93 ICm 2624/2011
93 ICm 2624/2011-85

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY MSPH 93 INS 2456/2010 93 ICm 2624/2011-45 29 ICdo 31/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka HÁJEK a. s., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HÁJEK a. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42/1052, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25720074, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 2456/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j., 101 VSPH 160/2012-60 (MSPH 93 INS 2456/2010), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného advokáta JUDr. Miroslava Houšky.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 26. března 2012, č. j.-35, Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Česká spořitelna, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka HÁJEK a. s.) určení pravosti pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka ve výši 8.212.526,46 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), na něž dovolatel potud také odkazuje (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní 2 význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá v mezích jím uplatněného dovolacího důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), ve spojení s ustanovením § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a výslovně vychází z rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 5/2006 ) a z rozsudku (v napadeném rozhodnutí nesprávně označeného jako usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006 (rozhodnutí jsou-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Konkrétně napadené rozhodnutí spočívá na závěru (jenž se podává z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu), že nelze požadovat úrok z prodlení ze sjednaného úroku. Dovolatel připouští, že napadené rozhodnutí se shoduje se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v označených rozhodnutích, důvod ke změně tohoto názoru však spatřuje v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (jenž má nabýt účinnosti 1. ledna 2014) řeší uvedenou otázku jinak. Tato dovolatelova argumentace je pro posouzení přípustnosti dovolání právně bezcenná, když je zjevné, že budoucí právní úprava úročení sjednaných úroků úroky z prodlení (v § 1806 nového občanského zákoníku) nemůže být (není) důvodem ke změně výkladu podaného ke stávajícímu znění občanského zákoníku. Napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v R 5/2006 i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 689/2006 v souladu, přičemž jde o závěry, z nichž rozhodovací praxe soudů po přijetí R 5/2006 konstantně vychází. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 21/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 1170/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 919/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 1797/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Cdo 1946/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 286/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1032/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 32 Cdo 2865/2007, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný pod číslem 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 1788/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 182, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 2041/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 3780/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 08. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněné pod č. 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne INS 2624/2011-85 29 ICdo 31/2012

17. srpna 2011, sp. zn. 31 Cdo 2036/2009, uveřejněný pod číslem 25/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 3807/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 747/2011. O tom, že by výklad směřující k zákazu anatocismu podle platného práva byl neústavní, nemůže být řeči (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 1893/08, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., jako nepřípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 2.500,-Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 560,-Kč celkem činí 3.360,-Kč. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. listopadu 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová