93 ICm 2226/2011
Č.j.: 93 ICm 2226/2011-78

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markétou Slámovou v právní věci žalobkyně Milena anonymizovano , anonymizovano , Na Poříčí 42, 110 00 Praha 1 zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, PH.D., advokátem advokátní kanceláře TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2 proti žalovanému Ing. Lee Louda se sídlem Vodičkova 14, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníka HÁJEK, a.s., IČ 25720074, se sídlem na Poříčí 42/1052, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Hlinky 118, 603 00 Brno, o vyloučení věci z majetkové podstaty

takto:

I. Žaloba s návrhem na vyloučení nemovitostí, a to budovy č.p. 1052 a pozemků parc. č. 217/1 o výměře 550 m2 zastavěná plocha a nádvoří, 217/2 o výměře 1544 m2 zastavěná plocha a nádvoří a 217/3 o výměře 396 m2 zastavěná plocha a nádvoří vše zapsáno na LV č. 1115, obec Praha, k.ú. Nové Město, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Hájek a.s., IČ 25720074, Na Poříčí 1052/42, Praha 1 se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení částku 25.756,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou ze dne 19. srpna 2011, doručenou zdejšímu soudu téhož dne 2001 domáhala vydáním rozsudku, kterým by soud vyloučil z konkursní podstaty úpadce HÁJEK, a.s., IČ 25720074, se sídlem na Poříčí 42/1052, 110 00 Praha 1 (dále jen dlužník) nemovitosti uvedené v bodě I. výroku rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobkyně podala dne 3.6.2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jako vlastník byla

