93 ICm 1601/2010
Č.j.: 93 ICm 1601/2010-36

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markétou Slámovou v právní věci žalobce JUDr. David Termer se sídlem Opatovická 24/156, Praha 1, insolvenční správce dlužníka CPS Container Packing Station s.r.o., IČ 26433231 se sídlem Františka Diviše 988, Praha 10 proti žalovanému Volksbank a.s., IČ 25083325 se sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, zastoupeného Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem Panská 12/4, Brno, o neúčinnosti právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty

takto:

I. Určuje se, že postoupení pohledávek insolvenčním dlužníkem CPS Container Packing Station s.r.o., IČ 26433231 se sídlem Františka Diviše 988, Praha 10 vůči Siemens Nízkonapěťová spínací technika s.r.o., IČ 2529878 se sídlem Volanovská 516, Turnov, vyúčtované fakturami č. 49000154 ve výši 1,056.219,-Kč, č. 49000155 ve výši 20.364,40 Kč a č. 49000156 ve výši 96.711,30 Kč na žalovaného je neúčinné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka CPS Container Packing Station s.r.o., IČ 26433231 se sídlem Františka Diviše 988, Praha 10 částku 1,173.294,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 1. listopadu 2010, ve znění doplnění a přednesů, tak jak jsou ve spise založeny domáhal vydání rozsudku, kterým by soud určil, že postoupení pohledávek insolvenčním dlužníkem CPS Container Packing Station s.r.o., IČ 26433231 se sídlem Františka Diviše 988, Praha 10 (dále jen dlužník) vůči Siemens Nízkonapěťová spínací technika s.r.o., IČ 2529878 se sídlem Volanovská 516, Turnov (dále jen společnost Siemens) , vyúčtované fakturami č. 49000154 ve výši 1,056.219,- Kč, č. 49000155 ve výši 20.364,40 Kč a č. 49000156 ve výši 96.711,30 Kč na žalovaného je neúčinné a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 1,173.294,70 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že při plnění povinností insolvenčního správce vyzval společnost Siemens k úhradě závazku vůči dlužníku. V dopise ze dne 1.3.2010 společnost Siemens žalobci sdělila, že faktury č. 49000154 ve výši 1,056.219,-Kč, č. 49000155 ve výši 20.364,40 Kč a č. 49000156 ve výši 96.711,30 Kč (dále jen faktury) uhradila dne 15.1.2010 na účet žalovaného, a to na základě oznámení o postoupení pohledávek dlužníka na žalovaného. Dne 4.8.2009 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o úvěru a současně i smlouvu o zajištění postoupením pohledávky. Pohledávky dlužníka z faktur nebyly předmětem původního zajištění úvěru, což vyplývá i data vystavení faktur-1.10.2010. Předmětné postoupení se událo až uzavřením dílčí smlouvy o postoupení pohledávek postupem předvídaným v čl. 1 smlouvy o zajištění, tj. podpisem na seznamu pohledávek k postoupení datovaného dnem 13.10.2009, podepsané dlužníkem dne 14.10.2009 a žalovaným dne 16.10.2009. V souvislosti se zajištěním (smlouvou ze dne 4.8.2009 byly pouze konsolidovány stávající závazky dlužníka vůči žalovanému) ani s postoupením předmětných pohledávek dlužník neobdržel žádnou protihodnotu. Postoupení pohledávek bylo společnosti Siemens oznámeno žalovaným dne 10.12.2009, tedy v době, kdy již probíhalo insolvenční řízení. K postoupení pohledávky došlo v době, kdy byl dlužník v úpadkové situaci, suma pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dosahuje cca 50 mil. Kč, naprostá většina z nich byla splatná již v prvé polovině r. 2010. Ke dni postoupení pohledávek bylo podnikání dlužníka ukončeno, motivem bylo zřejmě osobní ručení managementu dlužníka za závazky vůči žalovanému. Majetek dlužníka se limitně blíží nule. Popsanými právními úkony dlužníka zvýhodnil žalovaného jako jednoho ze svých věřitelů, jemuž se tak dostalo vyššího plnění, než jaké by mu náleželo v konkursu. Takový právní úkon je vůči dlužníku neúčinný, insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25.11.2009. K vydání plnění do majetkové podstaty je ten, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn. Podstatou fiduciální cense je skutečnost, že se žalovaný stal věřitelem pohledávky, plněním žalovanému závazek společnosti Siemens zanikl.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že skutková tvrzení, tak jak jsou v žalobě uvedena, nejsou mezi účastníky sporná, sporná je otázka, zda byl právní úkon ve smyslu § 235 a násl. neúčinný a zda je žalovaný věcně pasivně legitimován k vydání plnění do majetkové podstaty. Pohledávky dlužníka vůči společnosti Siemens byly na žalovaného postoupeny na základě smlouvy o zajišťovacím převodu pohledávek ze dne 4.8.2009. jedná se o tradiční zajišťovací instrument, kterým dlužník banky zajišťuje splnění své povinnosti řádně a včas splatit úvěr převodem pohledávky, převod je bezúplatný a trvá jen po dobu existence hlavního zajišťovaného závazku. není tedy pravdou, že by dlužník postoupil své pohledávky na úhradu dluhu.. V případě zajištění úvěru pohledávkami, jejichž splatnost nepřesahuje splatnost úvěru, je běžné, že věřitel vyžaduje, aby dlužník hodnotu tohoto zajištění průběžně doplňoval (pohledávky po

jejich úhradě poddlužníky zanikají) a nejedná se tedy o zvýhodňující právní úkon (§ 241 odst. 5 písm. a), b) IZ). Smlouva o postoupení pohledávek je platná ke dni podpisu, do oznámení o postoupení pohledávky se však dlužník může svého závazku zprostit plněním postupiteli. Žalobce se nevypořádal s otázkou, zda žalovaný mohl při náležité pečlivosti rozpoznat úpadkovou situaci dlužníka nebo že by napadený úkon dlužníka mohl dokonce k úpadku vést. Společnost Siemens se svého závazku plněním žalovanému nezprostila, když se jednalo o zajištění závazku dlužníka vůči žalovanému. V žalobě o vydání plnění do majetkové podstaty by tedy měla být legitimována společnost Siemens. Společností Siemens bylo plěno na účet dlužníka vedený u žalovaného, z tohoto účtu si žalovaný dlužné částky zinkasoval, jak je u tohoto typu zajištění u bank obvyklé.

Z faktur č. 49000154, 49000155, 49000156 ze dne 1.10.2009, splatných dne 1.1.2010 bylo zjištěno, že dlužník společnosti Siemens vyúčtoval částky v celkové výši 1,173.294,70 Kč s upozorněním, že pohledávky jsou postoupeny na žalovaného a závazek k úhradě faktur může společnost Siemens splnit výhradně na účet žalovaného na fakturách uvedený. Ze smlouvy o Investičním úvěru KA0904675 ze dne 4.8.2009 ve znění všeobecných úvěrových podmínek žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný dlužníku poskytl úvěr ve výši 9,144.000,-Kč k refinancování splátkového úvěru a splacení nepovoleného debetu. K zajištění úvěru bylo mj. sjednáno postoupení pohledávek, které nejsou financovány factoringem. Smlouvou o zajištění postoupení pohledávek č. KA0904675 ze dne 4.8.2009 dlužník žalovanému postoupil pohledávky dle seznamu a dále se zavázal postoupit mu pohledávky, které mu vzniknou v budoucnu v souvislosti s jeho obchodní činností, a to uzavřením dílčích smluv o postoupení pohledávek. Dle listiny označené jako seznam postoupených pohledávek ke dni 13.10.2009, podepsaného dlužníkem dne 14.10 a žalovaným dne 16.10.2009 vyplývá, že dlužník žalovanému postoupil pohledávky z výše uvedených faktur za společností Siemens. Ze sdělení Factoring České spořitelny a.s. společnosti Siemens ze dne 29.9.2009 vyplývá, že s dlužníkem k tomuto dni ukončila smlouvu o spolupráci v rámci financování postoupením pohledávek. Dopisem ze dne 10.12.2009 žalovaný společnosti Siemens sdělil, že mu byly dlužníkem postoupeny pohledávky za společností Siemens a práva z postoupených pohledávek bude nadále vykonávat žalovaný. Převzetí dopisu společnost Siemens potvrdila dne 15.12.2009s uvedením pohledávek, které byly uhrazeny na účet Factoringu České spořitelny a.s. Z emailové korespondence mezi žalobcem a společností Siemens vyplývá, že shora uvedené faktury byly žalovanému uhrazeny na základě postoupení pohledávek, a to dne 15.1.2009.

