8 Tz 71/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 444 odst. 3 písm. f) předpisu č. 40/1964Sb.



8 Tz 71/2013-51 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. S. , proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011, a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011, byl porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ve výroku o náhradě škody poškozeným H. Z., K. Z., a nezletilé, v neprospěch obviněného V. S.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o náhradě škody poškozeným H. Z., K. Z. a nezletilé. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. se poškozené H. Z., bytem R., J., K. Z., bytem tamtéž, a nezletilá, bytem tamtéž, odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným I.D., matce usmrceného M. Z., částku 243 800 Kč, Ing. Z. Z., otci usmrceného, částku 263 476 Kč, H. Z., nevlastní matce a osobě blízké žijící s usmrceným ve společné domácnosti, částku 240 000 Kč, K. Z., částku 240 000 Kč a nezletilé, částku 240 000 Kč jako nevlastním sestrám a osobám blízkým žijícím s usmrceným ve společné domácnosti a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, adresa pro doručování: Bratří Čapků 18, Jihlava, škodu ve výši 2815 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 2013.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že dne 14. 8. 2011 kolem 14.35 hodin po silnici ve směru od L. do Š., okr. Ž., řídil osobní automobil tov. zn. Fiat Bravo, přičemž v rozporu zejména s ustanovením § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, porušil ustanovení § 17 odst. 2 tohoto zákona, kdy po průjezdu mírné pravotočivé zatáčky v km 200,2 uvedené silnice, vybočením ze směru své jízdy, předjížděl před ním jedoucí osobní automobil tov. zn. Citroën Berlingo, s přívěsným vozíkem, a to bez ohledu na to, že byl již předjížděn ve stejném směru jedoucím motocyklem značky Yamaha FZS 1000, který dával signalizací znamení o předjíždění, řízeným M. Z., kdy tak ohrozil a omezil svým manévrem řidiče motocyklu jedoucího za ním, který se brzděním snažil střetu zabránit, následně došlo v levé polovině vozovky ke střetu mezi levou částí zadního nárazníku vozidla Fiat Bravo s pravým bokem (rámem) motocyklu zn. Yamaha FZS 1000, v důsledku čehož byl řidič motocyklu M. Z. odhozen do levé silniční příkopy a utrpěl smrtelná poranění, kterým na místě nehody podlehl.

Proti označenému rozsudku, a to proti jeho výroku o náhradě škody, podala ministryně spravedlnosti (dále též stěžovatelka ) ve prospěch obviněného V. S. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím ve výroku o náhradě škody v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, § 228 odst. 1 a § 125 odst. 1 tr. ř.

Ministryně spravedlnosti uvedla, že výrok o náhradě škody je velmi stručně odůvodněn, a to pouze tím, že poškození po usmrceném a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se v rámci adhezního řízení připojili řádně a včas se svými nároky a vzhledem k tomu, že provedeným dokazováním byla zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škody na straně poškozených, byl obviněný zavázán povinností způsobenou škodu uhradit, přičemž výše vyčíslené škody byla řádně doložena zmocněncem poškozených. Takto odůvodněný rozsudek je podle názoru ministryně spravedlnosti nepřezkoumatelný, neboť požadavek zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř.

Stěžovatelčiny výhrady se vztahují zvláště k té části výroku o náhradě škody, která se týká nevlastní matky H. Z. a nevlastních sester usmrceného M. Z. K. a nezletilé, které s ním údajně žily ve společné domácnosti. Ministryně spravedlnosti konstatovala, že pozůstalí požadovali pouze jednorázové odškodnění ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zákoník ), případně náklady spojené s pohřbem podle § 449 odst. 2 obč. zákoníku. Nepožadovali a ani nespecifikovali žádnou další majetkovou škodu či nemajetkovou újmu. Jelikož ustanovení § 444 odst. 3 obč. zákoníku rozlišuje výši odškodnění pro sourozence, (175 000 Kč) a pro osoby blízké žijící s usmrceným ve společné domácnosti (240 000 Kč), náleželo nevlastním sestrám usmrceného K. a ... Z. podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. e) obč. zákoníku odškodnění ve výši 175 000 Kč a nikoliv odškodnění ve výši 240 000 Kč. Ministryně spravedlnosti měla za to, že postavení sourozence a osoby blízké žijící s usmrceným ve společné domácnosti nelze v tomto směru kumulovat.

Co se týče nevlastní matky usmrceného H. Z., dokazování, zda s ní usmrcený žil ve společné domácnosti, zůstalo kusé; bylo podloženo pouze svědeckou výpovědí jeho vlastní matky I. D. Nebylo objasněno, zda zemřelý, který již pět let podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná, hradil společné náklady na vedení domácnosti svého otce. Zejména nebylo zjišťováno, jak velký je rodinný dům otce zemřelého, a zda si v něm usmrcený s ohledem na své výdělkové možnosti nevedl domácnost sám. Podle stěžovatelky soud při výkladu pojmu společná domácnost (§ 115 obč. zákoníku) patrně nesprávně vycházel pouze z toho, že usmrcený a jeho nevlastní matka se sourozenci bydleli na shodné adrese jako jeho otec. Společné bydlení však není společnou domácností, není jí ani přihlášení se k trvalému pobytu, které slouží pouze k evidenčním účelům. Soud nezkoumal faktický vztah zemřelého a jeho nevlastní matky, zda si byli natolik blízcí, aby újmu, kterou by jeden utrpěl, druhý pociťoval jako újmu vlastní (srov. § 116 obč. zákoníku).

Ministryně spravedlnosti uzavřela, že rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ve výroku o náhradě škody, zejména v části týkající se náhrady škody přiznané H., K. a nezletilé Z., neodpovídá požadavku řádného a vyčerpávajícího objasnění všech podstatných skutečností rozhodných pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a odůvodnění tohoto výroku pak ani požadavku uvedenému v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011, pokud jím bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným po usmrceném M. Z., a to I. D., Ing. Z. Z., H. Z., K. Z., nezletilé a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, adresa pro doručování: Bratří Čapků 18, Jihlava, škodu v již dříve konkretizované výši, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1, § 2 odst. 5 a § 125 odst. 1 tr. ř. Dále navrhla, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1, 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 265 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Ministryně spravedlnosti Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou vytkla, že jeho rozsudek, resp. výrok o náhradě škody, není založen na skutkovém stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; v návaznosti na to pak namítla nedostatky stran odůvodnění takového výroku.

Podle § 2 odst. 5 věty první tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř., části věty před středníkem, odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 125 odst. 1 tr ř. mimo jiné platí, že pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.

Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému, je exekučním titulem, a proto musí být náležitě odůvodněn (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).

Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že okresní soud výrok o náhradě škody napadeného rozsudku odůvodnil skutečně lakonicky. Jestliže soud poté, co konstatoval, že se řádně a včas se svými nároky na náhradu škody připojili poškození za usmrceného, a to I. D., Ing. Z. Z., H. Z., K. Z., nezletilá a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, k rozhodnutí o náhradě škody jmenovaným poškozeným uvedl, že provedenými důkazy byla zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škody na straně poškozených, proto byl obviněný zavázán povinností způsobenou škodu uhradit, přičemž výše vyčíslené škody byla řádně doložena zmocněncem poškozených (viz strana 13 rozsudku), nedostál s ohledem na charakter škody zcela svým povinnostem. Soud nezmínil hmotně právní předpis, z něhož při přiznání nároku na náhradu škody vycházel (tj. obč. zákoník, popř. zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů), neobjasnil, z jakých důvodů akceptoval výši škody, a v případě nevlastní matky usmrceného i samotnou oprávněnost nároku na její náhradu v podobě, v jaké byla předložena zmocněncem poškozených JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1694, 1695). Souhlasit lze rovněž s námitkou stěžovatelky, že skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve vztahu k nárokům na náhradu škody uplatněnými poškozenými H., K. a nezletilou Z. zjištěn nebyl.

Výrokem o náhradě škody zavázal soud obviněného mimo jiné též k povinnosti zaplatit poškozeným po usmrceném, a to I. D. jako matce usmrceného částku 243 800 Kč, Ing. Z. Z. jako otci usmrceného částku 263 476 Kč, H. Z. jako nevlastní matce a osobě blízké žijící s usmrceným ve společné domácnosti částku 240 000 Kč a nevlastním sestrám a osobám blízkým žijícím s usmrceným ve společné domácnosti K. Z. a nezletilé, každé po 240 000 Kč. Tento výrok zcela korespondoval s návrhem jmenovaných poškozených na uložení povinnosti obviněnému nahradit trestným činem způsobenou škodu, který byl učiněn jejich zmocněncem JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., ještě v přípravném řízení, tj. včas (č. l. 176 a násl.), a ve stejném rozsahu přednesen i v hlavním líčení. Výše požadované náhrady škody co do částky 240 000 Kč byla u všech jmenovaných poškozených odůvodněna odkazem na ustanovení § 444 odst. 3 obč. zákoníku a poškozených I. D. a Ing. Z. Z. pak byla nadto s odkazem na § 449 odst. 2 obč. zákoníku požadována náhrada nákladů spojených s pohřbem usmrceného, a to u Ing. Z. Z. v částce 23 476 Kč a I. D. v částce 3800 Kč (viz doklady č. l. 184 až 188).