žalobkyně v katastru nemovitostí zapsána do počátku roku 2009, v současnosti je jako vlastník evidován dlužník. Žalovaný předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty zapsal dne 21.7.2011 a žalobkyně byla o soupisu nemovitostí vyrozuměna dopisem žalobce, který jí byl doručen dne 22.7.2011. Předmětné nemovitosti byly počátkem roku 1999 vloženy do základního jmění dlužníka, ač podle názoru žalobkyně neměly být vkládány jako nemovitosti, ale jako podnik.Dle notářského zápisu ze dne 15.1.1999 mělo být základní jmění dlužníka zvýšeno o 56 mil. Kč, a to nepeněžitými vklady žalobkyně. Nepeněžitými vklady byly předmětné nemovitosti (dle tehdejšího označení pozemek parc.č. 217 a budova čp. 1052), přičemž hodnota těchto nemovitostí byla znalcem stanovena na 177,5 mil. Kč, nicméně s ohledem na existenci pohledávky Vereinsbank a.s. ža žalobkyní ve výši 122 mil. Kč, byla na zvýšení základního jmění započítána částka 55 mil. Kč a pohledávka ve výši 21,992.795,17 Kč, kterou měla žalobkyně za společností AS-Imobilia spol. s r.o., která byla na zvýšení základního kapitálu započítána částkou 500 tis. Kč. Dlužník byl do katastru zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán na základě prohlášení vkladatele (žalobkyně) ze dne 15.1.1999. Vložení nemovitostí nebyl dle přesvědčení žalobkyně platné, neboť tyto tvořily spolu s dalšími složkami, které k nim patřily, podnik ve smyslu § 5 ObchZ. Z účetnictví žalobkyně resp. z její účetní závěrky vyplývá, že toto zahrnovalo pouze položky týkající se právě předmětných nemovitostí, jak na stránce příjmů tak i výdajů. Po vkladu nemovitostí do základního jmění dlužníka žalobkyně ukončila svou živnost s předmětem podnikání Pronájem nebytových prostor včetně poskytování doplňkových služeb jiných než základních. Jak shora uvedeno, hodnota vkládaných nemovitostí byla snížena o úvěr poskytnutý žalobkyni Vereinsbank a.s. (poskytnutého jako úvěr účelový na rekonstrukci předmětných nemovitostí), který dlužník převzal. Taktéž vkládané pohledávky žalobkyně za AS-Imobilia spol. s r.o. souvisely výhradně s předmětnými nemovitostmi, resp. s podnikem žalobkyně. Žalobkyně měla v 90. létech s AS-Imobilia spol. s r.o. uzavřeny mimo jiné smlouvu o nájmu nebytových prostor, Komisionářskou smlouvou o správě nemovitostí a Mandátní smlouvu, pohledávka žalobkyně vyplývala výhradně z těchto vztahů, zejména pak ze správy předmětných nemovitostí, přičemž AS-Imobilia spol. s r.o. se souhlasem žalobkyně používala část zdrojů plynoucích z pronájmu k financování svých vlastních aktivit a z této činnosti vznikla i vkládaná pohledávka. Žalobkyně nesplnila náležitosti, které ObchZ stanoví pro vklad podniku, nebyla uzavřena písemná smlouva o prodeji podniku dle § 476 odst. 2 ObchZ. Podle § 59 odst. 2,3 ObchZ může být vklad splacen, přestože na společnost vlastnické právo k nemovitostem nepřešlo, valná hromada dlužníka nikdy neschválila úpis akcií vkladem podniku. Vkládaná pohledávka za AS-Imobilia spol. s r .o. nebyla v rozporu s § 59 odst. 3 ObchZ oceněna posudkem znalce, není jasné, proč byla oceněna částkou 500.000,-Kč, toto nevyplývá ani ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15,1.1999. Přechod závazků z převáděného podniku nebyl v rozporu s § 477 ObchZ oznámen věřitelům. Ustanovení obchodního zákoníku upravující vklad podniku nejsou samoúčelná, zákon ani judikatura nepřipouští, aby podnikatel vložit do základního kapitálu všechny složky tvořící podnik, ale nikoli jako celek, nýbrž každou jeho složku samostatně (obzvlášť za situace, kdy závazek samostatně vložit nelze). Hodnota pohledávky jako nepeněžitého vkladu měla být rovněž oceněna posudkem znalce, i když by se zdálo, že její ocenění vyplývá z její jmenovité hodnoty. Pohledávka byla na zvýšení základního kapitálu započítána částkou 500.000,-Kč, i když její nominální hodnota byla téměř 22 mil. Kč. Za hodnotu nepeněžitého vkladu je ve smyslu § 59 odst. 3 ObchZ (ve znění platném a účinném v rozhodné době) považovat hodnotu nominální. Bylo úmyslem žalobkyně vložit do základního jmění veškerý majetek a závazky, které se k podniku vztahovaly, k čemuž i fakticky došlo a podle toho musí být projev vůle dle § 266 odst. 1 ObchZ vykládán. Žalobkyně v době převodu podniku neměla žádné zaměstnance, resp. podnik neměl osobní složku, když žalobkyně zajišťovala chod svého podniku prostřednictvím služeb poskytovaných externími subjekty. Vzhledem k tomu, že do základního jmění dlužníka byl fakticky vkládán podnik, přičemž nebyly dodrženy náležitosti požadované zákonem pro tento právní úkon, ke vkladu nemovitostí do základního jmění dlužníka nikdy nedošlo a žalobkyni tak svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem i nadále. Formální vady prohlášení vkladatele žalobce netvrdil. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem nedošlo, neboť dlužník měl pochybnosti o tom, zda byl nepeněžitý vklad do základního jmění vkládán právně aprobovaným způsobem.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že vklad nemovitostí do majetku dlužníka byl v souladu se zákonem, vlastnické právo dlužníka vzniklo vkladem do katastru nemovitostí (§ 2 odst. 1 ZoZVP), na základě prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem o vložení nemovitostí do základního jmění společnosti dlužníka. Titulem je tedy prohlášení vkladatele dle § 60 odst. 1 ObchZ jakožto jednostranný právní úkon, který obsahoval jednoznačný projev vůle žalobkyně vložit nemovitost do základního jmění společnosti dlužníka, když vkládané nemovitosti byly dostatečným způsobem identifikovány tak, aby na jeho základě byl povolen vklad do katastru nemovitostí s účinky ke dni 6.5.1999. Ke zvýšení základního kapitálu dlužníka došlo rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 15.1.1999, bylo provedeno platně a bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že otázku platnosti valné hromady nelze přezkoumávat jinak, než v řízení o povolení zápisu skutečností, které vyplynuly z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku. (§120 odst. 2 o.s.ř.). Jakmile byla taková skutečnost do obchodního rejstříku pravomocně zapsána, nelze již postupovat podle § 200a odst. 2 o.s.ř. a provedený zápis přezkoumávat jinak, než na základě rozhodnutí o žalobě podle § 131 a §183 ObchZ (usnesení NS ČR sp.zn. 1 Odon 101/97), přičemž marným uplynutím lhůty právo k podání takové žaloby zaniklo. Pokud žalobkyně tvrdí, že nebyl platný vklad nemovitostí do základního kapitálu dlužníka, lze zkoumat toliko platnost konkrétního právního úkonu, kterým je prohlášení vkladatele (nikoli platnost vkladu ), jak je uvedeno i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 5485/2007 s tím, že zákonem předepsanou náležitostí písemného prohlášení vkladatele není ocenění nepeněžitého vkladu tvořeného nemovitostmi. Prohlášení vkladatele (žalobkyně) ze dne 15.1.1999 je tedy platné. Pokud by soud shledal relativní neplatnost právního úkonu, žalovaný vznesl námitku promlčení, neplatnosti právního úkonu se navíc nesmí dovolávat ten, kdo ji způsobil, i když je jedná o neplatnost absolutní (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1411/2008. Není pravdou, že pokud byly nemovitosti používány k podnikání žalobkyně, nemohly být vloženy do základního jmění dlužníka samostatně, ale toliko jakou součást podniku. Žádné ustanovení českého právní řádu nestanoví, že pokud zájemce o úpis akcií v rámci zvýšení základního jmění (kapitálu) akciové společnosti hodlá upsat akcie nepeněžitým vkladem, je zároveň podnikatelem a předmět nepeněžitého vkladu je součást jeho podniku, musí vložit celý podnik nebo jeho část, jehož součástí je daný předmět (nemovitost). Žalobkyně nebyla českým právním řádem nijak omezena v tom, aby předmětem nepeněžitého vkladu učinila jednotlivé části majetku, se kterými podnikala. Přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřila svou vůli, neuzavřela a ani nechtěla uzavřít smlouvu o prodeji podniku. Vůlí žalobkyně i dlužníka byl převod přesně specifikovaného majetku (nemovitostí a jedné pohledávky), nikoli dalších pohledávek, závazků, majetkových hodnot a už vůbec ne osobní složky podniku. Závazek z bankovního úvěru dlužník převzal, neboť na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo zajišťující splnění závazku. Jak je konstatováno i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 891/2005 ze dne 28.6.2007 jen z toho, že podnikatel prodá jiné osobě všechen movitý a nemovitý majetek, se kterým podnikal (nebo jeho převažující část) závěr, že jde ve skutečnosti o smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. ObchZ, neplyne. Navíc na dlužníka nebyla převáděna osobní složka podniku ve smyslu § 5 ObchZ. Celková výměra pozemků, které byly vloženy do základního jmění dlužníka je o 435 m2 nižší, než je výměra pozemků, jejich vyloučení z majetkové podstaty se žalobkyně domáhá, není tedy věcně aktivně legitimována. I kdyby soud dospěl k závěru, že postup při navyšování základního jmění dlužníka trpěl vadami, které by byl soud v rámci tohoto řízení oprávněn přezkoumávat a tyto vady by způsobovaly absolutní neplatnost úkonů, na jejichž základě dlužník vlastnické právo nabyl, i v takovém případě by dlužník byl vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož splnil podmínky pro jejich vydržení. Dlužník byl v dobré víře o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí až do okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba podaná u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3.6.2011, sp.zn. 19 C 76/2011. O dobré víře dlužníka svědčí i to, že předmětné nemovitosti použil jako zástavu zajišťující pohledávku věřitele Česká spořitelna a.s. ze smlouvy o úvěru z 14.9.2005 ve znění dodatků č. 1-6. V dodatku č. 6 ze dne 24.9.2009 se dlužník opět zavázal k tomu, že bance doloží vznik zástavního k předmětným nemovitostem. Tato smlouva byla uzavřena déle než deset let po vkladu předmětných nemovitostí do základního jmění dlužníka. Sama žalobkyně v dodatku č. 6 prohlásila, že se s dodatkem seznámila a souhlasí s jeho obsahem, proti tomu, že dlužník s předmětnými nemovitostmi nakládá jako se svým vlastnictvím, ničeho nenamítala. Osoby, které podepsaly dodatek č. 6 prohlásily v čl. V odst. 1 písm. d, f, g, že jim nejsou známy okolnosti, které by mohly bránit vkladu zástavního práva a za dlužníka prohlásily, že jsou předmětné nemovitosti ve výlučném vlastnictví dlužníka. Žaloba je šikanózním výkonem práva, když žalobkyně byla po dobu dvanácti let majoritním akcionářem dlužníka a svými účelovými tvrzeními se snaží zkrátit majetkovou podstatu dlužníka a svým konáním (podanou žalobou) zasahuje do právní jistoty nejen dlužníka, ale i jeho věřitelů. Čtyři dny o podání žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobce jako majoritní akcionář rozhodl na valné hromadě o zvýšení základního kapitálu dlužníka o 135 mil. Kč upráním nových akcií. Žalobkyně jako majoritní akcionář dlužníka zpochybňující jeho vlastnické právo k hotelovému komplexu, jednal s novým zájemce o akcie dlužníka a do projektu hotelu jej lákal.

Z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 25.2.1999 bylo zjištěno, že byla žalobkyně na LV 1115 pro obec Praha, k.ú. Nové Město evidována jako vlastník pozemku parc. č. 217, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2055 m2 a budovy čp. 1052 na tomto pozemku, na pozemku a budově vázlo zástavní právo pro pohledávku DePfa Deutsche Pfandbriefbank AG ve výši 12 mil. DM. Dle výkazu dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí a geometrického plánu ze dne 30.10.2007 došlo v katastru nemovitostí k rozdělení pozemku parc.č. 217 na pozemky tak, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku a k vyznačení rozestavěných budov. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 31.10.20011 bylo zjištěno, že geometrickým plánem z r. 2007 došlo k oddělení dvou částí pozemku parc. č. 224/2 a následném sloučení těchto dílů do pozemků parc č. 217/2 a 217/3. Do pozemku 217/2 se sloučila část pozemku 224/2 s označením b o výměře 300 m2 a do pozemku 217/3 se sloučila část pozemku 224/2 s označením d o výměře 136 m2 Z výpisu k katastru nemovitostí vedeného pro dlužníka Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, k.ú. Nové Město na LV 1115 bylo zjištěno, že jako vlastník předmětných nemovitostí je evidován dlužník.

Z notářského zápisu NZ 23/99, N 20/99 ze dne 15.1.1999 bylo zjištěno, že základní jmění dlužníka bylo rozhodnutím jediného akcionáře (AS-Imobilia spol. s r.o. jednající Dr Appltem jako jednatelem) zvýšeno základní jmění dlužníka o 56 mil. Kč, a to nepeněžitými vklady žalobkyně. Nepeněžitými vklady byly předmětné nemovitosti (dle tehdejšího označení pozemek parc.č. 217 a budova čp. 1052), přičemž hodnota těchto nemovitostí byla znalci v zápise uvedenými stanovena na 177,5 mil. Kč. S ohledem na existenci pohledávky Vereinsbank a.s. za žalobkyní ve výši 122 mil. Kč, byla na zvýšení základního jmění započítána částka 55 mil. Kč s tím, že na základě dohody mezi Vereinsbank a.s. jako zástavním věřitelem, žalobkyní a dlužníkem, převezme dlužník za žalobkyni závazek vůči Vereisbank a.s. Předmětem vkladu byla dále pohledávka žalobkyně ve výši 21,992.795,17 Kč společností AS-Imobilia spol. s r.o., která byla na zvýšení základního kapitálu započítána částkou 500 tis. Kč. Z prohlášení vkladatele-žalobkyně ze dne 15.1.1999 bylo zjištěno, že žalobkyně vložila předmětné nemovitosti do základního jmění dlužníka. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15.1.1999 žalobkyně dlužníku postoupila pohledávku ve výši 21,992.795,17 Kč s tím, že tato bude vložena do základního jmění dlužníka. Z přiznání žalobkyně k dani z příjmů fyzických osob za období 1998-2000, živnostenského listu, žádosti o zrušení živnostenského oprávnění ze dne 1.1.2000 a rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění bylo zjištěno, že žalobkyně podnikala v předmětu podnikání pronájem nebytových prostor včetně poskytování doplňkových služeb jiných, než základních (smluvním zajištění ostrahy, úklidu a terénní ústředny), do 6.3.2000, fakticky bylo podnikání ukončeno v r. 1999. Z výpisu z obchodního rejstříku AS-Imobilia spol. s r.o. bylo zjištěno, že spolenost zanikla k 12.11.2003 sloučením se společností dlužníka, jediným společníkem byl Dr. Appelt, jednateli byli po celou dobu existence společnosti žalobkyně a Dr. Applet. Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka bylo zjištěno, že je Dr. Appelt předsedou představenstva dlužníka, žalobkyně je členkou dozorčí rady, zvýšení základního jmění dlužníka o částku 56 mil. Kč tak, jak shora popsáno, bylo do obchodního rejstříku dlužníka zapsáno dne 8.6.1999. Ze zápisu z vlané hromady dlužníka ze dne 4.3.1999 bylo zjištěno, že Ing. Švábenický upozornil na nutnost prověřit před zápisem zvýšení základního jmění právní situaci, když záměrem společnosti je následně základní jmění opět snížit odkupem části akcií od žalobkyně a vyplacení hotovosti za odkup akcií žalobkyni. Daňový poradce projevil pochybnosti o možnosti snížení základního jmění. Návrh na zápis rozhodnutí o zvýšení základního jmění dlužníka byl u zdejšího soudu podán dne 1.4.1999, toto bylo do obchodního rejstříku zapsáno na základě usnesení soudu ze dne 4.9.1999. Ze smluv o zastavení nemovitosti č. ZN1/2264/05/LCD až ZN7/2264/05/LCD, které dlužník uzavíral od 6.10.2005 do 24.9.2009 bylo zjištěno, že dlužník předmětné nemovitosti použil jako zástavu zajišťující pohledávku věřitele Česká spořitelna a.s. ze smlouvy o úvěru z 14.9.2005 ve znění dodatků č. 1-6. Ve smlouvě o zastavení nemovitosti č. ZN7/2264/05/LCD ze dne 24.9.2009 se dlužník opět zavázal k tomu, že bance doloží vznik zástavního k předmětným nemovitostem. Tato smlouva byla uzavřena déle než deset let po vkladu předmětných nemovitostí do základního jmění dlužníka. Žalobkyně v dodatku č. 6 prohlásila, že se s dodatkem seznámila a souhlasí s jeho obsahem, proti tomu, že dlužník s předmětnými nemovitostmi nakládá jako se svým vlastnictvím, ničeho nenamítala. Osoby, které smlouvu podepsaly prohlásily v čl. V odst. 1 písm. d, f, g, že jim nejsou známy okolnosti, které by mohly bránit vkladu zástavního práva a za dlužníka prohlásily, že jsou předmětné nemovitosti ve výlučném vlastnictví dlužníka. Ve smlouvě o zastavení listinných akcií dlužníka ze dne 18.10.2005 žalobkyně prohlásila, že si není vědoma uplatnění žádného nároku k akciím.

Z notářského zápisu N 146/2011, NZ 136/2001 ze dne 7.6.2011 bylo zjištěno, že vlaná hromada dlužníka rozhodla o zvýšení základního kapitálu dlužníka o 135,7 mil. Kč, upsáním nových akcií s tím, že tyto akcie budou k upsání nabídnuty předem určenému zájemci Worldbridges SE, žalobkyně a Dr. Appelt se jako akcionáři dlužníka práva přednostního úpisu akcií vzdali. Podáním ze dne 21.7.2011 předmětné nemovitosti zapsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka, dopisem z téhož dne pak žalovaný žalobkyni vyrozuměl o soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a poučil ji o právu podat tuto žalobu a následcích nepodání žaloby ve lhůtě. Z účastnické výpovědi Dr. Petera Appleta bylo zjištěno, že je synem žalobkyně a zároveň předsedou představenstva dlužníka. Začátkem 90. let předmětné nemovitosti žalobkyně získala restitucí, Dr. Appelt se se vrátil z Německa, aby tento majetek spravoval. Poté došlo k rozvinutí projektu ve smyslu vybudování pasáže a 3 hotelů nad ní. Společnost AS-Imobilia spol. s r.o. (která byla ve vlastnictví Dr. Appelta) ve druhé pol. 90. let zakoupila další objekty vedle předmětných nemovitostí. Tyto nově zakoupené nemovitosti tvořily samostatný funkční celek. V té době byla založena společnost dlužníka a společnost AS imobilia s ní následně zfúzovala. V této souvislosti rovněž žalobkyně vložila předmětné nemovitosti do majetku dlužníka. Smlouvy o tomto převodu byly připravovány právníky a daňovými poradci, kteří realizovaný postup doporučili, Dr. Appelt se spíše přikláněl ke vložení podniku, neboť vkládané nemovitosti spolu s postoupením pohledávky a převzetím závazku tvořily jeden funkční celek. V rozhodné době jsme zvažovali více variant, o navrženém postupu existovaly pochybnosti. V době vkladu nemovitostí na nich vázla hypotéka, zvažovalo se zda nevložit celek jako firmu. Právníci a daňoví poradci nakonec usoudili, že vklad nemovitostí je možný, je to nejjednodušší a nejrychlejší varianta. Vzhledem k tomu, že na nemovitostech vázla hypotéka, dělalo to problémy znalcům při odhadu ceny nemovitostí. Nicméně vklad nemovitostí byl zapsán obchodním rejstříkem i katastrálním úřadem, tak Dr. Appelt vycházel z toho, že postup byl v souladu se zákonem. Finanční úřad po žalobkyni požadoval úhradu daně z převodu nemovitostí, až ústavní soud rozhodl o tom, že z vkladu nemovitostí do majetku dlužníka se tato daň neplatí. Co se týče podpisů smlouvy o úvěru a jejich dodatků a zástavních smluv za dlužníka uzavíraných s Českou spořitelnou a.s., Dr. Appelt o vlastnickém právu dlužníka k nemovitostem nepochyboval, když vklady zapsal jak katastr nemovitostí, tak i obchodní rejstřík.

Dle § 225 odst. 1-3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ) soby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu. Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty patří, že:

1) věc byla insolvenčním správcem příslušného dlužníka pojata do soupisu majetkové podstaty

2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději poslední den lhůty určené zákonem 3) žalovaným je insolvenční správce 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty, trvají účinky spojené s rozhodnutím o úpadku a věc je nadále zapsána do soupisu majetkové podstaty 5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu prokázala, nejen to, že věc neměla (nebo v době rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučuje zařazení do soupisu, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 59 ObchZ v rozhodném znění vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti. Nepeněžitým vkladem může být jen penězi ocenitelná hodnota, kterou může společnost hospodářsky využít. Vklady spočívající v závazcích týkajících se provedení prací nebo v poskytnutí služeb jsou zakázány. Nepeněžitý vklad musí být splacen před zápisem výše základního jmění do obchodního rejstříku. Pokud je vkladem věc a společnost nenabude vlastnické právo k předanému předmětu vkladu, je společník, který se k poskytnutí tohoto vkladu zavázal, povinen zaplatit hodnotu vkladu v penězích a společnost je povinna společníkovi věc vrátit. Hodnota nepeněžitého vkladu musí být uvedena ve společenské smlouvě, zakladatelské smlouvě nebo zakladatelské listině, pokud tento zákon nestanoví jinak. Hodnota nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti se stanoví na základě posudku zpracovaného znalcem. Pokud hodnota nepeněžitého vkladu přesahuje částku 1 000 000 Kč nebo je předmětem vkladu podnik, jeho část, know-how anebo je společnost zakládána jedním zakladatelem, vyžadují se posudky dvou znalců. Posudek znalce musí obsahovat alespoň:a) popis nepeněžitého vkladu, b) způsob jeho ocenění a údaj o tom, zda hodnota vkladu odpovídá emisnímu kursu upsaných akcií splácených tímto vkladem nebo hodnotě převzatého vkladu do společnosti s ručením omezeným s případným příplatkem nad hodnotu vkladu, c) částku, kterou se nepeněžitý vklad oceňuje. Jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu práv a povinností, přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.

Z provedeného dokazování má soud za zjištěné, a to bylo ostatně mezi účastníky nesporné, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo pro dlužníka vloženo do katastru nemovitostí (§ 2 odst. 1 ZoZVP), na základě prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem o vložení nemovitostí do základního jmění společnosti dlužníka ze dne 15.1.1999. Prohlášení vkladatele je dle § 60 odst. 1 ObchZ jednostranným právním úkon, který obsahoval jednoznačný projev vůle žalobkyně vložit nemovitost do základního jmění společnosti dlužníka, na jeho základě byl povolen vklad do katastru nemovitostí s účinky ke dni 6.5.1999. Ke zvýšení základního kapitálu dlužníka došlo rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 15.1.1999 a bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že otázku platnosti valné hromady nelze přezkoumávat jinak, než v řízení o povolení zápisu skutečností, které vyplynuly z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku. (§120 odst. 2 o.s.ř.). Jakmile byla taková skutečnost do obchodního rejstříku pravomocně zapsána, nelze již postupovat podle § 200a odst. 2 o.s.ř. a provedený zápis přezkoumávat jinak, než na základě rozhodnutí o žalobě podle § 131 a §183 ObchZ (usnesení NS ČR sp.zn. 1 Odon 101/97), přičemž marným uplynutím lhůty právo k podání takové žaloby zaniklo. K přezkumu otázky, zda byl nepeněžitý vklad skutečně splacen, však soud i v rámci vylučovací žaloby oprávněn je (viz. též rozhodnutí NS ČR sp.zn. 29 Cdo 5485/2007) Podstatou sporu mezi účastníky je otázka právní, a to zda měly být předmětné nemovitosti vloženy do základního jmění dlužníka jako podnik a zda to, že byly vkládány samostatně, má za následek absolutní neplatnost vkladu jako takového. Jak shora uvedeno, nepeněžitý vklad předmětnými nemovitostmi byl splacen. Ustanovení § 59 odst. 2 ObchZ však nevylučuje, že na společnost majetkové právo spojené s předmětem vkladu nepřejde (např. v případě, kdy vkladatel vůbec k nemovitostem nemá dispoziční právo), toto nevylučuje ani ustanovení § 60 odst. 1 ObchZ, které pouze stanoví okamžik vniku vlastnického práva.

Podle § 5 ObchZ podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle § 476 a násl. ObchZ smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek. K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího.

Jak správně uvedl žalovaný, žádné ustanovení českého právní řádu nestanoví, že pokud zájemce o úpis akcií v rámci zvýšení základního jmění (kapitálu) akciové společnosti hodlá upsat akcie nepeněžitým vkladem, je zároveň podnikatelem a předmět nepeněžitého vkladu je součást jeho podniku, musí vložit celý podnik nebo jeho část, jehož součástí je daný předmět (nemovitost). Žalobkyně nebyla českým právním řádem nijak omezena v tom, aby předmětem nepeněžitého vkladu učinila jednotlivé části majetku, se kterými podnikala. Přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřila svou vůli, neuzavřela a ani nechtěla uzavřít smlouvu o prodeji podniku, což vyplynulo i s účastnické výpovědi Dr. Appleta (tato možnost byla zvažováno, žalobkyně se však rozhodla vložit do základního jmění dlužníka předmětné nemovitosti).

Vůlí žalobkyně i dlužníka tedy byl převod přesně specifikovaného majetku (nemovitostí a jedné pohledávky), nikoli dalších pohledávek, závazků, majetkových. Součástí podniku žalobkyně byla z logiky věci i další práva a závazky-na základě smluv s dodavateli médií, nájemci, smlouvy se společností zajišťující ostrahu atd., movitý majetek (nespadají pod součást či příslušenství nemovitostí). Nelze si při rozsahu podnikání žalobkyně představit, že by k datu podpisu prohlášení vkladatele 15.1.1999, z těchto vztahů žádná pohledávka či závazek neexistovaly, přesto v řízení nebylo ani tvrzeno ani prokazováno, že by žalobkyně činila právní úkony k přechodu těchto práv a závazků na žalovaného. Jinak řečeno, úmyslem žalobkyně a dlužníka dle zjištění soudu nebyl vklad podniku a nebylo třeba splnit náležitosti pro tento právní úkon stanovené. (Jak je konstatováno i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 891/2005 ze dne 28.6.2007 jen z toho, že podnikatel prodá jiné osobě všechen movitý a nemovitý majetek, se kterým podnikal (nebo jeho převažující část) závěr, že jde ve skutečnosti o smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. ObchZ, neplyne. Vkladem pohledávky se soud nezabýval, platnost tohoto vkladu není předmětem sporu.

Pro úplnost lze dodat, že po provedeném dokazování lze přisvědčit i námitce vydržení vznesené žalovaným. Podle § 129 a násl. ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Žalovaný v řízení prokázal, že dlužník nemovitosti držel od doby vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v r. 1999, dobrá víra byla relevantním způsobem zpochybněna až doručením žaloby na určení vlastnického práva podané žalobkyní v r. 2011. Pokud žalobce tvrdil, že měl dlužník pochybnosti, že je vlastníkem předmětných nemovitostí již od počátku, to se provedenými důkazy osvědčit nepodařilo. Dlužník po celou dobu vystopoval vůči třetím osobám jako vlastník předmětných nemovitostí, jak bylo prokázáno i smlouvami mezi dlužníkem a Českou spořitelnou a.s., toto potvrzovala i sama žalobkyně. Z účastnické výpovědi Dr. Appelta pouze vyplynulo že mohl mít pochybnosti o vhodnosti (správnosti) postupu vložit do základního jmění dlužníka nemovitosti a pohledávku namísto vkladu podniku, od doby zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku a vlastnického práva k nemovitostem do katastru již žádné pochybnosti o správnosti zvoleného postupu neměl (neměl je tedy po dobu delší deseti let). Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí (vlastnické) právo, které by vylučovalo soupis předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka a žalobu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný měl ve věci plný úspěch (byl úspěšný ohledně vyloučení nemovitostí a částečně neúspěšný v petitu o zaplacení). Náklady řízení žalobce se sestávají z odměny za zastupování advokátem dle § 8 vyhlášky č.484/2000 Sb. ve znění č.277/2006 Sb.ve výši 9.000 Kč, v pěti paušálních náhradách advokáta po 300,-Kč dle § 13 vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění č.277/2006 Sb., 24 zmeškaných půlhodinách za cestu na tři jednání po 100,-Kč, a v jízdném třikrát Brno-Praha a zpět, vždy po 410 km, osobní automobil, průměrná spotřeba 9,4 l/100 km, sazba amortizace dle vyhl.č. 429/2011 činí 3,70 Kč, průměrná cena benzínu 34,70 Kč/l, celkem tedy 8.563,-Kč.. Celkem tedy žalobce vyúčtoval náklady řízení ve výši 21.463,-Kč plus DPH ve výši 4.293,-Kč. Výrok o povinnosti zaplatit náklady řízení advokátu je odůvodněn § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Praze dne 22. března 2012 Mgr. Markéta Slámová, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Winklerová