Podle ust. § 135 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ) neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"). Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Není-li možné vydat do majetkové

podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Podle § 237 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Podle § 241 IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Z provedeného dokazování má soud za zjištěné a tyto skutečnosti byly ostatně mezi účastníky nesporné, že dlužník a žalovaný uzavřeli dne 4.8.2009 smlouvu o úvěru a současně i smlouvu o zajištění postoupení pohledávek dle § 554 ObčZ, kterou dlužník na žalovaného postoupil pohledávky v příloze smlouvy uvedené (není předmětem žaloby) a dále se zavázal k postoupení pohledávek, které mu z jeho obchodní činnosti v budoucnu vzniknou. Předmětné pohledávky vznikly dne 30.9.2009 (po ukončení factoringu), byly na žalovaného postoupeny dne 16.10.2009, postoupení žalovaný společnosti Siemens oznámil dne 10.12.2009, dlužník tuto skutečnost deklaroval přímo v textu faktur. Společnost Siemens vyúčtované částky zaplatila na účet uvedený žalovaným dne 15.1.2010. Insolvenční řízení bylo u nadepsaného soudu zahájeno dne 25.11.2009, účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 8.2.2010. Žaloba byla u zdejší soudu podána ve lhůtě kratší jednoho roku před rozhodnutím o úpadku.

Soud se tedy dále zabýval otázkou, zda shora uvedené právní úkony dlužníka splňují znaky neúčinného právního úkonu ve smyslu § 235 a násl. IZ a zda je žalovaný osobou povinnou vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty. Jak shora uvedeno, k postoupení pohledávek došlo dne 16.10.2009, kdy byla smlouva o postoupení pohledávek podepsána oběma účastníky, na tom nic nemění okamžik oznámení této skutečnosti společnosti Siemens. V té době již byl dlužníka v úpadku, do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky ve výši převyšující 50 mil. Kč, majetek dlužníka je naprosto minimální a většina pohledávek byla v době postoupení předmětných pohledávek splatná. Lze tedy konstatovat, že se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu (§ 241 odst. 1,2 IZ). Nejedná se zde ani o případ předpokládaný v ust. § 241 odst. 4 písm. d) IZ, když nejde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci

hromadné-pohledávky věcí hromadnou nejsou. Věc hromadná (universita retům) je dle občanskoprávní teorie souborem věcí, které tvoří jediný hospodářský celek (srov. rozsudek NS č.j. 1 Odon 23/97 z 19.11.1997). Dlužník rovněž neobdržel od žalovaného žádné přiměřené protiplnění či protihodnotu ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a), b) IZ, když se už v případě smlouvy ze dne 4.8.2009 jednalo o restrukturalizaci stávajících úvěrů dlužníka, úhrada společností Siemens z postoupených pohledávek byla opět použita k úhradě stávajících závazků dlužníka. Soud tedy dospěl k závěru, že postoupení předmětných pohledávek dlužníkem na žalovaného bylo neúčinným právním úkonem a proto rozhodl tak, jak v bodě I. výroku tohoto rozsudku uvedeno. Při rozhodování o neúčinnosti právního úkonu se soud zabývá v souladu s insolvenčním zákonem pouze objektivním splněním předpokladů, subjektivní stránka (vědomost žalovaného o úpadkové situaci dlužníka) není rozhodná.

K vydání postoupených pohledávek do majetkové podstaty dojít nemůže, když pohledávky zanikly úplným zaplacení. Ve smyslu § 236 odst. 2 IZ tedy musí být poskytnuta rovnocenná náhrada, v daném případě částka, která byla faktury uhrazena. Povinnost vydání plnění z neúčinného právního úkonu nesvědčí společnosti Siemens nýbrž žalovanému, který měl z neúčinného právního úkonu prospěch (výše jeho pohledávky za dlužníkem se odpovídajícím rozsahu snížila). O prospěchu společnosti Siemens v daném případě nelze vůbec hovořit, ta pouze splnila svůj závazek v souladu s oznámením žalovaného o postoupení pohledávek.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 OSŘ, když žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

V Praze dne 3. března 2011

Mgr. Markéta Slámová, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: J.Šimůnková