelných.

K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou (§ 177 IZ). Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem (§ 190 odst. 1 IZ). Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 191 odst. 1 věta prvá IZ). Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek (§ 191 odst. 2 IZ). Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (§ 192 odst. 1 IZ). Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (§ 199 odst. 1 IZ). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 IZ). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 IZ). Vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé (201 odst. 2 IZ). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (§ 410 odst. 2 IZ). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená (§ 410 odst. 3 IZ). Incidenčními spory jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek [§ 159 odst. 1 písm. a) IZ]. Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (§ 160 odst. 1 IZ). Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje (§ 7 IZ).

Shrnuto uvedené, pohledávky podléhající přezkumu mohou být v rámci zmíněného procesu buď zjištěny či zůstanou sporné. Zjištěná je taková pohledávka, kterou správce uznal, respektive nepopřel. V opačném případě, tedy je-li pohledávka popřena správcem, zůstává spornou. Existenci či neexistenci sporné pohledávky je možno dodatečně určit v rámci incidenčního sporu. Uvedené řízení je jako civilní proces zahajováno různými osobami mimo jiné podle toho, zda pohledávka, která zůstala sporná, byla přezkoumána jako vykonatelná či nevykonatelná. V případě popření vykonatelné pohledávky je povinen správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podat do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Správce přitom může uplatnit pouze skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu a pro které pohledávku popřel; důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Důsledkem marného uplynutí hmotněprávní lhůty k iniciaci incidenčního sporu je nepřihlížení ke správcovu popření vykonatelné pohledávky, tj. zjištění této pohledávky. Dlužník může účinně popřít vykonatelnou pohledávku jen z důvodů vedoucích k závěru o zániku či promlčení nároku.

K otázce vykonatelnosti sporných pohledávek: Výklad ustanovení § 199 IZ (o mezích popření vykonatelné pohledávky přiznané věřiteli pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18.7.2013 sen.zn. 29 ICdo 7/2013 a k týmž závěrům se přihlásil (a dále je rozvedl) i v rozsudku ze dne 31.7.2013 sp.zn. 29 Cdo 392/2011. V rozsudku sen.zn. 29 ICdo 7/2013, na který v podrobnostech soud odkazuje, Nejvyšší soud na dané téma uzavřel mimo jiné, že 1) Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být vyrobena ), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. ( ) Nejde-li o tento případ, lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat. 2) Obecně tedy platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (spor o výši). 3) Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval ( ). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. V rozsudku sp.zn. 29 Cdo 392/2011 ze dne 31.7.2013 pak

Nejvyšší soud zdůraznil, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu.

Skutečnostmi rozhodnými pro spor z popření pohledávky jsou jednak moment zjištění dlužníkova úpadku, potažmo rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkurs, oddlužení, reorganizace), a přihlášení pohledávek věřitele, jednak okamžik přezkoumání pohledávek a zákonem stanovené lhůty pro podání incidenční žaloby oprávněnou osobou a jednak spornost přezkoumaných pohledávek daná účinností jejich popření oprávněnými osobami. Vyhovět žalobě o určení neexistence (co do pravosti a výše) popřené vykonatelné pohledávky (incidenční žalobě) lze při splnění následujících předpokladů: 1. pohledávka byla v rámci insolvenčního řízení řádně a včas přihlášena a přezkoumána, 2. při přezkoumání pohledávky byla tato účinně popřena oprávněnou osobou, 3. incidenční žaloba byla podána zákonem předpokládanými osobami (správce, dlužník, popírající věřitel) včas proti věřiteli popřené vykonatelné pohledávky, 4. v době rozhodování soudu trvají účinky insolvenčního řízení, 5. osoba žalobce prokáže, že důvod a výše pohledávky, popřípadě nárok nemají (podle charakteru incidenční žaloby) oporu v právu. V daném případě jsou splněné první a čtvrtá ze shora jmenovaných podmínek, neboť žalovaná přihlásila pohledávky za dlužníkem ve stanovené lhůtě, přičemž účinky insolvenční procedury, potažmo oddlužení coby způsobu řešení úpadku dlužníků trvají. Jakkoli otázka posouzení účinnosti správcova popření sporných pohledávek coby vykonatelných úzce souvisí s níže rozvedenými závěry týkajícími se platnosti rozhodčí doložky, je zřejmé, že dlužníci, kteří své popření neopírali o okolnosti vedoucí k jedinému přípustnému závěru o zániku či promlčení sporných pohledávek, popěrný úkon vedoucí ke spornosti pohledávek žalované účinně neprovedli. Soud se tedy dále zabýval jednak tím, zda sporné pohledávky opírané o Rozhodčí nález byly jako vykonatelné účinně popřeny správcem při přezkumném jednání konaném v rámci příslušného insolvenčního řízení a jestli byla incidenční žaloba popírajícím správcem podána včas, jednak řešením věcné důvodnosti existence sporných pohledávek žalované za dlužníkem, respektive hloubáním o možnosti přezkumu sporných pohledávek coby vykonatelných (otázkou nároků opřených o Rozhodčí nález).

