8 Tz 68/2016
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb., § 226 písm. b) tr. ř.



8 Tz 68/2016-45 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných zemřelého A. K. , A. A. a P. K. proti pravomocnému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněných A. K., A. A. a P. K.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. se obvinění
A. K. , A. A. , P. K. ,

zprošťují obžaloby

pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými,

čímž měli spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, byli obvinění A. K., A. A. a P. K. uznáni vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále též jen trestní zákon , příp. trestní zákon č. 86/1950 Sb. ), a podle § 270 odst. 1 citovaného zákona byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný A. K. v trvání dvaceti jednoho měsíce, obviněný A. A. v trvání dvaceti sedmi měsíců a obviněný P. K. v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 43 trestního zákona, byla v případě všech obviněných vyslovena ztráta čestných práv občanských, přičemž ztráta čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona byla stanovena na dobu tří let. Označený rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení.

Podle skutkových zjištění soudu se obvinění trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona dopustili tím, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými.

Usnesením krajského prokurátora Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne 11. 5. 1955 (sp. zn. nečitelná) byl obviněnému A. K. podle čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. Usnesením krajského prokurátora téže krajské prokuratury ze dne 11. 5. 1955, sp. zn. A024264/T, byl obviněnému A. A. podle čl. II odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. Usnesením krajského prokurátora stejné krajské prokuratury ze dne 12. 5. 1955, sp. zn. A024268, byl obviněnému P. K. podle čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 prominut celý dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody. V důsledku těchto rozhodnutí byli všichni obvinění propuštěni na svobodu.

Dne 2. 4. 1993 podal obviněný A. K. žádost o provedení přezkumného řízení, která byla Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručena dne 5. 4. 1993. V reakci na sdělení tamního soudu, že žádost byla podána osm měsíců po uplynutí zákonné lhůty a že v případě zmeškání této lhůty ze závažných důvodů lze nejpozději do 1. 7. 1993 požádat o její navrácení, podal obviněný dne 15. 6. 1993 žádost o navrácení lhůty, která byla Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručena dne 18. 6. 1993. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 7. 1993, sp. zn. 2 Rtv 8/93, byla žádost obviněného o navrácení lhůty podle § 6 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítnuta jako nedůvodná a návrh obviněného na soudní rehabilitaci podle § 9 citovaného zákona zamítnut, protože byl podán opožděně.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
Proti rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch všech obviněných porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, a § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Měl za to, že v případě obviněných A. K. a P. K. byl zákon porušen rovněž v ustanovení § 43 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.

Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že obvinění se k trestné činnosti doznali, přičemž se hájili tím, že upřednostňují plnění ustanovení Bible před plněním občanských povinností, které Bibli odporují, a poznamenal, že obvinění byli v podstatě odsouzeni pro svoje náboženské přesvědčení. Podle něj nebylo zohledněno, že uplatnili právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948, kteréžto nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě vojenské služby nutno považovat za určující.

Připomněl nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a konstatoval, že je třeba napravit nezákonný stav, který nemohl být odstraněn ani v řízení o návrhu obviněného A. K. na rehabilitaci.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, byl v neprospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněné zprostil obžaloby vojenského prokurátora pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v Komárně odmítli obléci vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu, odvolávajíce se na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení, protože jsou Svědky Jehovovými, neboť tento skutek není trestným činem.

Obhájce obviněných se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Popis skutkového děje a jeho právní hodnocení označil za správné. Přiléhavým shledal poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, jehož závěry podle něj plně korespondují i s nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01 a II. ÚS 674/01. Domníval se, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc zcela aplikovatelná. Ztotožnil se s názorem ministra spravedlnosti, že v případě obviněných A. K. a P. K. byl porušen zákon rovněž v ustanovení § 43 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, jelikož tresty těchto obviněných nepřevyšovaly dva roky. Souhlasil s návrhem obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku, nad rámec však předložil k úvaze i vyslovení porušení ustanovení § 20 a 21 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, poněvadž Nižší vojenský soud v Brně rozhodoval podle kritérií, která neměla oporu v právním řádu (kdo byl Svědkem Jehovovým delší dobu, dostal přísnější trest než ten, kdo jím byl kratší dobu; byl-li někdo vychováván jako Svědek Jehovův, dostal mírnější trest než ten, kdo jím vychováván nebyl), v důsledku čehož došlo k porušení ustanovení o přitěžujících a polehčujících okolnostech.

Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Zmínil, že v nedávné minulosti byl přítomen u zdejšího soudu projednávání podobné věci, přičemž rozhodující senát uzavřel, že základní porušení zákona spočívající v tom, že jako trestný čin byl posouzen skutek, který znaky trestného činu nevykazuje, a zrušení nezákonného výroku o vině logicky znamená i odstranění dalších případných vad ve výroku o trestu. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněných a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněných, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť není trestným činem.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen ověřenou kopii rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54 (podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 5. 6. 2015 se příslušný trestní spis po renovaci fondu po povodních v roce 2002 nedochoval, nicméně vzhledem k vyčlenění rozsudku byl stejně nejspíše vyskartován již v 70. nebo 80. letech 20. století). Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona mohl tudíž ve smyslu § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu. Nejvyšší soud i přes uvedené bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že zákon byl porušen.

Podle § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen Ústava 9. května ), se zaručuje svoboda svědomí.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se dopustil, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a jeho odůvodnění vyplývá, že obvinění A. K., A. A. a P. K. byli koncem října 1954 povoláni k výkonu vojenské základní služby a tuto službu také řádně ve stanoveném termínu nastoupili. Po jejím nástupu však po příchodu ke svému útvaru v Komárně odmítli obléct si vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, přičemž se odvolávali na to, že jim to nedovoluje jejich náboženské přesvědčení Svědků Jehovových. Poučování a přesvědčování o nesprávnosti a škodlivosti jejich jednání se nesetkalo s úspěchem a obvinění byli vzati do vazby a bylo na ně podáno trestní oznámení. V hlavním líčení se k činu doznali a hájili se tím, že vojenskou službu nemohou v žádném rozsahu vykonávat, poněvadž dávají přednost plnění ustanovení Bible před plněním občanských povinností, které se Bibli příčí. Ačkoliv si byli vědomi trestnosti svého jednání, setrvávali na svém odmítavém stanovisku k vojenské službě. Soud jejich obhajobu neakceptoval. Připustil sice, že občanům státu je zaručena svoboda náboženského přesvědčení, uvedl ale, že tato nesmí být na úkor plnění občanských povinností, tím méně, jedná-li se o plnění branné povinnosti.

Z uvedeného zřetelně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.

Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též obhájcem obviněných zmiňované nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01 aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013 aj.), konstatuje, že pokud si obvinění odmítli obléct vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení (Svědků Jehovových), a toto jejich jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňovali právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května. Přestože tato Ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obvinění měli dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněných, spočívající v tom, že si odmítli obléct vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněných, pokud je uznal vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.

V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona . Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i zjištění vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku dokládají, že rozhodnutí obviněných neobléci si vojenský stejnokroj a neplnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby bylo jasným projevem svobody svědomí. Obviněný A. K. byl do roku 1946 římskokatolíkem a v této době se stal i se svými rodiči Svědkem Jehovovým, přičemž jeho bratr F. byl v letech 1952 a 1953 odsouzen pro totožný trestný čin jako on, obviněný A. A. byl do roku 1947 řeckokatolíkem a od té doby byl spolu se svou manželkou Svědkem Jehovovým a obviněný P. K. byl do roku 1950 řeckokatolíkem a od té doby byl i se svými rodiči Svědkem Jehovovým.

Za pozornost stojí, že právní úvahy obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, jakož i v další judikatuře Nejvyššího soudu, korespondují i se závěry Evropského soudu pro lidská práva, které vyslovil ve věci Bayatyan proti Arménii v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03. Zde mimo jiné zmínil, že vzal v úvahu, že odpor vůči vojenské službě, pokud je motivován vážným a nepřekonatelným rozporem mezi povinností sloužit v armádě a svědomím jednotlivce či jeho hluboce a upřímně zastávaným náboženským nebo jiným přesvědčením, zakládá názor nebo přesvědčení v dostatečné přesvědčivosti, závažnosti, soudržnosti a důležitosti, aby pojal záruky čl. 9 .

Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněných, pokud je uznal vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T 53/54, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněných A. K., A. A. a P. K. Proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, coby procesního ustanovení neshledal z hlediska rozhodnutí o vině obviněných natolik relevantním, aby bylo vysloveno, že zákon byl porušen i v tomto ohledu. Jde totiž o ustanovení obecně upravující otázku, co je úkolem soudů v trestním řízení, nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku.

Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám hned rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněné podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněné A. K., A. A. a P. K. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Výrok o trestu byl ohledně všech obviněných zrušen již v důsledku toho, že byl zrušen nezákonný výrok o vině. Nebylo proto třeba zvláště vyslovit u obviněných A. K. a P. K. namítané porušení zákona v ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb., které upravovalo podmínky pro uložení trestu ztráty čestných práv občanských (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 Tz 67/2016).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu