94 ICm 4585/2011
MSPH 94 ICm 4585/2011-C2-2

MSPH 94 ICm 2560/2011-24

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Janoutem v právní věci na určení pravosti a výše pohledávky, žalobce-EOS KSI Česká republika, s.r.o., IČ 25117483, Novodvorská 994, Praha 4, zastoupený Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M, advokátkou, se sídlem Na Příkopě 9/11, Praha 1, PSČ 142 00, proti žalovaným 1. JUDr. David Uhlíř, se sídlem Opletalova 5, Praha 1, PSČ 110 00, jako insolvenční správce dlužníka -Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Táborská 350/32, Praha 4, PSČ 140 00, zastoupený JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, PSČ 110 00 a 2. Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Táborská 350/32, Praha 4, PSČ 140 00, o žalobě ze dne 22.září 2013

takto:

I. Žaloba žalobce ze dne 22.září 2011 se zamítá.

II. Žalovaný insolvenční správce má vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.343,-Kč.

Odůvodnění:

Žalobce v incidenčním sporu v právní věci na určení pravosti a výše pohledávky navrhl, aby soud určil, že se pohledávka ve výši 14 295,27 Kč žalobce za dlužníkem-Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Táborská 350/32, Praha 4, PSČ 140 00 (dále jen dlužník) pokládá v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 94 INS 4585/2011 za zjištěnou.

Jak žalobce uvedl, byla mu dne 8.září 2011 k rukám právního zástupce doručena výzva insolvenčního správce-prvního žalovaného k podání žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky dle ust. § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční správce popřel při přezkumném jednání přihlášené příslušenství ve výši 14 295,27 Kč. Důvodem popření podle správce bylo, že věřitel-žalobce nemá nárok na popíranou část příslušenství, neboť se jedná o smluvní úrok z úvěru za dobu po odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy.

Dlužník shodně s insolvenčním správcem při přezkumném jednání popřel uvedené příslušenství pohledávky 14 295,27 Kč.

Žalobce v žalobě dále uvedl, že s popřením své pohledávky nesouhlasí a namítl, že dne 5.ledna 2010 původní věřitel pohledávky odstoupil od smlouvy o úvěru uzavřené s dlužníkem z důvodu prodlení dlužníka s placením splátek úvěru a současně vyzval dlužníka k úhradě dlužné částky ve výši 83 025,-Kč do 7.ledna 2010. Původní věřitel tedy postupoval v souladu s ust. § 506 obchodního zákoníku. Právní úprava obsažená v obchodním zákoníku přitom představuje speciální úpravu účinků odstoupení od smlouvy o úvěru, ve vztahu k účinkům upraveným v § 351 obchodního zákoníku.

Odstoupením od smlouvy dle ust. § 506 obchodního zákoníku nezanikají všechna práva a povinnosti stran z úvěrové smlouvy a tedy povinnost dlužníka vrátit dlužnou částku nepředstavuje nový závazek, ale závazek původní, který se odstoupením od smlouvy modifikoval ve své splatnosti. Při odstoupení od úvěrové smlouvy věřitelem pro nesplácení úvěru tak budou nadále účtovány úroky z úvěru i zákonné úroky z prodlení a § 506 obchodního zákoníku je tak speciální úpravou k § 351 obchodního zákoníku.

Na základě toho má žalobce za to, že z dlužné jistiny ode dne odstoupení od úvěrové smlouvy lze požadovat i úroky z úvěru, neboť odstoupením se pouze modifikoval den splatnosti závazku plynoucí z úvěrové smlouvy.

První žalovaný-insolvenční správce ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že celková výše pohledávky přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení byla 105 437,40 Kč a měla tuto skladbu-nezaplacená část jistiny úvěru byla 73 190,-Kč, smluvní pokuta byla ve výši 5 050,-Kč, smluvní úrok z úvěru ke dni odstoupení od smlouvy byl 4 785,-Kč, zákonný úrok z prodlení byl ve výši 8 117, 13 Kč a smluvní úrok z úvěru od odstoupení od smlouvy do zahájení insolvenčního řízení je částkou 14 295,27 Kč a o zjištění této poslední částky je veden žalobcem tento spor.

Podle prvního žalovaného nejednal dlužník při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy jako podnikatel a jako podnikatel ji také neuzavíral. Po právní stránce se sice závazkový vztah mezi věřitelem a dlužníkem řídí režimem obchodního zákoníku, jak plyne z § 261 odst. 3 písm. d/ obchodního zákoníku, ale ve skutečnosti šlo o úvěr spotřebitelský a na postavení dlužníka je potřeba v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení k ochraně spotřebitele. Tedy, smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení z těchto vztahů podle občanského zákoníku. Postavení nepodnikatele je proto třeba hodnotit z hlediska celkového dopadu režimu obchodního zákoníku na daný vztah tak, že podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku jsou vyloučena ta ustanovení obchodního zákoníku, na jejichž místo nastupují k ochraně spotřebitele příslušná ustanovení občanského zákoníku. Tato ustanovení občanského zákoníku potom mají nahradit ustanovení obchodního zákoníku v případě, že jde o ustanovení směřující k ochraně spotřebitele a nepodnikatel nese vždy odpovědnost za porušení těchto vztahů podle občanského zákoníku. To neumožňuje stanovit výši úroků z prodlení jinak, než je to stanoveno v § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Podle prvního žalovaného tak nelze na situaci dlužníka aplikovat ust. § 506 obchodního zákoníku ukládající povinnost dlužníka platit smluvní úrok, ale ustanovení občanskoprávní-§§48 a 457 občanského zákoníku, které však povinnost dlužníka platit smluvní úrok nestanoví.

Žalobce tedy není oprávněn požadovat smluvní úrok po odstoupení od smlouvy o úvěru do zahájení insolvenčního řízení.

První žalovaný proto navrhl, aby žaloba žalobce byla zamítnuta a prvnímu žalovanému, aby byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Při soudním jednáním konaném dne 6.září 2013 (při neúčasti druhého žalovaného-dlužníka) soud zjistil, že o skutkové stránce sporu mezi stranami rozpory nejsou a na skutkových popisech a tvrzeních se účastníci shodují. Rozdíl je v právním hodnocení záležitosti, kdy při jednání žalobce trval na svém návrhu, aby bylo určeno, že žalobce jako insolvenční věřitel má za dlužníkem v insolvenčním řízení pohledávku celkem 14.295,27 Kč a odkázal na argumentaci, kterou uvedl v žalobě, včetně další argumentace uvedené v podání ze dne 5.května 2013. Ke skutkové podstatě věci žalobce žádná doplnění neměl s tím,, že skutkově je věc jasná a není s žalovanými sporná.

První žalovaný při jednání potvrdil, že skutkově mezi účastníky sporu není a jedná se mezi nimi o rozdílné právní hodnocení, ke kterému první žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě.

Při jednání bylo ke skutkovému průběhu věci shodně shrnuto, že poslední a dokonce pouze částečnou splátku na poskytnutý úvěr, učinil dlužník dne 26.října 2009 a poté již neplatil. Na základě toho poskytovatel úvěru po uplynutí dvou marných termínů pro zaplacení splátek od úvěrovou smlouvy odstoupil, resp. vyzval dlužníka k zaplacení celého poskytnutého úvěru najednou, a když se tak nestalo odstoupil od smlouvy s účinky ke dni 7.ledna 2010. Dne 5.května 2011 bylo potom zahájeno insolvenční řízení. Přitom zákonný úrok z dluhu dlužníka podle občanskoprávních předpisů z úvěrové smlouvy byl přihlášen do insolvenčního řízení v plné výši a byl správcem uznán a tedy zjištěn.

Soud proto, vhledem ke shodě účastníků o skutkovém stavu věci, při jednání dokazování neprováděl a vzal za svá shodná tvrzení účastníků o skutkovém stavu věci na základě § 120 odst. 4 o.s.ř.

Na základě takto zjištěných skutkových okolností věci dospěl soud k závěru, že mezi věřitelem a dlužníkem jako druhým žalovaným došlo s účinky od 7.ledna 2010 k odstoupení od uzavřené úvěrové smlouvy, která byla platně uzavřena podle ustanovení obchodního zákoníku týkajících se smlouvy o úvěru s právem věřitele-žalobce na smluvní úroky pro případ prodlení dlužníka s placením splátek úvěru a to po dobu existence tohoto smluvního vztahu. Od této smlouvy však věřitel ke dni 7.lednu 2010 odstoupil. Podle § 351 odst. obchodního zákoníku odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, od níž bylo odstoupeno. Odstoupení od smlouvy se přitom nedotýká nároku na náhrady škody vzniklé porušením smlouvy, smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby obchodního zákoníku podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, řešení sporů mezi smluvními stranami nebo těch ustanovení, která podle vůle stran mají trvat i po skončení trvání smlouvy.

Z uvedeného lze dovodit, že k 7.lednu 2010 v důsledku odstoupení od smlouvy zaniklo věřiteli právo na smluvní úroky ze smlouvy o úvěru a zůstalo mu zachováno právo na zákonné úroky z prodlení se zaplacením dlužných částek a to až do doby zahájení insolvenčního řízení. Jak vyplývá z uvedeného výše byly zákonné úroky z prodlení se zaplacením splátek úvěru ve výši 8 117, 13 Kč žalobci při přezkumném jednání v právní věci dlužníka přiznány, tedy tato pohledávka byla zjištěna.

Soud zde nesdílí názor žalobce o tom, že ust. § 506 obchodního zákoníku je ustanovením zvláštním vůči ustanovení § 351 obchodního zákoníku a tedy ve svém důsledku, že ustanovení § 506 představuje jakousi výjimku z § 351 obchodního zákoníku, ale má za to, že ustanovení § 506 obchodního zákoníku je v souladu s ust. § 351 obchodního zákoníku a naopak toto ustanovení doplňuje. Dlužník má podle ust. § 506 právo požadovat vrácení dlužné částky, tedy v tomto případě nezaplacených splátek a také na smluvní úrok za dobu prodlení s vrácením dlužných částek, ale jenom za dobu prodlení po dobu trvání účinků úvěrové smlouvy. Pokud tyto účinky odstoupením zaniknou, zanikne v souladu se zcela obecným principem dle § 351 obchodního zákoníku také právo na smluvní úrok a nastupuje právo na úrok zákonný. Soud tak dospěl závěru, že pokud by byla účinkem § 506 obchodního zákoníku jakási modifikace účinků odstoupení od smlouvy podle § 351 obchodního zákoníku, musel by zákon také stanovit určitý obecně závazný rozsah této modifikace a její podmínky použitelný pro určitou zvláštní skupinu smluvních vztahů. Tak tomu však v zákoně není a není tedy namístě nahlížet na § 506 obchodního zákoníku jako na speciální ustanovení určující výjimku, ale na ustanovení základní principy a účinky důsledků od stoupení od smlouvy doplňující.

Na základě tohoto není podle soudu v řízení nutno zabývat se rozsahem dopadů obchodního zákoníku na situaci ohledně úvěrového vztahu mezi žalobcem a dlužníkem proti možnostem ochrany nepodnikatele, která svědčí nepodnikateli podle občanského zákoníku a dalších předpisů, protože úvěrová smlouva byla podle obchodního zákoníku platně uzavřena a také ukončena s důsledky podle § 351 odst. 1 obchodního zákoníku. Není tedy nutno v řízení proti sobě posuzovat váhu právní argumentace žalobce a prvního žalovaného, když k řešení věci výše uvedená úvaha soudu a právní hodnocení věci uvedené výše k jejímu řešení postačuje.

Na základě uvedeného rozhodl proto soud tak, jak je to uvedeno shora v bodě prvním výroku tohoto usnesení.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch účastníka, který měl v řízení úspěch a o výši těchto nákladů na základě vyjádření prvního žalovaného-insolvenčního správce, který při jednání dne 6.září 2013 na nákladech řízení přednesl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 10.200,-Kč + DPH, výše DPH je 2,143,-Kč. Náhrada nákladů řízení je za tři úkony právní služby, tzn. 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby a třikrát 300,-Kč jako režijní paušál.

Na základě uvedeného proto rozhodl soud tak, jak je to uvedeno shora v bodě druhém výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání k Vrchnímu soudu v Praze do patnácti dnů od doručení rozsudku. Odvolání se podává k Městskému soudu v Praze. Uplynutím lhůty k plnění je rozsudek vykonatelný.

V Praze, dne 6. září 2013.

JUDr. Pavel Janout, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Boďová