Ustanovení § 251 až 271 se použije s výjimkou § 261a odst. 2 a 3 i na výkon jiných vykonatelných rozhodnutí, schválených smírů a listin, jejichž soudní výkon připouští zákon [§ 274 odst. 1 písm. h) OSŘ]. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný [§ 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ZRŘ )]. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále též jen OZ )]. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (§ 37 odst. 1 OZ). Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 OZ).

K otázce platnosti rozhodčí doložky: Vycházeje ze shora popsaného skutkového stavu soud považuje za nutné nejprve poukázat na to, že judikatura týkající se uvedeného tématu se v průběhu posledního desetiletí významně rozcházela. Soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, nahlížely na platnost rozhodčí doložky s ohledem na oddělitelnost jejích jednotlivých částí různě. Tak například Vrchní soud v Praze v rozsudku sp.zn. 5 Cmo 20/2012 a Ústavní soud v usneseních sp.zn. IV. ÚS 1281/12 ze dne 11.10.2012 a sp.zn. II. ÚS 3413/12 ze dne 23.5.2013 dovozovali, že rozhodčí doložka je neplatná pouze v té části (oddělitelné od zbývající části rozhodčí doložky), jež zakládá pravomoc blíže neurčenému rozhodci ze seznamu vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§§ 39 a 41 OZ a § 7 odst. 1 ZRŘ). Naproti tomu v usnesení ze dne 28.5.2009 sp.zn. 12 Cmo 496/2008 Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 OZ. Na toto rozhodnutí navázal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR usnesením ze dne 11.5.2011 sp.zn. 31 Cdo 1945/2010; dovodil v něm, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 OZ pro rozpor se zákonem. V rozsudku ze dne 28.11.2013 sp.zn. 23 Cdo 1112/2013 Nejvyšší soud shledal podle § 39 OZ neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala [pouze stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona]. V usnesení ze dne 18.3.2014 sp.zn. 21 Cdo 174/2014 Nejvyšší soud hovoří o tom, že Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. ( ) Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce. ( ) Každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 OZ) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.

Platnost rozhodčí doložky, která jako součást smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené žalovanou se třetí osobou v pozici dlužníka dne 23.6.2009 zněla shodně jako v tomto incidentu, zkoumal Nejvyšší soud už v rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2504/2014 ze dne 29.9.2014. K závěrům v popsaném rozhodnutí obsaženým se pak přihlásil i v rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2505/2014 ze dne 9.10.2014; NS ČR uzavřel, že rozhodčí doložka ze dne 23.6.2009, v níž se smluvní strany sice dohodly na určení dvou rozhodců (fyzických osob), ale v dalším se dohodly, že rozhodcem ad hoc může být i subjekt určený právnickou osobou (která není stálým rozhodčím soudem) z jejího seznamu rozhodců, případně advokát ze seznamu advokátů, je neplatná jako celek (§ 39 OZ). Okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí smlouvě jimi určený rozhodce, je z výše uvedených důvodů nerozhodná. . Platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských vztazích je třeba posuzovat i s ohledem na ustanovení §§ 51 a násl. OZ, která se opírají o právo Evropského společenství; konkrétně jde o Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 (dále též jen Směrnice ). Článek 3 odst. 3 Směrnice pojednávající o nepřiměřených podmínkách zakotvuje seznam nepřípustných smluvních doložek, přičemž neobsahuje zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, stejně jako ustanovení § 56 odst. 3 OZ; uvedené seznamy jsou však pouze příkladmé. Má-li ustanovení spotřebitelské smlouvy (smlouvy o spotřebitelském úvěru) povahu ujednání, které znamená újmu spotřebitele anebo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k tíži spotřebitele, může být dle článku 3 odst. 1 Směrnice nebo ustanovení § 56 odst. 1 OZ označeno za neplatné (k tomu viz vyplývající judikatura Soudního dvora Evropské unie, např. rozsudek C-240/98 ze dne 27.6.2000 ve věci Oceáno Grupo Ediorial SA proti Rocío Murciano Quintero: Ochrany poskytované spotřebitelům Směrnicí může být dosaženo jen tehdy, pokud vnitrostátní soud sám ze své povinnosti přihlédne k nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách. Z toho plyne, že účastník řízení se nemusí těchto rozporů zvláště dovolávat a jejich posouzení je nutné vždy. ).

V souzeném případě konkrétní rozhodčí doložka obsažená v článku 18 Smluvních ujednání sice přímo jmenuje 2 rozhodce, kteří by měli dle dohody účastníků (žalované a dlužníka) spory rozhodovat (Rozhodkyně a advokát Mgr. Marek Landsmann), nicméně současně umožňuje smluvním stranám doručit rozhodčí žalobu i subjektu určenému právnickými osobami (které nejsou stálými rozhodčími soudy) z jejich seznamů rozhodců. V souladu s výše popsanými závěry Nejvyššího soudu tak insolvenční soud vnímá rozhodčí doložku (smlouvu) obsaženou v revolvingovém kontraktu číslo 9100271481 ze dne 5.8.2009 jako neplatnou, a to jako celek pro rozpor s ustanovením § 39 OZ. Z uvedeného důvodu je třeba pohlížet na Rozhodčí nález jako na nicotný právní akt (jako by nebyl vydán), neboť Rozhodkyně nebyla oprávněna konat ve sporu mezi žalovanou a dlužníkem. Řečené současně podporuje závěr o účinném popření sporných pohledávek správcem, neboť žalobce byl povolán ke zpochybnění jak pohledávky pod evidenčním číslem 1.2 opírané o existenci nákladů rozhodčího řízení (neoprávněně vedeného), tak pohledávek pod evidenčními čísly 2 a 2.1 opíraných o smluvní pokuty a úroky z prodlení; při absenci pravomoci Rozhodkyně zabývat se smluvním vztahem žalované a dlužníka nelze považovat Rozhodčí nález za doklad právního posouzení sporných pohledávek. Jelikož se tedy žalobce oprávněně ohradil vůči pravosti a výši sporných pohledávek, lze mít též za splněné druhou a třetí podmínku pro úspěch v dané věci, neboť žalobce coby správce jednak účinně popřel pravost a výši sporných pohledávek, jednak uplatnil neexistenci pravosti a výše sporných pohledávek včas, tj. ve lhůtě nepřesahující 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání. Vzhledem k příčinám vedoucím k popěrnému úkonu dlužníků přitom nebyli, jak patrno z výše uvedeného, legitimováni k podání téže žaloby, tj. žaloby z popření pravosti a výše vykonatelných pohledávek věřitelky č. 1, také dlužníci. Nicotnost Rozhodčího nálezu zároveň odůvodňuje absenci práva žalované uplatňovat náhradu nákladů rozhodčího řízení. Zbývá tak posoudit, zda jsou po právu pohledávky evidované pod čísly 2 a 2.1 uplatňované žalovanou jako smluvní pokuta ve výši 98.840,-Kč a úroky z prodlení ve výši 5.671,-Kč.

Z popsaných skutkových okolností je patrno, že dlužník fakticky obdržel od žalované toliko finanční prostředky ve výši 93.000,-Kč; nevydaná výše 104.880,-Kč představovaná odměnou žalované za poskytnutí úvěru byla již při uzavření smlouvy započtena na celkovou sumu poskytnutých peněz. Výše smluvní pokuty je přitom stanovena 50% počítanými z maximální výše úvěru, tj. částky 197.880,-Kč, respektive 237.456,-Kč. Ujednání určující sankci převyšující významně poskytovanou částku zvýhodňuje zjevně jednu ze smluvních stran; je tak zřejmé, že žalovaná byla již v době uzavírání revolvingové smlouvy v rozporu s pravidly slušnosti ve výrazně příznivější situaci než dlužník jako spotřebitel. Vzájemné povinnosti dlužníka a žalované byly tedy v hrubém nepoměru. Odhlédnuv od charakteru smluvní pokuty coby nástroje sloužícího především k reparaci nepříznivého stavu, insolvenční soud vnímá postavení žalované v předmětném úvěrovém vztahu jako zvýhodněné a vedoucí ke zneužití pozice dlužníka. Dle výše citovaných norem, jakož i judikatury (včetně evropské), je třeba považovat žalovanou uplatňované pohledávky opírané o vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 98.840,-Kč a úrok z prodlení ve výši 5.671,-Kč za nemravné, zákonu odporující, jemu se příčící a nepožívající právní ochranu.

Na základě zjištěného skutkového stavu ubíraje se zmíněnými úvahami a názory dospěl tedy insolvenční soud k závěru, že pohledávky číslo 1.2, 2 a 2.1 žalované přihlášené v řízení vedeném zdejším soudem pod spisovou značkou MSPH 95 INS 16435/2011 ve věci dlužníků nebyly po právu uplatněné jako vykonatelné, tj. nemohly být opřeny o Rozhodčí nález. Nepříslušnost (nepravomoc) Rozhodkyně k vedení rozhodčího řízení podporuje závěr o nedůvodnosti náhrady jeho nákladů. Nemravnost sjednané výše smluvní pokuty, jakož i nerovnováha v postavení žalované a dlužníka v úvěrovém vztahu ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo 9100271481 jdoucí k tíži dlužníka, má za následek neplatnost ujednání o nevýhodné smluvní pokutě, stejně jako neoprávněnost vyúčtovaných úroků z prodlení (coby příslušenství neexistujícího nároku). Shrnuto řečené, v souzeném případě nebyla prokázána pravost sporných pohledávek číslo 1.2, 2 a 2.1 ve výších 19.916,-Kč, 98.840,-Kč a 5.671,-Kč vůči dlužníkovi opíraných žalovanou o Rozhodčí nález. Soud tedy ze všech vyjmenovaných důvodů žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neexistence sporných pohledávek za dlužníkem, vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ. Žalobce měl ve věci plný úspěch, soud tedy uložil žalované povinnost uhradit náklady řízení žalobce spočívající ve výdajích právního zastoupení dle ustanovení § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 151 odst. 2 OSŘ; náklady právního zastoupení jsou tvořeny třemi úkony se sazbou odměny ve výši 3.100,-Kč při tarifní hodnotě 50.000,-Kč za jeden úkon právní služby a 3 x paušální náhradou hotových výdajů á 300,-Kč za tři úkony právní služby. Povinnost žalované zaplatit náhradu nákladů řízení právnímu zástupci žalobce je dána ustanovením § 149 odst. 1 OSŘ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy byl tento rozsudek doručen v písemném vyhotovení.

Odvolat se nemůže ten, kdo se práva odvolání výslovně vzdal.

V Praze dne 10. prosince 2015

Mgr. Věra Modlitbová, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Roman Pechar