Podle § 444 odst. 3 obč. zákoníku za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to:
c) každému rodiči 240 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

Podle § 115 obč. zákoníku tvoří domácnost fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Podle § 116 obč. zákoníku je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

V souladu s návrhem zmocněnce poškozených uložil soud obviněnému, aby H. Z. jako nevlastní matce a osobě blízké žijící s usmrceným ve společné domácnosti zaplatil částku 240 000 Kč a K. a Z. jako nevlastním sestrám a osobám blízkým žijícím s usmrceným ve společné domácnosti každé částku 240 000 Kč. Soud tedy H. Z., aniž by blíže zkoumal kritéria uvedená v ustanovení § 115 a § 116 obč. zákoníku, přiznal postavení osoby blízké žijící s usmrceným před jeho smrtí ve společné domácnosti. Při posouzení předběžné otázky (srov. § 9 tr. ř.), zda mezi H.Z. a usmrceným M. Z. byl vztah osob blízkých a zda oba žili ve společné domácnosti, soud zjevně vycházel z výpovědi I. D., matky usmrceného, která u hlavního líčení dne 17. 12. 2012 uvedla, že její syn M. žil ve společné domácnosti s jeho otcem Ing. Z. Z., že ve společné domácnosti žije současná manželka Ing. Z. Z. a děti obou manželů dvě děti H. Z., dále K., dcera Ing. Z. Z. z druhého manželství, a nezletilá, dcera H. Z. a Ing. Z. Z., že tyto osoby bydlely na adrese R. P. Sdělila též, že vůči svému synovi neměla vyživovací povinnost, syn M. už od 19 let pracoval jako OSVČ, tudíž pracoval-li poblíž N. M., byl s tatínkem, pracoval-li v B., bydlel u ní (srov. č. l. 246 a 247). Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jiný důkaz nežli výpověď svědkyně I.D. k dispozici neměl (přestože hlavnímu líčení dne 17. 12. 2012 byl osobně přítomen i Ing. Z. Z., otec usmrceného M. Z., který by se k samotné existenci a okolnostem vedení společné domácnosti byl s to fundovaně vyjádřit). Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že výtky stěžovatelky obsažené v odůvodnění mimořádného opravného prostředku jsou opodstatněné. Výrok o náhradě škody poškozené H. Z. není založen na skutkovém stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž provedené důkazy nevyúsťují bez jakýchkoliv pochybností v závěr, že jmenovaná poškozená byla blízkou osobou žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti.

Je patrné, že z naznačené výpovědi svědkyně I. D. soud usoudil i na existenci společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč. zákoníku s jeho nevlastními sestrami K. a , které jsou bezpochyby též osobami blízkými, neboť nevlastním sestrám usmrceného nepřiznal částku 175 000 Kč podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zákoníku, která náleží sourozencům usmrceného, nýbrž jim přiznal částku 240 000 Kč, která náleží osobám blízkým žijícím s usmrceným ve společné domácnosti před jeho smrtí ve smyslu § 444 odst. 3 písm. f) obč. zákoníku.

Nejvyšší soud v žádném případě skutkově nezpochybňuje neodčinitelnost následku, jejž stěžovatel svým trestným jednáním způsobil. Je zřejmé, že v případech usmrcení z nedbalosti nelze pozůstalým oběti jejich ztrátu žádnou finanční částkou, poskytnutou na náhradě škody, dostatečně kompenzovat. Trestní soud v adhezním řízení však ani za této situace nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody.

Ve vztahu k poškozené H. Z. a jí uplatněnému nároku na náhradu škody nebylo možno rozhodnout jinak než po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení odpovídající části napadeného pravomocného rozsudku poškozenou podle § 271 odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně však musel Nejvyšší soud postupovat i ohledně nároků poškozených K. a nezletilé Z., ve vztahu k nimž nebylo možno ani parciálně (co do částky 175 000 Kč) rozhodnout, jelikož veřejné zasedání o stížnosti pro porušení zákona bylo konáno v nepřítomnosti obviněného i poškozených, a nebylo tak lze zjistit, zda a popř. v jakém rozsahu již obviněný plnil povinnost, která mu ve vztahu ke jmenovaným poškozeným byla uložena napadeným rozsudkem.

Jen pro úplnost je třeba v obecné rovině uvést, že Nejvyšší soud nesdílí bez dalšího argument stěžovatelky, že poškozeným K. a Z., polorodým sourozencům zesnulého, náleželo odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zákoníku ve výši 175 000 Kč a nikoli náhrada škody jako osobám blízkým žijícím se zemřelým M. Z. ve společné domácnosti, jak bylo kumulováno v návrhu jejich zmocněnce a uvedeno také ve výroku napadeného rozsudku. Lze připustit, že izolovaně aplikovaný gramatický, jazykový výklad ustanovení § 444 odst. 3 písm. f) obč. zákoníku svědčí ve prospěch tohoto právního názoru [srov. každé další blízké osobě , tj. odlišné od těch, jež jsou vyjmenovány pod písm. a) až e) § 444 odst. 3 obč. zákoníku], ale nelze se spokojit jen s touto metodou výkladu, jelikož všechny metody výkladu (tj. jazykový, systematický, historický, teleologický) tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího ke zjištění pravého smyslu právní normy na základě výkladu, který vychází vždy z jazykového výkladu s použitím v úvahu přicházejících postupů právní logiky a v návaznosti na to dalších metod výkladu (srov. Šáma, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 34, Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. EUROLEX Bohemia. Praha 2001, s. 156, 157, aj.). Není nijak ojedinělé (přestože zákon předpokládal patrně opak), že i sourozenci jako osoby blízké spolu žijí ve společné domácnosti, a není žádný rozumný důvod, proč sourozenci náleží za každých okolností jednorázové odškodnění v případě usmrcení jednoho z nich jen 175 000 Kč, zatímco jiné osobě, splní-li zákonný požadavek osoby blízké žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, náleží 240 000 Kč. Neudržitelnost této disproporce je na místě logicky (při aplikaci teleologického výkladu) vyřešit tak, že i sourozenci žijícímu ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, náleží za tento druh imateriální újmy jednorázové odškodnění 240 000 podle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zákoníku. Tato situace však v posuzované věci v případě K. a Z., sester usmrceného, nebyla doložena a odůvodněna.

Podle výsledků dokazování není pochyb o tom, že I. D. a Ing. Z. Z. náleží jako rodičům jednorázové odškodnění 240 000 Kč každému, což odpovídá ustanovení § 444 odst. 3 písm. c) obč. zákoníku; navíc jmenovaní poškození také řádně doložili výši nákladů spojených s pohřbem coby nárok, jenž je zakotven v ustanovení § 449 odst. 2 obč. zákoníku, a to I. D. ve výši 3800 Kč a Ing. Z. Z. ve výši 23 476 Kč. Důvodně proto požadovali poškozená I. D. celkem náhradu škody v částce 243 800 Kč a poškozený Ing. Z. Z. ve výši 263 476 Kč; obviněný s výší uplatněného nároku na náhradu škody v hlavním líčení ostatně nikterak nepolemizoval (žádné výhrady proti věcné správnosti neuplatnila ostatně ani stěžovatelka, Nejvyšší soud s ohledem na majetkové a osobní poměry obviněného neshledal opodstatněné důvody pro použití moderačního práva podle § 450 obč. zákoníku, jímž má být zabráněno nežádoucím a nepřiměřeným tvrdostem ve vztahu ke škůdci, přičemž soud nezjistil ani spoluzavinění poškozeného).

Stejně tak stěžovatelka a ani obviněný nijak nezpochybnili včas a řádně uplatněný nárok poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody v celkové výši 2815 Kč (viz č. l. 128, 234 až 238), kterýžto nárok se opírá o ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak rovněž vyplývá z poškozeným předloženého návrhu na náhradu škody. Výše škody byla řádně doložena rozpisem nákladů léčení (náklady ambulantní péče, náklady na dopravu).

Zájem na nápravě vad, jichž se okresní soud dopustil při odůvodňování výroku o náhradě škody poškozeným I. D., Ing. Z. Z. a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, nepřevažuje nad zájmem na zachování stability jinak věcně správného a pro obviněného nikoli překvapivého pravomocného rozhodnutí o náhradě škody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2/2001, pod č. T 38., usnesení téhož soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 9/2001, pod č. T 263. aj.). Tyto výroky byly v napadeném rozsudku ponechány beze změny.

Nejvyšší soud tedy podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011, byl porušen zákona v ustanoveních § 228 odst. 1, § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 444 odst. 3 písm. f) obč. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) ve výroku o náhradě škody poškozeným H. Z., K. Z. a nezletilé v neprospěch obviněného V. S.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody jmenovaným poškozeným zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. poškozené H. Z., K. Z. a nezletilou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, čímž je v daných souvislostech míněno, že výroky o náhradě škody poškozeným I. D., Ing. Z. Z. a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zůstaly nedotčeny.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková